Sedmiletý Matěj pronesl ta slova tak klidně a samozřejmě, že jeho učitelka si zpočátku vůbec neuvědomila, jak děsivě znějí.
„Můžeš to prosím zopakovat, Matěji?“ zeptala se paní učitelka Novotná.
Chlapec sklopil oči a rychle si stáhl rukávy košile až téměř k prstům.
„Babička mi každou noc svazuje ruce.“
Ve třídě se dál ozýval dětský smích, šoupání židlí a tlumené rozhovory. Pro paní Novotnou však jako by všechno kolem náhle ztichlo. Zadívala se na chlapcova zápěstí. Zpod látky skutečně prosvítaly načervenalé otisky.
„Proč to babička dělá?“
Matěj opatrně pohlédl ke dveřím, jako by se bál, že by jejich rozhovor mohl někdo zaslechnout.
„Říká, že kdyby mě nesvázala, stalo by se něco strašného.“
„Bolí tě to někdy?“
Chlapec několik vteřin mlčel.
„Občas. Hlavně když se snažím ruce vytáhnout. Babička mě pak drží a říká, abych za žádnou cenu neotvíral oči.“
V tu chvíli paní Novotná pochopila, že Matěje dnes odpoledne nemůže jen vyslechnout a potom ho bezstarostně poslat domů.
Už půl roku žil chlapec u své babičky Marie. Jeho rodiče zemřeli při automobilové nehodě a po tragédii se právě ona stala jeho jedinou zákonnou opatrovnicí.
Marie téměř vždy čekávala před školou ve stejném dlouhém tmavém kabátu. S učiteli ani s rodiči ostatních dětí se prakticky nebavila. Každý den stála mlčky u brány, pevně uchopila Matěje za ruku a spěšně s ním odcházela domů.
V posledních týdnech se změnil i samotný chlapec. Během vyučování stále častěji usínal, vyhýbal se místům u oken a viditelně sebou trhl pokaždé, když se někdo náhodou dotkl jeho rukou nebo zápěstí.
Jednoho dne se ho paní Novotná opatrně zeptala, proč vypadá pořád tak vyčerpaně.
„Protože babička v noci sedí u mé postele a pořád se na mě dívá,“ odpověděl Matěj potichu.
Tehdy si učitelka myslela, že Marie po smrti své dcery a zetě začala o jediného vnuka přehnaně pečovat. Po chlapcově novém přiznání však její slova dostala úplně jiný význam.
Ještě téhož dne paní Novotná všechno oznámila řediteli školy. Informace byla okamžitě předána pracovníkům sociální ochrany dětí i policii. Společně se rozhodli, že k Mariinu domu vyrazí ještě večer.
Po skončení vyučování stála babička jako obvykle u školní brány. Jakmile si všimla výrazu v obličeji paní Novotné, na okamžik se zarazila.
„Stalo se něco?“ zeptala se podezíravě Marie.
„Ne. Jen dnes Matěj působí obzvlášť unaveně.“
Babička obrátila pohled k vnukovi a v její tváři se okamžitě objevil strach.
„Minulá noc byla zase těžká,“ řekla sotva slyšitelně.
„Co se v noci stalo?“
Marie neodpověděla. Jen pevněji sevřela chlapcovu ruku a téměř ihned s ním odešla. Pro paní Novotnou to byl další varovný signál.
Krátce před jedenáctou hodinou večer už učitelka stála před starým domem společně se dvěma policisty a pracovnicí sociální služby.
Za závěsem jediného osvětleného okna v patře se čas od času mihla postava.
Několikrát zaklepali, ale nikdo neotevřel. Z hloubi domu se najednou ozvala tupá rána. O několik vteřin později zaslechli shora vyděšený dětský hlas:
„Babičko, pusť mě!“
Paní Novotné se rozklepaly ruce. Jeden z policistů udeřil do dveří znovu, tentokrát mnohem silněji.
„Otevřete! Policie!“
Uvnitř se ozvaly rychlé kroky. Něco těžkého s rachotem spadlo na zem a Matěj znovu vykřikl:
„Já chci ven!“
Policisté už nechtěli ztratit ani vteřinu. Vstoupili dovnitř a rychle vyběhli do patra.
Dveře do chlapcova pokoje byly zamčené zevnitř. Když se jednomu z policistů podařilo zámek překonat, všichni v chodbě zůstali v naprostém šoku.
Matěj ležel na podlaze. Zápěstí měl připevněná měkkými látkovými pásy. Marie klečela vedle něj a ze všech sil ho držela za ramena. Okno v pokoji bylo dokořán.
„Okamžitě od chlapce odstupte!“ přikázal policista.
Marie se ani nepohnula.
„Prosím, jen mu nerozvazujte ruce!“
„Pusťte to dítě! Hned!“
Pracovnice sociální služby vykročila dopředu, ale Marie náhle zoufale vykřikla:
„On se ještě neprobudil!“
Paní Novotná se podívala na Matěje. Chlapec měl oči široce otevřené, přesto jako by nikoho kolem sebe nevnímal. Jeho tvář byla bez výrazu a rty stále opakovaly stejnou podivnou větu:
„Musím za nimi. Volají mě.“
V příštím okamžiku Matěj prudce vyskočil a vrhl se přímo k otevřenému oknu. Jeden z policistů ho zachytil doslova na poslední chvíli. Chlapec se zoufale snažil osvobodit, jako by vůbec netušil, kdo ho drží.
„On spí,“ řekla Marie se slzami v očích. „Prosím, zavřete to okno.“
Po několika minutách se Matěj začal pomalu uklidňovat. Jakmile uslyšel babiččin známý hlas, opřel hlavu o její rameno a téměř okamžitě znovu upadl do hlubokého spánku.
Marie přešla ke skříni, vytáhla z ní silnou složku plnou lékařských zpráv a položila ji na stůl.
Po nehodě, při níž zemřeli Matějovi rodiče, se u chlapce rozvinula vážná porucha spánku doprovázená častými záchvaty náměsíčnosti. Téměř každou noc vstával z postele, přestože stále spal, sám otevíral dveře i okna a pokoušel se odejít z domu.