Pokoj pro vnučku Ludmila připravila už v polovině května. Vybílila strop, vyprala záclony a ustlala postel přehozem s kopretinami, který Sofinka zbožňovala, když jí byly čtyři roky. Teď už jí bylo sedm. Na lednici pod magnetem visela fotografie: holčička ve žluté bundě stojí u nějakého vzdáleného moře a mhouří oči proti silnému větru.
Syn zavolal v neděli večer. Hned po prvních slovech: „Mami, jen se prosím nezlob,“ pochopila všechno.
„Letos to nevyjde. Sofie jede na tábor, zaplatili jsme ho už v zimě a peníze nám nevrátí. A mně navíc naplánovali směny tak, že…“
„Já to chápu, Jirko,“ odpověděla klidně. „Tak přijedete příští léto.“
Zmrzlinu, kterou den předtím schválně koupila v místním obchodě, Ludmila ještě téhož večera rozdala sousedovic klukům. Antonín se na nic neptal. Až do setmění se ve stodole zabýval čerpadlem, které fungovalo naprosto bezchybně i bez opravy.
Ve čtvrtek kolem desáté dopoledne se u vrat hlasitě rozburácel motor. Potom někdo začal bušit dlaní do branky tak, jako by ji chtěl vyrazit z pantů.
„Lído! Lído, otevři pořádně, jsme u tebe!“
Ludmila právě přivazovala rajčata k tyčkám. Narovnala se a v zádech ji okamžitě bodla známá bolest. Obvykle jí pomáhala jen mast z vesnické lékárny, kde každý druhý den stála za pultem.
U plotu stála její sestřenice Olga. Byla plnější postavy, oblékla si křiklavě květované šaty, měla novou trvalou a v rukou dvě obrovské kostkované tašky. Za ní, namačkaných jako kuřata pod deštěm, mlčky postávalo pět dětí.
„Olgo? Co tady děláš bez ohlášení?“
„A proč bych volala? Vždyť nebydlíš v Praze,“ zasmála se sestřenice a hned vstoupila na dvůr. Tašky upustila přímo do trávy. „Přivezla jsem ti vnoučata! Všechna, od obou dcer. Ať se ta městská děcka pořádně najedí ovoce zadarmo, když jsou ve svých bytech bledá jako smetana.“
Na verandu vyšel Antonín. Měl na sobě pracovní vestu a v ruce šroubovák. Čtyřicet let pracoval jako zámečník v cukrovaru. Po odchodu do důchodu pak po celé vsi opravoval lidem bojlery a čerpadla. Někdo mu platil penězi, jiný sklenicí medu. Zastavil se na schodech a beze slova přepočítal dětské hlavy.
„Kolik jich je?“
„Pět, Toníku, pět! Tohle je nejstarší, Kosta, tomu je dvanáct. Dvojčata Zachar a Matěj mají devět. Jarince je šest. A Zlatce byly v únoru čtyři.“
„Olgo,“ našla Ludmila konečně hlas, „uvědomuješ si, co říkáš? Na celé léto? Máme zahradu, já jsem obden v lékárně a Antonín pořád někam jezdí na opravy. A dobře víš, jaké máme důchody.“
„Ale nezačínej hned,“ mávla rukou Olga. „Co toho snědí? Je léto. Brambory z loňska ve sklepě jsou, ne? Okurky už rostou, ne? A ovoce se přece urodí samo, země je nakrmí. Copak bys vlastním dětem odepřela talíř polévky?“
„A ty tu s nimi zůstaneš?“
„Nemůžu,“ ohradila se Olga a trochu se urazila. „Propadl by mi pobyt v lázních. Zaplatila jsem ho a potřebuju léčit záda. Potom mám směny v šatně kulturního domu. Oksana pracuje v pekárně na dvě směny a moje druhá dcera odjela na sezonu do Polska. Kam mám děti dát?“
Nejstarší Kosta celou dobu stál u tašek a díval se do země. Byl hubený, měl dlouhé ruce a tričko vybledlé skoro do šeda. Jako jediný se nerozběhl prozkoumávat dvůr. Držel za ruku nejmladší sestru a mlčel.
Ještě téhož večera Olga odjela linkovým autobusem. Než nastoupila, snědla talíř boršče, vypila dva hrnky mléka, které Ludmila dostala od sousedky na dluh, a naplnila si tašku okurkami a koprem. Z okénka pak vesele zavolala:
„V září si je vyzvednu! Chci je všechny pěkně zakulacené!“
V noci svítila v kuchyni jediná žárovka. Za stěnou se někdo převaloval na rozkládací posteli a staré pružiny žalostně vrzaly.
„Co teď budeme dělat?“ Ludmila seděla u stolu a ruce měla položené na igelitovém ubrusu. „Neměli bychom zavolat policii?“
„Komu chceš volat? Chceš nahlásit děti?“ Antonín nasypal čaj do hrnků. „Za nic nemůžou. Přivezli je sem jako pytle a nechali je tady.“
„Toníku, vždyť mají hlad. Dnes jsem jim uvařila těstoviny s masem, celý čtyřlitrový hrnec. Za pět minut bylo všechno pryč. Málem vyškrábali dno lžícemi.“
Dlouho mlčel a hleděl do tmavého okna. Mezi větvemi staré jabloně už bylo možné rozeznat první zelená jablíčka. Ten dům kdysi postavil ještě jeho dědeček.
„Ten pokoj je stejně připravený,“ řekla najednou Ludmila. „Strop je čerstvě vybílený.“
„Tak konečně k něčemu poslouží,“ odpověděl její muž klidně. „Poslouchej mě, ženo. Plakat nebudeme. Čtyřicet let jsem vedl partu, kde půlka chlapů po výplatě nedokázala spojit dvě slova, a přesto tam byl pořádek. Chtějí ovoce? Budou mít ovoce. Ale podle našich pravidel. Zítra vstáváme v šest.“
„Toníku, jsou to přece děti.“
„Zlatuška je malá, ta dostane úlevu. Ostatní mají ruce i nohy. Běž spát, zítra nás čeká dlouhý den.“
Ráno nezačalo kokrháním kohouta, ale hlasitým úderem dřevěné násady do prázdného kbelíku.
„Vstávat! Umyvadlo je na dvoře. Voda je studená, ale člověku okamžitě vypláchne z hlavy všechno zbytečné!“
Kosta vylezl zpod deky rozcuchaný, rozmrzelý a s očima zarudlýma nevyspáním.
„Dědo, máme přece prázdniny.“