Strýc Jiří spokojeně zabručel.
Jan si lžičkou odlomil kousek.
Pomalu ho rozžvýkal.
Pak stejně pomalu položil lžičku na talíř a odsunul ho od sebe téměř o půl metru.
Jako by před ním neležel dort, ale osobní urážka.
— Margarín, — pronesl do nastalého ticha. — Krém je těžký a korpusy vůbec nekřupou. Péťo, upřímně tě lituju. Vážně. Koho sis to vzal? Manželka má vařit tak, aby po ní muž talíř vylízal. A tohle… to jsou jen vyhozené suroviny. Marie, měla bys chodit na nějaký kurz. Nebo aspoň požádat moji matku, aby tě naučila vařit.
Na dvoře zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak u sousedů zaklapla branka.
Petr se začal zvedat.
Položila jsem mu ruku na rameno.
A vstala sama.
Došla jsem k Janovi.
Klidně.
Bez spěchu.
Tvář se mi ani nepohnula, přestože se ve mně všechno drobně třáslo.
Beze slova jsem mu vzala talíř s dortem.
Potom talíř s nedojedeným pilafem.
Nakonec sklenici uzvaru.
— Co to děláš? — zeptal se a zůstal sedět s ubrouskem v ruce.
— Zachraňuju tě, Jane, — odpověděla jsem dost hlasitě, aby mě slyšel celý stůl. — Celý večer se přece trápíš. Rýže je kaše. Maso suché. Listy kyselé. Krém z margarínu. Jsem tu hostitelka a nemůžu dovolit, aby se host dusil špatným jídlem. Škodilo by ti to.
— Já jsem přece jen…
Uši mu zrudly.
— Žádné „jen“. Jestli jídlo nesplňuje tvoje nároky, tak ho nebudeš jíst. Petře, — obrátila jsem se na manžela, — tvůj bratr dnes zůstane bez večeře. Moje vaření mu nevyhovuje. Kdyby něco, můžeme mu zavolat taxi k hlavní silnici. Je tam kavárna otevřená do jedenácti.
Odnesla jsem jeho nádobí do kuchyně.
Už jsem byla skoro u dveří, když jsem za sebou uslyšela hlas Bohumily.
Tichý.
Klidný.
Bez jediné stopy podráždění.
Téměř nikdy hlas nezvyšovala.
— Jane.
Zastavila jsem se.
— Ten krém je můj, — řekla. — A těsto také. A tenhle pilaf jsem v tom kotlíku vařila třicet let, zatímco ty jsi ještě přikládal do ohně větvičky. Marie už tři roky vaří podle mého sešitu. Písmeno od písmene.
Někdo položil skleničku na stůl.
V naprostém tichu ten zvuk zazněl příliš hlasitě.
— Mami, já jsem přece nemyslel…
— Ty vůbec nemluvíš o jídle, synku, — složila ruce na ubrus. — Dva roky jsi za mnou nepřijel. V neděli zavoláš na sedm minut a jako první se zeptáš, jestli jsem si vzala prášky. Ona mi každou středu přiveze chleba a zůstane až do večera. Takže recept je můj, ruce jsou její — a nespokojený jsi z nějakého důvodu ty.
Jan neodpověděl.
Vrátila jsem se ke stolu bez talířů.
Strýc Jiří si hlasitě řekl o další porci pilafu.
— A pořádně plnou! Mně moc chutná!
Dodnes jsem mu za to vděčná.
Protože někdo musel ten večer znovu spojit, když už se málem rozpadl na kusy.
Jan seděl ještě asi dvacet minut před prázdným ubrusem.
Jídlo mu nikdo nevrátil.
Petr mlčel.
Taxi mu také nikdo nevolal.
Nakonec vstal.
Přistoupil k bratrovi.
Podal mu ruku a chraplavě řekl:
— Všechno nejlepší.
Matku políbil na tvář.
A odjel.
My ostatní jsme pod starou jabloní seděli ještě dlouho.
Maminka myla nádobí a třikrát se mě zeptala, jestli jsem neplakala.
Bohumila zůstala na svém místě téměř až do konce.
Když jsem jí přinesla svetr, vzala mě za ruku a několik vteřin ji jen držela ve své dlani.
Nic neřekla.
Ani nemusela.