Kvůli festivalu byla všechna slušná místa ve městě dávno rezervovaná.
„Našla jsem jen rekreační areál za městem…“ oznámila po chvíli téměř mrtvolným hlasem. „Mají tam poslední dvě chaty. Ale jsou velmi drahé.“
„To je skvělé!“ vyštěkla Renáta a zapínala cestovní tašku. „Jednu chatu vezmeme my a druhou Tomáš s Laďkou. Vy pojedete s námi a celý ten úžasný pobyt zaplatíte.“
Pod tíhou pohledů ostatních Helena přímo před všemi poslala šedesát tisíc zpět na Renátin účet.
Potom vytáhla vlastní úspory a doplatila ještě pořádně vysokou částku za dvě chaty.
Sama měla spát na rozkládací pohovce ve společenské místnosti.
Do večera se náš dvůr konečně vyprázdnil.
S Karlem jsme zůstali sami.
Otevřeli jsme okna, vyvětrali pokoje, sundali cizí povlečení a převlékli postele do čistého.
Druhý den jsme vyrazili na nábřeží.
Karlovi začínala směna na vyhlídkové lodi. Právě jsem se chystala dojít pro kávu, když se u přístaviště náhle objevila velmi známá skupinka.
Zdálo se, že naše rodinná cestovní kancelář ještě zdaleka neukončila provoz.
Renáta, Tomáš a viditelně pohublá Helena zamířili přímo k lávce na loď.
Z jejich výrazů bylo patrné, že očekávají, že je příbuzný pustí na palubu zadarmo, tak nějak po rodinném způsobu.
Karel okamžitě nasadil služební tón.
„Dobrý den. Mohu vás požádat o jízdenky?“
„Jaké jízdenky?“ ohradila se Helena a nervózně se podívala na řadu čekajících lidí. „Vždyť jsme vlastní!“
„Bez lístků není nástup možný,“ odpověděl Karel klidně. „Loď patří společnosti. Já tu pracuji jako kapitán, nevlastním soukromou jachtu. Pokladna je u přístaviště.“
„K pokladně?“ vybuchla Renáta a otočila se k Heleně. „Slíbila jste nám přece, že budeme čestní hosté a dostaneme se dovnitř bez lístků!“
„Váš VIP balíček zřejmě nezahrnoval palubní vstupenky,“ poznamenala jsem tiše. „To je opravdu škoda.“
Několik lidí ve frontě se usmálo.
Helena se pod zvědavými pohledy kolem sebe ještě více shrbila.
Aniž by zvedla hlavu, vydala se ke kase koupit šest lístků.
Během tří dnů festivalu se její velkolepý podnikatelský plán propadl tak hluboko do ztráty, že o jakémkoli zisku nemohla být ani řeč.
Asi o týden později mi zavolala Renáta.
Znovu se omluvila za všechno, co se stalo, a opatrně se zeptala, zda by mohli na chatu přijet alespoň na jediný den.
Tentokrát přijeli jako úplně jiní lidé.
Byli tiší, nesmírně zdvořilí a v kufru auta přivezli tolik kvalitních potravin, že tím bohatě nahradili všechno, co při minulé návštěvě snědli.
Přes den muži sami opravili část plotu, která se nebezpečně nakláněla.
Večer jsme si u grilu opravdu krásně poseděli. Povídali jsme si, smáli se a na celou příhodu vzpomínali s mnohem větším klidem.
Helena s nimi nepřijela.
Den předtím Karel odvezl matce tašku, kterou zapomněla na verandě, a zároveň jí oznámil důležitou změnu pravidel.
Od nynějška může pořádat rodinné festivaly, srazy, lázeňské pobyty, penziony i VIP zájezdy, kolik se jí zachce.
Ale výhradně ve svém vlastním dvoupokojovém bytě.
Večer, když jsem hosty vyprovodila, usadila jsem se v oblíbeném měkkém křesle na zasklené verandě a nalila si sklenku vychlazeného vína.
Kdysi bych nejspíš strávila několik hodin vysvětlováním Heleně, proč není možné pronajímat cizí chatu za zády jejího majitele.
Snažila bych se najít ta správná slova.
Mluvila bych o osobních hranicích.
Pokoušela bych se jí objasnit, že zacházet s cizím majetkem, jako by byl váš, je přinejmenším nevkusné.
S věkem jsem však pochopila jednu překvapivě prostou věc.
Na některé dospělé lidi působí slovo „nevkusné“ přibližně stejně účinně jako šálek heřmánkového čaje na zlomenou nohu.
Finanční odpovědnost zato mívá téměř okamžitý léčivý účinek.
Jak se ukázalo, být velkorysý za cizí peníze je neuvěřitelně snadné.
A tato velkorysost obvykle končí přesně ve chvíli, kdy je potřeba zaplatit účet z vlastní kapsy.