Dvanáctý korpus jsem rozvalovala před půl pátou ráno.
V domě bylo chladno — září už si pomalu bralo noci pro sebe — a právě díky tomu se těsto poddávalo, ztenčovalo a skoro průsvitnělo. Váleček klouzal po stole, jako by ho vedla sama ruka. Za oknem panovala tma, od sousedů se jednou ozvalo krátké štěknutí a hned zase umlklo. Na parapetu ležel otevřený kostkovaný sešit zabalený v průhledném sáčku, aby se stránky náhodou nezašpinily krémem.
Byl to sešit Bohumily Novákové. Čtyřicátá druhá stránka, modré pero, písmo výrazně nakloněné doprava: „Napoleon. Těsto jako pro Péťu.“ Pod tím, drobněji a jiným rukopisem, stálo: „Krém nesundávej z plotny, dokud nezhoustne. Trpělivost, Marie.“
Tchyně mi sešit dala před třemi lety. Jednoduše vyšla z pokoje, položila ho přede mě na stůl a řekla:
— Vezmi si ho. Prsty už mě neposlouchají jako dřív, ale recepty se nesmějí ztratit.
Tehdy jsem si myslela, že přehání.
Pak jsem ale viděla, jak se pokouší nastrouhat mrkev a po chvíli struhadlo odkládá stranou.
Petrovi bylo pětatřicet.
O kavárně nechtěl ani slyšet. Žádný kuchař, catering nebo jednorázové nádobí.
— Udělej všechno tak, jak to dřív dělávala máma, — poprosil mě. — Nic jiného nepotřebuju.
A tak jsem se do toho pustila.
Skoro dva dny jsem si pořádně nesedla.
V poledne se po celém dvoře šířila taková vůně, že sousedé začali nakukovat přes plot.
Pilaf se pomalu dodělával v kotlíku nad otevřeným ohněm. Vařit ho jsem se naučila právě tady, pod touhle jabloní, za neustálého tchynina nespokojeného brblání:
— Plamen jsi měla stáhnout už před pěti minutami.
Závitky v mladých vinných listech čekaly ve velkém hliněném hrnci. Listy jsem nasbírala už v červnu u domu tety Zory a potom je naložila do třílitrové sklenice.
Vedle nich byly pečené lilky s česnekem.
Cuketové placičky.
A velký džbán uzvaru, ještě trochu teplého.
Stůl jsme postavili pod jabloň. Byl dlouhý, stlučený z prken a přikrytý bílým ubrusem, který jsme dostali společně s domem.
Dům jsme koupili před pěti lety téměř prázdný.
Nejdřív jsme se pustili do kuchyně. Rekonstrukce se táhla celou zimu, stará kamna nahradila pořádná trouba a právě v ní teď jeden za druhým vznikaly ty tenké korpusy.
Hosté začali přijíždět kolem poledne.
Kmotr s kmotrou.
Teta Zora se strýcem Jiřím.
Sousedé z naší ulice.
Moje maminka Alena přijela autobusem už ráno, aby pomohla s nádobím a posledními přípravami.
Bohumilu přivezl Petr osobně.
Vešla na dvůr, zastavila se, podívala se na kotlík a nic neřekla.
Jen se posadila na kraj stolu, co nejblíž k teplu.
Kolem třetí hodiny zastavil u brány šedý sedan.
Přijel Jan, starší bratr mého manžela, a přivezl dvě láhve limonády.
To byl v podstatě celý jeho příspěvek.
Později tu limonádu téměř celou vypil sám.
Jan patřil k lidem, kteří vědí úplně všechno.
Jak správně zalévat kávu.
Jak připravit základy domu.
Pod jakým úhlem má dopadat světlo na fotografii.
Kolik ve skutečnosti stojí metr čtvereční bydlení v Praze.
Bydlel sám v pátém patře městského paneláku. Vařil jen zřídka — většinou si jednoduše ohřál hotové jídlo.
Z každé cesty se však vracel s takovými historkami, že by mu mohl závidět nejeden cestovatelský časopis.
— Tak co, — pronesl, když si prohlédl stůl. — Venkovský styl. Romantika.
A posadil se do čela.
Přesně tam, kde měl ve skutečnosti sedět oslavenec.
Zpočátku všechno probíhalo docela dobře.
Připíjelo se Petrovi.
Strýc Jiří pronesl dlouhý přípitek o tom, že muž v pětatřiceti teprve začíná doopravdy žít.
Ženy se smály.
Kolem misek se švestkovou marmeládou poletovaly vosy.
Večer pomalu sestupoval do zahrady a od zeleninových záhonů se táhl lehký kouř.
Pak se Jan pustil do pilafu.
Dlouho rýži šťoural vidličkou.
Několik zrnek zvedl proti světlu.
Kousek masa si přičichl.
— Péťo, kdo vařil tu rýži?
— Marie, — odpověděl můj muž a právě si nabíral druhou porci. — Podle mě se povedla dokonale.
— Je rozvařená, — oznámil Jan a odložil vidličku. — Tohle není pilaf. To je obyčejná kaše s masem. V opravdovém pilafu musí být každé zrnko zvlášť. Jednou mi takovou rýži připravili v hotelu v Turecku, že jsem na ni pak tři dny vzpomínal.
— Tak se do Turecka vrať, — poznamenala tiše kmotra.
Někdo se potichu zasmál.
Já mlčela.
Jednou se ještě dalo předstírat, že jsem neslyšela.
Potom přišly na řadu závitky.
Jan opatrně rozbalil vinný list, vidličkou vyhrabal náplň a talíř odsunul.
— Jsou kyselé. Takové listy se musí namáčet nejméně jeden den. Tyhle jsi očividně vytáhla rovnou ze sklenice. A maso je tuhé. Lidé už se snad úplně odnaučili vařit.
Moje maminka seděla naproti němu.
Viděla jsem, jak sevřela ubrousek a začala si ho na koleni vyhlazovat.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Vždycky to dělala, když se kvůli něčímu chování cítila trapně.
Petr se pokusil stočit rozhovor k fotbalu.
Nepomohlo to.
Napoleona jsem přinesla až za soumraku.
Nad stolem se rozsvítila světelná girlanda a ženy si přehodily přes ramena svetry.
Dort stál od noci v chladné spíži. Korpusy se krásně nasákly, krém zpevnil a okraje jsem pečlivě posypala drobenkou — přesně podle nákresu tužkou ve starém sešitě.