„Tohle je pro mě a pro Petra,“ řekla.
Roman zůstal stát ve dveřích. Úsměv mu z tváře zmizel během jediného okamžiku.
„Jak to myslíš? A co já?“
„Pro tebe, Romane, tu nic není,“ odpověděla bez jediného zaváhání a ani nezvedla oči. „Vždyť jsi už obědval karbanátky. Snědl jsi jich dvacet. Předpokládám, že do zítřka hlady neumřeš.“
„To snad myslíte vážně?“ obrátil se rozhořčeně na Petra. „Petře, ty to slyšíš? Tvoje žena mi teď vyčítá každý kousek jídla? Jsme přece rodina!“
Petr už začal jíst a očividně se cítil velmi nepříjemně.
„Romane, no tak… Snědl jsi všechno, co Irena připravila. Oba jsme se vrátili z práce hladoví. Tohle jídlo je objednané po porcích, jen pro dva.“
„Mohli jste objednat tři porce. Kvůli tomu byste nezchudli!“ odfrkl si Roman. „Začali jste být úplně lakomí. Vlastnímu člověku nedopřejete najíst. Půjdu si alespoň udělat čaj. Jestli jste tedy nezamkli i čaj.“
Okázale odešel a dveřmi svého pokoje tak hlasitě práskl, až se otřásla chodba.
„Možná jsi na něj byla až moc tvrdá,“ řekl Petr tiše. „Urazil se.“
„Ať se urazí,“ odsekla Irena. „Petře, už jsem se rozhodla. Pro tři vařit nebudu. Budu připravovat jídlo jen pro nás. Nebo doma přestaneme vařit úplně. Nejsem tu od toho, abych zadarmo obsluhovala tvého bratra.“
„Ireno, jak to bude vypadat? Všichni přece žijeme v jednom bytě. Nebudeme snad schovávat hrnce?“
„Proč bychom je schovávali? Jen je přestanu plnit jídlem pro něj. Jestli má hlad, obchod je za rohem. Ať si koupí potraviny a uvaří sám. Ruce má zdravé.“
Druhý den ráno Irena připravila snídani přesně pro dva: dva chleby s oblohou a dva hrnky kávy. Když se Roman konečně doploužil do kuchyně, na stole už nic nezbylo.
„A kde je snídaně?“ zeptal se a otevřel téměř prázdnou lednici. „Včera tu přece byla vejce.“
„Byla,“ přikývla klidně Irena. „Dvě. Uvařila jsem je pro nás.“
„Ireno, ty s tím zase začínáš?“ zamračil se Roman. „To mám teď jako hladovět?“
„Romane,“ odpověděla a dál se chystala do práce, „obchod je za rohem. Prodávají tam vejce, chleba, máslo i všechno ostatní. Sporák funguje. Dobrou chuť.“
„Nemám peníze,“ zamumlal nespokojeně. „Já si přece hledám práci.“
„To už je tvůj problém,“ řekla tvrdě. „Jsi dospělý muž. Bydlíš tu zadarmo, za služby, elektřinu ani internet neplatíš. Nemám povinnost tě ještě živit.“
Uběhl týden. V bytě panovalo napětí jako před bouřkou. Irena ze svého rozhodnutí neustoupila. Vařila vždy přesně dvě porce. Pokud něco zbylo, rozdělila jídlo do krabiček, na které napsala „Petrův oběd“ a „Irenin oběd“.
Roman zuřil. Snažil se v nich vyvolat lítost a neustále si Petrovi stěžoval. Petr však viděl, jak je jeho žena vyčerpaná, a jen bezmocně rozhodil rukama.
„Romane, Irena má pravdu. Najdi si už konečně aspoň nějakou práci.“
Jednoho dne se Irena vrátila domů a v kuchyni ji čekala naprostá spoušť. Ve dřezu se tyčila hromada špinavého nádobí, sporák byl potřísněný mastnotou a po stole i podlaze se válela mouka. Uprostřed stolu stála pánev, v níž bylo něco úplně připáleného.
„Co se tady stalo?“ zeptala se.
Roman vyšel z pokoje a právě dožvýkával kus chleba.
„Rozhodl jsem se, že si uvařím sám, když jsi vyhlásila tu svou stávku. Našel jsem mouku a vejce. Chtěl jsem něco usmažit. Jenže se to všechno připálilo. Máte hroznou pánev, všechno se na ni lepí.“
Irena přistoupila blíž. Její nová pánev s kvalitním povrchem byla nenávratně zničená. Podle hlubokých škrábanců bylo jasné, že Roman po ní přejížděl kovovou vidličkou.
„Zničil jsi nádobí,“ řekla tiše. „Spotřeboval poslední potraviny a udělal tu nepořádek. Kdo to uklidí?“
„Ty to uklidíš, nic se ti nestane!“ zařval Roman. „Sama jsi mě dohnala! Umírám tu hlady, sotva se držím na nohou, a ty kvůli nějaké pánvi děláš tragédii!“
Právě v tu chvíli se otevřely vchodové dveře a domů přišel Petr.
Slyšel poslední bratrova slova a jeho výraz se okamžitě změnil.
„Romane,“ promluvil velmi tiše, ale rozhodně. „Jakým tónem to mluvíš s mojí ženou?“
„A co ona?“ pokračoval Roman v křiku. „Nedá mi najíst a teď mi ještě vyčítá špinavé nádobí!“
„Sbal si věci,“ řekl Petr.
„Cože?“ Roman chvíli vypadal, že nerozumí. „Ty mě vyhazuješ? Kvůli pánvi?“
„Ne. Kvůli tomu, že si nás vůbec nevážíš. Toleroval jsem, že žiješ na naše náklady. Ale nedovolím ti, abys v mém domě křičel na Irenu. Ona pracuje do vyčerpání a ty si neumíš umýt ani vlastní talíř.“
„A kam mám teď jít? Je večer!“
„Autobusy ještě jezdí. Pojedeš k matce. Na jízdenku ti dám peníze. Sbal se.“
Roman konečně pochopil, že tentokrát se z toho nevykroutí. Petr, který dřív ustupoval a snažil se každý konflikt za každou cenu uhladit, teď působil tvrdě a neoblomně.
Roman balil hlučně. Házel věci do tašky, práskal dvířky skříní a křičel, že se z Petra stal „podpantoflák“ a z Ireny „zlá ženská“, která záměrně rozeštvala vlastní bratry.
„Novou pánev mi ještě koupíš!“ vykřikl ode dveří.
„My ale máme svědomí čisté,“ odpověděla Irena klidně. „Jen pořádně zavři. A nech tu klíče.“
Když se dveře za Romanem konečně zavřely, celý byt se změnil.