„Bál už skončil,“ oznámila tchyně nevzrušeně, aniž by se namáhala vstát z mého oblíbeného proutěného křesla. „Matraci pro tebe a Karla jsme už vynesli na verandu. Renátě po cestě určitě prospěje pořádná postel, takže dnes raději do ložnice nechoďte. Čerstvý vzduch vám jen udělá dobře.“
Na chatu jsem dorazila s taškami plnými jídla, v báječné náladě a s poněkud naivní představou, že jsme stále jejími majiteli my. Jak se ukázalo, právě tento předpoklad potřeboval naléhavě přehodnotit.
„To je opravdu skvělý servis,“ usmála jsem se zdvořile a položila tašky vedle schodů.
„A ručníky jste nám na verandě složila do labutí, nebo jste je nechala jen v úhledné hromádce?“
Tchyně podezíravě přimhouřila oči, ale já už mezitím prošla do dvora.
Je mi sedmačtyřicet a pracuji jako scénografka a dekoratérka v divadle. Chatu jsem zdědila po tetě. Za poslední roky jsem do ní vložila tolik peněz, práce a času, že jsem měla pocit, že každý hřebík v domě zná můj obličej. Před týdnem jsem tchyni půjčila klíče s jedinou, zcela obyčejnou prosbou: aby zalévala rostliny ve skleníku. Kdo mohl tušit, že se obyčejná konev v jejích rukou okamžitě promění v královské žezlo?
S Karlem jsme nečekaně dokončili všechny pracovní povinnosti o den dříve. Rozhodli jsme se proto přijet bez ohlášení a překvapit ostatní.
Nakonec čekalo překvapení nás.
Na dvoře panoval skutečný rekreační ruch. V altánu, u stolu přeplněného jídlem, seděla Karlova sestřenice Renáta, její manžel a dospělá dcera. Renátin muž si právě s velkým potěšením nabíral nakládané houby z mého sklepa. U grilu zase obsluhovali vzdálenější příbuzní — Tomáš a Laďka.
A sama Helena, moje tchyně, poletovala mezi hosty jako motýl v úplně nových šifonových šatech.
„Soňo? Karle?“ Renáta zůstala stát s kouskem mého domácího rajčete napíchnutým na vidličce. „Teta Helena říkala, že je všechno předem domluvené! Prý jste nás sami prosili, abychom se cítili jako doma. Mysleli jsme, že přijedete až zítra.“
Helena se nás okamžitě pokusila nenápadně odsunout směrem k záhonům s cuketami.
„Karlíku, Soňo, proč tam tak stojíte, jako byste byli cizí?“ zasyčela potichu. „Lidé mají dovolenou! Pozvala jsem příbuzné na festival. Renátě s rodinou jsem dala vaši ložnici a Tomáš s Laďkou dostali pokoj s balkonem. Jste přece majitelé, tak musíte mít pochopení!“
Chvíli jsem mlčela a s upřímným zájmem se na tchyni podívala.
„Samozřejmě, že tomu rozumíme, Heleno,“ odpověděla jsem laskavě.
„Jen mi není jasné, proč jste při rozdělování pokojů v mém domě tak špatně využila verandu. Mohlo se tam ubytovat nejméně deset dalších lidí. A ve skleníku jste mohla postavit rovnou stanový tábor.“
Úsměv mi pomalu zmizel z tváře.
„Ten dům patří mně, Heleno.“
Tchyně se nadechla, ale já pokračovala:
„Takže teď okamžitě přestanete rozhodovat, kdo bude kde bydlet, a všem přítomným vysvětlíte, co se tu skutečně stalo.“
„Soňa má naprostou pravdu, mami,“ řekl klidně Karel a postavil se vedle mě. „Plně stojím při ní.“
Cinkání nádobí v altánu rázem utichlo.
Tomáš dokonce upustil kleště na uhlí.
„Jak to myslíte, že dům patří Soně?“ zeptala se Renáta ohromeně. „Teto Heleno, vždyť jsme vám před měsícem poslali šedesát tisíc za ubytování! Sama jste říkala, že je to pro rodinu mimořádně výhodná cena.“
Pomalu jsem pozvedla pravé obočí.
Pohledem jsem sklouzla k novým šifonovým šatům své tchyně.
„Šedesát tisíc?“ zopakovala jsem. „Heleno, zaplatila jste už náhodou daň z pronájmu mé nemovitosti?“
„A slíbila nám také stravování!“ rozhořčil se Renátin manžel a odsunul od sebe sklenici s mými nakládanými houbami.
„A co plavba lodí?“ ozvala se od grilu Laďka. „V kolik zítra začíná naše soukromá výprava s kapitánem? Za tu jsme vám přece poslali peníze zvlášť!“
Helenin obličej začal blednout rychleji než její nové šaty.
„To… to byl organizační poplatek!“ vykřikla. „Na běžné výdaje! Vy pořád počítáte každou korunu, já jsem se jen snažila všechno dobře zařídit!“
„Výborně,“ řekla jsem a začala odpočítávat na prstech. „Ložnice jste prodala. Houby jste započítala do ceny jídla. Z mého manžela jste udělala osobního kapitána. Teď už zbývá jen maličkost — vrátit lidem jejich peníze. Dovolená skončila.“
Helena hlasitě zalapala po dechu a přitiskla si dlaně k hrudi.
K dokonalému divadelnímu obrazu chyběla už jen opona a někdo s cedulí „Potlesk“.
Příbuzní se na ni ovšem už nedívali zmateně.
V jejich tvářích se pomalu usazoval vztek.
„Soňo, Karle, moc se omlouváme,“ řekla Renáta a zvolna vstala od stolu. „Opravdu jsme nic netušili. Teto Heleno, jestli se peníze okamžitě nevrátí na můj účet, osobně podám trestní oznámení.“
„Váš rodinný organizátor zájezdů vám prodal službu, která vůbec neexistovala,“ vysvětlila jsem klidně ostatním.
„Na sbalení máte hodinu. Všechny finanční záležitosti si samozřejmě vyřiďte přímo s Helenou.“
Jakmile hosté pochopili rozsah podvodu, pustili se do balení zavazadel.
Helena pobíhala po pozemku s telefonem u ucha a obvolávala hotely i rekreační zařízení.
Výsledek byl předem jasný.