„Tak vidíš, Matěji, teď už nemáme nikoho jiného než jeden druhého,“ přitiskla Božena vnoučka pevně k sobě a pohladila ho po vlasech. „Ale neboj se, zlatíčko. Nikomu tě nedám. Zítra půjdu vyřídit poručnictví. Kdo ví, co by ty úřady mohly vymyslet… Do školy zatím chodit nemusíš, učitele už jsem upozornila. Všichni vědí, jaké neštěstí nás potkalo. Všichni tě litují. Časem to bude o trochu snesitelnější.“
Jenže snesitelnější to nebylo nikdy.
Matěj rostl, vytáhl se, měnil se mu obličej i postava, ale hluboko uvnitř zůstal navždy tím chlapcem, který během jediného strašného dne přišel o oba rodiče.
Tragédie mu nepozorovaně přinesla něco, co většina jeho vrstevníků nepoznala — výsadní postavení.
Lidé ho šetřili.
Učitelé na něj nebyli tak přísní jako na ostatní, omlouvali jeho pozdní příchody a někdy mu dali lepší známku, než si zasloužil. Sousedé mu nosili sladkosti. A Božena by mu snesla modré z nebe, jen aby nikdy neměl pocit, že mu něco chybí.
Jak by také mohla jednat jinak?
Vždyť zůstal sirotkem.
Kromě toho Božena neustále opakovala, že má Matěj chatrné zdraví. Jednou ho bolela hlava, podruhé byl nachlazený, potřetí prý příliš unavený. Požadovat od něj stejné výkony jako od ostatních se proto zdálo téměř kruté.
Roky ubíhaly, ale babička s ním zacházela, jako by mu stále bylo deset.
Ve skutečnosti už nikoho jiného blízkého neměla.
Její jediná dcera zahynula spolu s manželem při těžké dopravní nehodě. Ani po mnoha letech nedokázala Božena na ten den vzpomínat bez bolesti.
Někdy se v noci probudila a znovu před sebou viděla telefonát, nemocniční chodbu, cizí tváře a malého Matěje, který ještě nechápal, proč už se maminka nikdy nevrátí domů.
Často si kladla stejnou otázku: čím si jejich rodina zasloužila takovou krutost?
Plakala potají, aby ji vnuk neviděl.
S přibývajícím věkem se však objevil další strach.
Co s ní bude, až Matěj jednoho dne odejde?
Ožení se.
Odstěhuje se.
Založí vlastní rodinu.
K čemu pak bude potřebná ona?
V hloubi duše se uklidňovala myšlenkou, že k tomu přece ještě dlouho nedojde.
Matěj byl tichý domácí typ. Po práci sedával u počítače, společnosti se vyhýbal, přátele téměř neměl. A s děvčaty mu to nikdy příliš nevycházelo.
Kde by se tedy vzala nějaká manželka?
Přesto se objevila.
Jmenovala se Klára.
A Božena si ji od první schůzky zamilovat nedokázala.
Připadala jí příliš ostrá, náročná a sebejistá. Klára přesně věděla, co od života chce, a nemínila se spokojit s málem.
Babička se okamžitě rozhodla, že pro jejího Matěje představuje nejhorší možnou volbu.
„Ty vůbec chápeš, s kým ses dal dohromady?“ bědovala. „To není žádná hodná holka, ale žralok! Podáš jí prst a ukousne ti celou ruku. Potřebuješ klidnou, domácí dívku. Hodnou. Takovou, která si bude vážit rodiny. A tahle? Podívej se, jaké má nároky! Zkazí ti celý život.“
„Babi, prosím tě, přestaň.“
„Nic nepřestanu! Co na ní vůbec vidíš? Kdyby to byla aspoň nějaká mimořádná krasavice. Ale je úplně obyčejná! Hubená, nosánek nahoru a s každým mluví, jako by jí celý svět něco dlužil. Došlo jí, že jsi hodný a nezkušený, tak se tě drží.“
„Miluju ji.“
„Dneska ji miluješ a zítra mi přijdeš s pláčem! Rozejdi se s ní, dokud je čas.“
Poprvé v životě se však Matěj babiččinými radami řídit nehodlal.
Opravdu se zamiloval.
Klára nebyla modelka ani oslnivá kráska. Byla to obyčejná, štíhlá dívka střední výšky, která na první pohled ničím zvláštním nevynikala.
Pro Matěje ale znamenala první ženu, která mu věnovala opravdový zájem.
Volala mu sama.
Navrhovala schůzky.
Smála se jeho vtipům.
Plánovala společnou budoucnost.
Člověku, který byl zvyklý, že se mu ženská pozornost vyhýbá, to úplně stačilo.
Náhodné seznámení mu obrátilo život naruby.
A připustit, aby mu ho babička znovu celý uspořádala, nechtěl.
Nečekaného spojence našel Matěj v sousedovi Františku Dvořákovi.
Osamělý důchodce si Boženy už dlouho všímal.
Jednou jí donesl tašky.
Podruhé vyměnil žárovku.
Jindy se zastavil večer „jen na chvilku“ a zůstal u čaje až do pozdních hodin.
Matěj přesně chápal, kam to směřuje.
Jednou se babičce opatrně zmínil:
„František za tebou přece nechodí jen tak.“
Božena se rozesmála.
„Matěji, jaképak románky v mém věku? Měla bych už myslet na duši.“
„Je ti teprve šedesát.“
„Teprve!“ odfrkla si a promnula si bolavé koleno. „Ráno vstávám z postele jako rozbitý stroj.“
„František je o pět let starší a nic mu není. Každé ráno cvičí, chodí běhat a u lékaře skoro nebyl.“
„Tak ať si běhá.“
„Mohla bys také začít. Aspoň chodit na procházky. Vždyť tě zve už dlouho.“
Božena na něj podezíravě přimhouřila oči.
„Proč se mě tak usilovně snažíš dostat z domu? Chceš sem přivést tu svou Kláru?“
Matěj uraženě ustoupil.
„Babi, jak to můžeš říct? Já se starám o tvoje zdraví!“
„Já vás mladé znám.“
Pak se ale usmála.
„Dobře, nezlob se. Jen jsem si dělala legraci. Mimochodem, František mi opravdu koupil tenisky. Prý budeme každý večer chodit parkem.“
V jejím žertu bylo více pravdy, než si Božena chtěla připustit.
Matěj skutečně doufal, že se babička časem přestěhuje k Františkovi.