„A kde jsou karbanátky? Včera večer jsem jich usmažila celý hrnec, určitě jich bylo nejmíň dvacet,“ hleděla Irena nechápavě na prázdnou nádobu, která osaměle stála na polici.
Pak se obrátila k Romanovi, manželovu bratrovi, jenž se pohodlně rozvaloval u stolu. Lenivě se šťoural v zubech a talíř před ním pokrývaly jen mastné šmouhy a drobky strouhanky. Odnést po sobě nádobí ho ani nenapadlo, přestože celý den strávil doma.
„No, snědl jsem je,“ odpověděl lhostejně a ani nezvedl oči od telefonu. „Byly dobré. Jen trochu málo slané. Příště dej soli víc. A nebyla k tomu žádná příloha, tak jsem to musel dojíst s chlebem.“
Irena cítila, jak se v ní pomalu zvedá těžké podráždění. Právě se vrátila z práce. Po směně v nemocnici ji bolely nohy, záda měla ztuhlá a v hlavě jí zůstávala jediná myšlenka: rychle se najíst a konečně si lehnout. Den předtím strávila dvě hodiny u sporáku právě proto, aby bylo jídlo na několik dní. Počítala s tím, že dnes už nebude muset nic připravovat.
„Romane, to byla večeře pro všechny. Měla vydržet několik dní,“ řekla pomalu a ze všech sil se snažila nezvýšit hlas. „Bydlíme tu tři. Opravdu jsi za jediný den snědl dvacet karbanátků?“
„A co je na tom?“ podivil se upřímně a konečně odložil telefon. V očích měl výraz nevinného údivu, jako by vůbec nechápal, proč se někdo zlobí. „Jsem velký chlap, potřebuju hodně energie. Tělo si o ni říká. Za to nemůžu, že děláš takové… dětské porce.“
„Dětské?“ Irena prudce zavřela lednici. Magnety na dveřích žalostně zacinkaly. „Dva kilogramy masa jsou podle tebe dětská porce? Vůbec víš, kolik to všechno stojí? A kolik času jsem u toho strávila?“
„Ježiš, už je to tady,“ ušklíbl se Roman. „Ireno, nedělej z toho vědu. Jídlo je prostě jídlo. Až přijde Petr, řekneš mu, ať koupí knedlíčky, jestli je pro tebe tak těžké vařit. Já nejsem vybíravý, klidně si dám i hotové knedlíky, když budou slušné.“
Irena beze slova odešla z kuchyně. Potřebovala se nejdřív uklidnit, protože hádky nesnášela. V ložnici si jen sedla na postel a chvíli zůstala nehybně hledět před sebe.
Roman u nich bydlel už třetí měsíc. „Jen dočasně,“ tvrdil Petr, když pro něj tehdy jel na nádraží. V jiném městě se mu prý všechno zkomplikovalo. Jednou mluvil o práci, jindy o osobních problémech, ale jeho vysvětlení zůstávala podivně neurčitá. Přijel údajně „za novými možnostmi“. Jenže jejich hledání postupovalo neskutečně pomalu. Většinu dnů Roman ležel na pohovce, sledoval seriály a dopisoval si na sociálních sítích. Na pohovory chodil jen zřídka a svou nečinnost vysvětloval jedinou větou:
„Za pár korun pracovat nebudu. A pořádná nabídka se zatím neobjevila.“
Petr z celé situace pochopitelně radost neměl, ale raději mlčel.
„Je to můj bratr, Ireno. Vlastní krev. Nemůžu ho přece vyhodit na ulici. Ještě chvíli to vydrž. Něco si najde a odstěhuje se.“
Irena vydržela. Byla laskavá a nikdy jí nevadilo naložit příbuznému talíř polévky. Jenže postupně začínalo být jasné, že nejde o obyčejnou pomoc.
Z obyčejného „talíře polévky“ se nenápadně stalo kompletní vydržování zdravého čtyřicetiletého muže. Roman nekupoval vůbec nic. Ani chleba, ani sůl, ani jedinou drobnost. Upřímně věřil, že když bydlí u svého bratra, bratr je povinen ho živit. A vařit měla samozřejmě Irena, protože podle Romana to byla „ženská práce“.
Večer se Petr vrátil domů. Vypadal vyčerpaně, tváře měl propadlé a pleť šedivou. Práce na stavbě ho připravovala téměř o všechny síly.
„Ahoj, zlatíčko,“ políbil manželku. „Je něco k jídlu? Mám hrozný hlad.“
Irena mlčky ukázala na prázdný sporák.
„Ne, Petře. Nic není.“
„Jak to, že nic?“ zarazil se. „Vždyť jsi říkala, že jsi včera usmažila karbanátky.“
„Tvůj bratr snědl úplně všechno. Do posledního kousku. I přílohu. A také salám, který jsem koupila nám k snídani. V lednici zůstala jen hořčice a starý citron.“
Petr si unaveně promnul oči a zhluboka si povzdechl.
„Zase? Vždyť jsem ho prosil, aby něco nechal i nám.“
„Prosil?“ Irena si založila ruce na prsou. „Petře, tvoje prosby nefungují. Oba pracujeme, splácíme byt, platíme služby, a teď ještě kompletně živíme dospělého člověka, který si po sobě nedokáže umýt ani talíř. Počítala jsem to. Za potraviny teď utrácíme mnohem víc. Chtěla jsem ty peníze odkládat na naši léčbu.“
„Ireno, prosím, nezlob se. Promluvím si s ním vážně. Mám teď skočit do obchodu a něco rychlého koupit?“
Podívala se na něj. Bylo jí ho upřímně líto. Petr stál mezi vlastní rodinou a pocitem bratrské povinnosti. Jenže být laskavý na účet někoho jiného není skutečná laskavost.
„Ne,“ odpověděla pevně. „Nechci jíst párky. A dnes už vařit nebudu. Objednám hotové jídlo. Pro sebe a pro tebe. Dáš si?“
„Dám,“ přikývl Petr rezignovaně.
Jakmile kurýr přivezl objednávku, Roman se okamžitě objevil v kuchyni. Se zájmem nasál vůni jídla.
„Tak tady se pořádá hostina!“ zvolal vesele. „Já si říkal, proč je v kuchyni takové ticho. Rozhodli jste se udělat si restauraci doma? To je správné, občas si člověk musí odpočinout. Co jste objednali?“
Irena klidně vyndala dvě krabičky a položila vedle nich dvě vidličky.