Klára držela sklenku s takovou opatrností, jako by mezi jejími prsty nebylo křišťálové sklo, ale tenká pavučina, která se může přetrhnout jediným nesprávným nádechem. Když se sklenice lehce dotkla sklenice, zvuk na okamžik pohltil všechno kolem — hudbu, smích i tlukot jejího vlastního srdce. Viktor vypil první přípitek dlouze a sebejistě, přesně jako celý svůj život: bez zaváhání a s obvyklou rozhodností. Nápoj mu stekl do hrdla a na rtech zanechal vlhký lesk, podobný stopě, jaká zůstává na listu po dešti.
Klára se svého vína sotva dotkla. Bylo čisté, bezpečné. Chladná trpkost se jí rozlila po jazyku a přinesla ozvěnu dávné minulosti. Její první manžel pil kdysi úplně stejným způsobem. A potom, před dvěma lety, stála jeho sklenice také před ní. Následovala trať, náhlá nehoda a selhané brzdy. A pak Viktor, který vstoupil do jejího života až příliš vhod, až příliš obratně — jako stín objevující se přesně ve chvíli, kdy zhasnou světla.
Teď postavil sklenku na ubrus. Prsty, které jí ještě před chvílí spočívaly na koleni v těžkém, téměř majetnickém gestu, se nepatrně zachvěly. Skoro to nebylo vidět. Téměř se to dalo přehlédnout. Klára si toho však všimla. Vždycky postřehla podobné maličkosti: chvění řas, zadržený dech, odraz, který na okamžik blikne v něčích zorničkách a zase zmizí.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se tiše a naklonila se k němu. Kraj závoje mu sklouzl z ramene a látka jí najednou připadala těžká, jako by nasákla cizím teplem a potem.
Viktor se usmál. Úsměv měl dokonalý — rovné zuby, známou sebejistotu — jenže její oči se nenechaly oklamat. Zůstaly prázdné jako okna domu, v němž už dávno zhasla všechna světla.
„Jistě, miláčku. Jen se mi trochu točí hlava. Bylo těch přípitků moc.“
Přejel si dlaní po čele. Pohyb byl pomalý, jako by jeho ruka procházela vodou. V té chvíli se v Kláře cosi převrátilo. Nebyla to radost. Ani úleva. Spíš něco studeného a ostrého, jako čepel, která jí konečně padla do správné ruky. Nejvíc se bála právě toho okamžiku — že bude dál pít. Že látka začne účinkovat. Že to, co mělo původně patřit jí, se teď začne odehrávat v něm.
Hudba ztěžkla a získala lepkavý tón. Vzduch v sále houstl. Hosté volali „Hořké!“, ale jejich hlasy k ní doléhaly, jako by přicházely přes silné sklo. Sledovala Viktora, jak se pokouší vstát. Prsty se držel hrany stolu a na bílém ubrusu po nich zůstávaly sotva patrné vlhké stopy.
Pot.
Už teď.
„Pojď si zatančit,“ řekl. Na posledním slově se mu hlas nepatrně zlomil jako suchá větev pod botou.
Klára vstala. Její šaty zašustily jako suché listí. Pod stolem ucítila, jak po ní jeho ruka znovu pátrá, ale tentokrát byl jeho stisk jiný. Prsty už ji nedokázaly pevně sevřít, jen po ní bezradně klouzaly. Nechala se odvést doprostřed sálu, třebaže každá část jejího nitra se tomu bránila. Potřebovala vidět, co bude následovat.
Pod lustrem, jehož studené světlo se lámalo do ostrých odlesků, jí Viktor položil ruku kolem pasu. Dlaň měl horkou a vlhkou. Dýchal přerývaně. Přitáhl si ji blíž, než vyžadoval tanec, a Klára ucítila nový pach. Nebyl to parfém, ale něco kovového a štiplavého, podobného léku.
„Vždycky jsi byla moje,“ zašeptal jí do ucha pomalu, jako by každé slovo musel vytahovat z hrdla silou. „Po něm… po té nehodě. Víš to.“
Neodpověděla. Jen sevřela jeho paži o něco pevněji a pod látkou obleku ucítila jemné, nekontrolované chvění svalů. V zrcadle naproti, za tančícími hosty, zahlédla Bohumila. Starý muž stál bez hnutí u dveří. Jejich pohledy se střetly sotva na vteřinu. V jeho očích nebyl strach ani vítězství. Jen unavené vědění člověka, který příliš dlouho mlčel.
Viktor náhle klopýtl. Jen nepatrně. Klára ho okamžitě podepřela a dál se na hosty usmívala, jako by šlo pouze o nešikovnost čerstvého novomanžela. Uvnitř něj se však místo dřívější prázdnoty pomalu otevíralo něco jiného. Nebyla to pomsta. Ani triumf. Jen jasné pochopení: kruh, který kdysi sám roztočil, se vracel ke svému začátku. A tentokrát mu v cestě nestála nevěsta. Ani oběť.
Hudba pokračovala, jejich tanec už však dávno nebyl valčíkem. Otáčeli se pomalu, téměř nehybně, dva lidé spojení nikoli city, ale neviditelným vláknem napjatým až k prasknutí. Viktor jí dýchal u spánku krátce a zmateně, jako by se vzduch v jeho plicích měnil v něco hustého a těžkého. Každý jeho dech byl horký, vlhký a hořce kovový.
Teď vedla Klára. Položila dlaň na týl jeho hlavy téměř něžně, přesto prsty bezpečně cítila jeho tep — rychlý a napjatý jako provaz pod kůží. Netlačila. Pouze ho držela a uvědomovala si, že nyní slyší jeho srdce. Teď počítá údery ona.
„Je ti špatně?“ zeptala se hlasem tišším, než zamýšlela. Byl to hlas nevěsty. Tentýž hlas, kterým ještě včera pronesla své „ano“.
Viktor se pokusil odpovědět, ale z hrdla se mu vydral jen chraplavý, vlhký zvuk. Zapotácel se a Klára jeho váhu zachytila. Pak ho tiše otočila tak, aby měl tvář skrytou před ostatními. Nikdo teď neviděl, co se s ním děje. Jen ona — klidná, zdrženlivá, s lehkým úsměvem a očima, v nichž se světlo lustru rozpadalo na kusy.