Dveře do bytu se otevřely naprosto tiše. Panty jsem před půl rokem sama promazala, protože Jakub se tehdy „psychicky připravoval na velký kariérní průlom“ a podobné domácí drobnosti považoval za něco, co nestojí za jeho pozornost.
Podle toho, co jsem během několika dalších minut spatřila, se k nějakému průlomu skutečně dopracoval.
Jen ne v oblasti kariéry.
V předsíni se držel těžký pach levného dámského parfému, smažených brambor a ještě něčeho tak odpudivého, že se to nedalo s ničím splést.
I zrada má zřejmě svůj vlastní zápach.
Na mém rohožce se povalovaly cizí dámské boty — vysoké kozačky z lesklé koženky, které vyšly z módy už před několika sezonami.
Vedle nich stály úhledně seřazené Jakubovy boty.
A o kousek dál se vyjímaly ortopedické sandály mé tchyně Aleny Novákové.
Výborně.
Celé představení se sešlo.
Nezačala jsem křičet.
Nevypadla mi z ruky kabelka.
Ani jsem se nepřitiskla ke zdi jako hrdinka z laciného televizního dramatu.
Několik let na pozici hlavní účetní ve stavební firmě dokáže z nervového systému udělat ocelovou konstrukci. Když člověk pravidelně vítá daňovou kontrolu s úsměvem, manžel s milenkou už nepůsobí jako konec světa.
Klidně jsem si sundala kabát.
Pověsila jsem ho na věšák.
Před zrcadlem jsem si uhladila vlasy.
A vydala se do kuchyně.
To, co jsem tam uviděla, by se dalo nazvat obrazem „Tři prasátka zabydlují cizí majetek“.
Na mém místě u stolu seděla Jana.
Ta prodavačka z nedalekého supermarketu, se kterou jsem občas probírala slevy, prací prášky a cenovky, jež zůstaly na zboží i po skončení akce.
Teď měla na sobě můj froté župan.
Můj.
Jakub, který byl stále ještě úředně můj manžel, jí právě opatrně přendával na talíř salát. Připravovala jsem ho včera večer skoro do jedné hodiny.
V čele stolu se důležitě usadila Alena Nováková.
Bývalá pokladní v divadle se tvářila, jako by byla přinejmenším uměleckou ředitelkou a právě vedla konkurz na hlavní roli.
— Terezo? — Tchyně se ani nezakuckala.
Naopak jen lehce nadzvedla obočí, jako by můj příchod představoval pouhou technickou závadu v pečlivě připraveném představení.
— My tady totiž… zkoušíme. Život je složitý, však to chápeš.
— To už vidím, — přikývla jsem a opřela se ramenem o futra. — Kulisy jsou moje. Jídlo také. Kostýmy rovněž. Jen herci se nějak rekrutovali z kočovného provinčního divadla. Jakube, podej Janě chleba. Nějak jí nejde sousto do krku. I když podle všeho prochází docela dobře.
Jana okamžitě zrudla a začala si můj župan pevněji přitahovat k tělu.
Jakub zůstal nehybně sedět s vidličkou v ruce.
Na jejím hrotu se třásla nakládaná okurka.
— Terezo, všechno sis špatně vyložila, — řekl nakonec svým oblíbeným hlasem nepochopeného filozofa. — Mezi mnou a Janou existuje duchovní spojení. Ona mě cítí. Umí mi naslouchat. Ty jsi pořád jen mezi čísly, výkazy a bilancemi… Vedle tebe se dusím! Potřebuji vzduch!
— Vzduch se podle mých znalostí skládá především z dusíku a kyslíku, — odpověděla jsem. — Z Jany je ale cítit spíš oddělení s pivem v akci.
— Jak si dovoluješ?! — vyjekla Jana. — My se milujeme! A mimochodem, Alena Nováková nám dala požehnání!
Pomalu jsem obrátila pohled k tchyni.
Ta si okamžitě přiložila dlaně na hruď. Levné náramky na zápěstích žalostně zacinkaly.
— Terezko, drahoušku, — pronesla s výrazem hlubokého utrpení. — Budeš to muset přijmout. Muž je přece jako pták. Potřebuje prostor, let a inspiraci! Ty ho pořád stahuješ k zemi. Jsi příliš racionální. Účetní až do morku kostí. Janička je múza. Já jsem člověk umění, takové věci vycítím okamžitě. Nebuď sobecká. Propusť Jakuba s dobrým srdcem. Byt máš dost velký, můžeš v něm žít sama a přemýšlet o svých chybách.
V tu chvíli se celé představení definitivně změnilo v grotesku.
Usmála jsem se.
— Aleno Nováková, vzpomínáte, jak jste vždycky říkávala, že buď se člověk narodí jako skutečně kultivovaný, nebo už to později nedožene?
Tchyně viditelně pookřála.
— Samozřejmě! — narovnala ramena. — Moje babička pocházela z hraběcího rodu… Tedy duchovně, pochopitelně.
— Pak jistě uznáte, že slušný člověk neleze do cizí peněženky ani do cizí postele.
Úsměv jí na okamžik ztuhl.
— A váš nádherný svobodný pták, — pokračovala jsem, — za poslední tři roky domů nepřinesl téměř nic. Přesto pravidelně jedl, oblékal se, jezdil mým autem a využíval služby placené z mých peněz. Vy tomu říkáte volný let. Já tomu říkám vydržování.
Alena se nadechla, aby spustila přednášku o mé přízemnosti a honbě za penězi.
Zvedla jsem však prst.
— A když už mluvíme o vysokém umění… Vy jste přece vždy tvrdila, že divadlo je chrám, že?
— Přesně tak! — chytila se toho okamžitě. — Divadlo je posvátné místo! Pro nízké věci v něm není prostor!
— Pak je zvláštní, že jste během práce v divadelní pokladně dostala dvakrát důtku za to, že jste známým prodávala vstupenky mimo pokladnu.
Tchyně strnula.
— Řekla mi to Marcela Dvořáková z vašeho bývalého personálního oddělení, — dodala jsem.
Alena se málem zakuckala vlastním dechem.
Ruka jí škubla.
Kousek sledě sklouzl z vidličky a přistál přímo na dokonale naškrobené halence.