Klára pomalu zapnula zip na dosud prázdném kufru a odsunula ho ke stěně v předsíni. Tím jediným pohybem jako by udělala první čáru za starým životem a označila začátek něčeho nového. V jejich nedávno koupeném třípokojovém bytě byl stále cítit slabý pach čerstvé barvy. Nábytek zatím téměř žádný neměli, takže každý hlas se odrážel od prázdných pokojů a vracel se v jasné ozvěně. Ema mezitím pobíhala z místnosti do místnosti a nadšeně vykládala, že už objevila dokonalé místo pro svou budoucí „mořskou postel“.
„Byt jsme koupili teprve před třemi týdny, a já pořád občas nevím, na které straně je koupelna,“ přiznal Martin, když se zastavil ve dveřích.
„Je mezi tvou pýchou a mou únavou. Vlevo od té první a vpravo od té druhé,“ odvětila Klára bez mrknutí oka. „Takže se neztratíš.“
„To bylo opravdu vtipné.“
„Člověk se musí snažit. Humor je zatím jediná věc, kterou jsme do tohohle bytu dostali úplně zadarmo.“
Martin položil na široký parapet složku s dokumenty. Na několik vteřin se na ni oba dívali stejným zvláštním pohledem, jakým lidé hledí na něco definitivně rozhodnutého, o čem už se dál nepochybuje. Byt byl napsaný na Kláru. Trval na tom kdysi sám Martin, když její otec zdědil po svém zesnulém otci starý dům na venkově, prodal ho a peníze předal dceři.
„Václav dnes volal,“ řekl Martin. „Ptal se, jestli jsme Emě koupili kruh na plavání.“
„Koupili. Růžový a s oušky. Teď je připravená spát skoro i s ním.“
„Tvůj otec je vážně neuvěřitelný člověk. Dal vám všechny peníze a ani se nevyptával, za co je hodláte utratit.“
„Jednu otázku přece jen měl.“ Klára se usmála. „Zeptal se: ‚Splatili jste hypotéku?‘ Řekla jsem, že ano. Odpověděl: ‚Tak dobře.‘ Tím naše velké finanční jednání skončilo.“
Do pokoje vtrhla Ema jako vítr a v rukou svírala obrázek. Na papíře se rozlévalo křivé modré moře, nad ním zářilo obrovské žluté slunce, které zabíralo skoro polovinu plochy.
„To jsme my,“ prohlásila důležitě. „Za osm dní tam pojedeme.“
„Za devět,“ opravil ji Martin.
„Ne, za osm. Počítala jsem na prstech. A prsty nikdy nelžou.“
Vtom se telefon položený na parapetu rozechvěl. Martin pohlédl na displej a jeho výraz se okamžitě změnil, jako by v pokoji náhle potemnělo.
„Ivana?“ poznala Klára.
„Přesně tak.“
Ivana přijela hned následující den — a záměrně si vybrala dobu, kdy Martin nebyl doma. Sotva vstoupila, pomalu si prohlédla téměř prázdné místnosti a přejela rukou po čerstvě natřeném futru, jako by se potřebovala přesvědčit, že to všechno opravdu existuje.
„Tak přece jen třípokojový,“ protáhla. „To jste se tedy zařídili rychle.“
„Rychle znamená, když se všechno stihne za jediný den,“ poznamenala Klára klidně. „Nám to trvalo šest let, hypotéku a jednu zrušenou dovolenou. Lidským měřítkem je to spíš rychlost velmi unavené želvy.“
„Mimochodem, když už mluvíme o dovolené. Martin říkal, že se chystáte k moři.“
„Ano, chystáme. Ema už si dokonce nakreslila vlastní trasu.“
Ivana se posadila na jedinou židli v místnosti, položila ruce do klína a nasadila tak vážný výraz, jako by se chystala oznámit rozhodnutí celostátního významu.
„Kláro, ještě si to pořádně rozmysli. V klidu, bez emocí. Lenka sedí celé léto se dvěma dětmi mezi čtyřmi stěnami. Léto už skoro skončilo. A děti moře nikdy neviděly.“
„Je mi jich opravdu líto.“
„Tak vidíš. Co vám brání? Dejte peníze Lence. Ať s dětmi odjede, přijde na jiné myšlenky, odpočine si a trochu se vzpamatuje. Vy jste ještě mladí, před sebou máte spoustu možností. K moři se dostanete ještě stokrát.“
Klára bez spěchu vzala malou sklenici se štětci, kterou tam Ema ráno nechala, a přemístila ji na parapet.
„Ivano, dovolte mi ověřit, jestli jsem vašemu návrhu správně porozuměla. Máme vrátit lístky, vyndat věci z kufru, vysvětlit pětileté dceři, že k moři nepojede, a ušetřené peníze dát vaší dceři?“
„Proč hned mluvíš takovým tónem a podáváš to tak hrubě?“
„Nemluvím hrubě. Jen to formuluji přesně. Hrubé je požadovat něco nepříjemného, zabalit to do hezkých slov a doufat, že se tím změní podstata.“
„Zkus mě pochopit jako žena ženu!“ Hlas tchyně se zachvěl a zesílil. „Lence je strašně těžko! Vychovává dvě děti úplně sama! Je vyčerpaná, nemá už žádnou sílu!“
„A proč jste usoudila, že kvůli dětem vaší dcery máme zrušit vlastní plány?“ zeptala se Klára s lehkým úsměvem.
Ivana se okamžitě narovnala a židle pod ní dlouze zavrzala.
„Co jsi to právě řekla?“
„Jestli chcete, zopakuji to. Nemám s tím problém. Peníze na tuhle dovolenou vznikly po prodeji domu mého dědečka. Dům patřil jemu. Po jeho smrti ho zdědil můj otec, prodal ho a peníze předal mně. Teď mi prosím vysvětlete, ve kterém bodě tohoto příběhu se tam najednou objevila Lenka. Když bude třeba, můžu vám to i nakreslit. Ema má pastelek dost.“
„Jak můžeš takhle sedět a všechno propočítávat?!“
„Úplně normálně. Počítání je užitečné. Někdy si díky němu lidé dokonce koupí byt.“
„Vy dva jste prostě lakomí! Opravdoví skrblíci!“
„Za lakomce se obvykle označuje člověk, který nechce dát něco svého. Ten, kdo vytrvale žádá cizí, se nazývá trochu jinak. Ale Martinovi jsem slíbila, že se v novém bytě nebudu hádat. Stěny jsou ještě čerstvě vymalované.“