— Kláro, počkej!
Šla jsem dál.
Kdybych se zastavila, někdo by znovu vyslovil Matějovo jméno. Někdo by se dotkl mé paže a pohlédl na mě tím opatrným, soucitným pohledem, jakým lidé pozorují ženu v osmém měsíci těhotenství, která právě přišla o manžela.
— Kláro, prosím.
— Kláro, počkej!
Otočila jsem se.
Doktor Říha ke mně spěchal a v ruce svíral obyčejnou obálku.
— Matěj mi ji předal před třemi týdny.
Podívala jsem se na obálku.
— Co v ní je?
— Něco, co mi přikázal, abych vám předal až teď.
— Proč?
Doktor Říha vypadal vyčerpaně.
— Řekl, že pochopíte, až to budete opravdu potřebovat.
Znělo to nepříjemně neurčitě.
Přesně jako Matěj.
Obálku jsem si vzala.
Na přední straně bylo jeho nedbalým rukopisem napsáno moje jméno.
„Klára.“
Nic víc.
Doktor Říha zaváhal.
— Také říkal, že ji nemusíte otevřít ještě dnes.
Málem jsem se zasmála.
Moje jméno bylo napsané na obálce.
— To je od něj opravdu velkorysé.
Lítostivě se usmál.
A já odešla s posledním tajemstvím, které přede mnou můj manžel stačil ukrýt.
***
Ještě před dvěma měsíci mezi námi žádná tajemství nebyla.
Naše největší hádky se tehdy týkaly pouze jména pro dítě.
— To je od něj opravdu velkorysé.
— O tom se vůbec nebudeme bavit, — řekla jsem Matějovi.
— Ten návrh jsi zavrhla nějak rychle.
— Navrhl jsi Klementýnu.
Seděli jsme na verandě. Byla jsem v šestém měsíci a jeho dlaň spočívala na mém břiše.
— Je to silné jméno.
— Pro pomeranč, možná.
Matěj se zasmál. Už tehdy se mu v dechu ozývalo slabé chraptění.
— Dobře. Tak Cecílie.
Podívala jsem se na něj.
— Cecílie?
— Moje babička si pořád pobrukovala písničku, ve které se to jméno objevovalo.
— Vždyť jsi říkal, že zpívala příšerně.
— To se pořád počítá.
— To není důvod pojmenovat tak živého člověka.
— Ale usmála ses.
— Říkal jsi, že zpívala příšerně.
— Cecílie, — zopakovala jsem tiše.
Vtom se pod jeho rukou naše dcera pohnula.
Matěj povytáhl obočí.
— Vidíš? Hlasovala.
— Kopla přímo do tebe.
— Takže s tím naprosto souhlasí.
Položila jsem svou ruku přes jeho.
— Cecílie.
Tentokrát to jméno opravdu znělo jako jméno naší dcery.
Čekali jsme na ni celé roky.
A právě v šestém měsíci mého těhotenství Matěj onemocněl.
Lékaři nám řekli, že mu zbývají nanejvýš tři měsíce. Pravděpodobně se své dcery ani nedožije.
***
Jednoho večera jsme zase seděli na verandě. Cecílie se uvnitř mého břicha vrtěla tak silně, že se látka trička viditelně vlnila.
Matěj to několik vteřin pozoroval a pak na to místo položil dlaň.
— Až přijde čas, chci se stát dárcem, pokud bude možné využít některý z mých orgánů.
Otočila jsem se k němu.
— Prosím, nemluv o smrti, když mě právě kope.
— Právě proto ti to musím říct teď, miláčku.
— Matěji.
Pomalu přejel palcem po mém břiše.
— Jestli neuvidím, jak vyroste, možná díky mně někdo jiný stráví se svou rodinou víc času.
— Nedělej ze smrti něco vznešeného. Už tak jsem dost naštvaná.
Podíval se mi přímo do očí.
— Taky se bojím, Kláro.
— Nevím, jak bez tebe žít.
— To zatím vědět nemusíš.
— A co když na to nikdy nepřijdu?
Chvíli mlčel.
— Tak to budeš zjišťovat postupně.
Odvrátila jsem tvář.
— To je příšerný plán.
— Ale jediný poctivý, který mám.
Tenhle jeho přístup jsem nenáviděla.
— Tak to budeš zjišťovat postupně.
***
V osmém měsíci těhotenství zeslábl Matěj mnohem rychleji, než jsme čekali.
Jednoho rána jsem ho našla v ložnici před zrcadlem. Snažil se zapnout košili, ale prsty ho téměř neposlouchaly.
— Dej to sem.
— Zvládnu to, Kláro.
— Třetí knoflík se pokoušíš protáhnout čtvrtou dírkou.
Podíval se dolů.
— Nový módní styl.
— Vypadáš jako zmatený harmonikář.
Unaveně se zasmál.
Přistoupila jsem k němu a knoflíky mu zapnula. Ruce se mu třásly čím dál častěji.
— Nedívej se na mě tak, — řekl.
— Jak se na tebe dívám?
— Jako by sis mě chtěla zapamatovat.
Znehybněla jsem.
— Nic takového.
— Přesně tak.
Zapnula jsem poslední knoflík a upravila mu límeček.
— Chci si zapamatovat všechno, abych jednou mohla naší dceři říct, jaký jsi doopravdy byl.
Výraz v jeho tváři se změnil. Než však stačil cokoli říct, sevřel mi zápěstí.
— Maminka se znovu ptala na dárcovství.
Alena se ke mně vždycky chovala hezky.
Když mě trápily silné ranní nevolnosti, přijížděla s nákupem a drobnými žlutými ponožkami. Tvrdila, že ta holčička se jednou v růžové utopí.
— Co říkala?
— Ptala se znovu na dárcovství.
— Promluvím s ní, — řekla jsem.
— Nedělej to.
— Proč?
— Protože tebe poslechne.
Zamračila jsem se.
— To je obvykle dobře.
— Tentokrát ne.
— Co se stalo?
Matěj si sedl na okraj postele.
— Myslí si, že bych se dárcem stát neměl.
— Řekla ti to přímo?
— A ne jednou.
— Vysvětlila proč?
Podíval se na své ruce.
— Nedokáže se smířit s myšlenkou, že po mé smrti skončí něco, co patří mně, u cizího člověka.
Posadila jsem se vedle něj.
— Ztrácí syna, Matěji. Nemůžu se na ni zlobit za to, co říká.
— Já vím.
— Možná jen potřebuje čas.
— Potřebuje někoho, na koho může ten hněv namířit.
Pohlédl na mě.
— A nechci, aby ses tím člověkem stala ty.
Stiskla jsem mu ruku.
— Chceš, abych se do toho nepletla?
— Chci, aby se její žal nestal tvou povinností.