Šepot v sále začal ještě dřív, než Matěj došel k ředitelce.
Vzápětí se ozvalo pochechtávání.
Někdo za mnou se ani nepokusil ztišit hlas.
— Co je s tím klukem vůbec špatně?
Pevněji jsem sevřela program slavnostního předávání maturitních vysvědčení.
Matěj se ani nezastavil.
Pokračoval po pódiu v zářivě červených šatech.
Sukně mu sahala kousek pod kolena a při každém kroku se lehce zavlnila. Pod silnými reflektory byla látka ještě výraznější než doma.
Příliš výrazná, pomyslela jsem si.
Příliš nápadná.
Přesně toho jsem se bála.
Matěj došel k ředitelce, potřásl jí rukou, převzal vysvědčení a obrátil se k sálu, v němž sedělo téměř šest set lidí.
Někteří na něj zírali s otevřenými ústy.
Jiní se smáli.
Několik studentů drželo nad hlavou telefony.
Všimla jsem si, jak se jeden z maturantů naklonil ke kamarádovi a s úšklebkem natáčel Matěje, když sestupoval z pódia.
Můj syn to všechno viděl.
Přesto šel dál.
Seděla jsem ve třetí řadě a byla jediným člověkem v celém sále, který věděl, proč má na sobě právě tyto šaty.
Dva týdny předtím mi Matěj řekl, co chystá.
Byly dvě hodiny ráno a v poslední době jsme skoro nespali ani jeden.
Našla jsem ho u kuchyňského stolu. Před sebou měl hrnek čaje, kterého se vůbec nedotkl.
Náš dům byl už několik týdnů děsivě tichý.
Každá místnost mi připomínala, že v ní jeden člověk už není.
Vešla jsem dovnitř a spatřila červenou látku pečlivě složenou na Matějových kolenou.
Uvnitř se mi všechno sevřelo.
— Matěji.
Zvedl hlavu.
Vypadal vyčerpaně.
Bylo mu osmnáct, ale své dvojče připomínal tak silně, že pro mě někdy bylo fyzicky bolestivé se na něj dívat.
— Co s tím chceš dělat?
Sklopil oči.
— Chci si to vzít na maturitu.
Na okamžik jsem si myslela, že jsem se přeslechla.
— Chceš si vzít co?
Rozložil šaty.
Poznala jsem každý kousek té látky.
Sama jsem pomáhala s jejich výběrem.
Anna trvala právě na červené barvě.
Matěj přejel prsty po sukni.
— Vezmu si je.
Vytáhla jsem židli naproti němu a posadila se.
— Ne.
— Mami.
— Ne, Matěji.
Jeho tvář zůstala bez výrazu.
Ztišila jsem hlas.
— Chápeš, co budou lidé dělat?
— Ano.
— Budou se ti smát.
— Já vím.
— Budou tě fotit.
— Vím.
— Dají to na internet.
— Já vím.
Naklonila jsem se přes stůl.
— Zničí tě.
Matěj se mi podíval přímo do očí.
— Já to vím, mami.
Pak dodal:
— Ale na tom nezáleží.
— Mně na tom záleží.
Jeho pohled změkl, ale šaty nesložil.
— Matěji, prosím. Už sis toho prožil dost.
Oba jsme přesně věděli, o čem mluvím.
Ještě před několika měsíci vypadala naše rodina úplně jinak.
Anna a Matěj spolu soupeřili snad ve všem.
Kdo dostane lepší známku.
Kdo rychleji dojídá snídani.
Kdo si sedne dopředu v autě.
Za jejich věčnými škádlivými poznámkami se však skrývala neobyčejná blízkost. Byli nerozluční.
Pak Anna onemocněla.
Všechno se změnilo rychleji, než jsme to stačili pochopit.
Plány na maturitu vystřídaly cesty do nemocnice.
Rozhovory o vysoké škole nahradil rozpis léků.
A šaty, na které se Anna tolik těšila, zůstaly viset v ochranném obalu.
Potom jsme o ni přišli.
Od té chvíle Matěj o maturitě přestal mluvit.
A brzy téměř přestal mluvit úplně.
Jeho otec Petr se se zármutkem vyrovnával úplně jinak.
Začal být rozzlobený.
Na lékaře.
Na mě.
Na sebe.
Na celý svět kolem.
Časem se terčem jeho hněvu stal i Matěj.
Když mu tedy syn řekl, co si hodlá obléct, Petr zareagoval přesně tak, jak jsem se obávala.
— Ani na to nemysli.
Matěj stál uprostřed obývacího pokoje a tiskl šaty k hrudi.
— Je to moje maturita.
— Tak se obleč jako maturant.
— To také udělám.
Petr na něj zíral.
— Co tím chceš dokázat?
— Nic.
— Tak z toho nedělej cirkus.
Matějovi ztuhla tvář.
— Tohle není o tobě.
Petr vstal.
— A o tvé sestře to také být nemá.
Viděla jsem, jak se Matěj po těch slovech stáhl.
Petr si toho všiml, ale svá slova nevzal zpět.
Ukázal na červené šaty.
— Nebudu sedět v sále a dívat se, jak se lidé smějí mému synovi.
Matěj odpověděl téměř šeptem:
— Tak tam nechoď.
Petrovi se změnil výraz.
Na jediný hrozný okamžik jsem doufala, že se omluví.
Místo toho popadl klíče.
— Dobře.
Na maturitu nepřišel.
Ani Matějův nejlepší kamarád Jakub nepřijal jeho rozhodnutí o mnoho lépe.
Nejprve si myslel, že si z něj Matěj dělá legraci.
Pak mu Matěj šaty ukázal.
Od následujícího dne Jakub přestal odpovídat na jeho zprávy.
Když jsem se syna zeptala, co se stalo, jen pokrčil rameny.
— Nechce s tím mít nic společného.
— Nebolí tě to?
— Samozřejmě, že bolí.
Odvrátil se.
— Ale nic to nemění.
Škola se o Matějově záměru dozvěděla ráno v den slavnostního předávání.
Dodnes nevím, kdo jim to prozradil.
V devět deset mi zazvonil telefon.
Představila se zástupkyně ředitelky a velmi opatrně začala vysvětlovat, proč volá.
— Podle našich informací chce Matěj dnes přijít na obřad v poněkud neobvyklém oblečení.
— Ano.
— Nechceme zasahovat do jeho práva na sebevyjádření.
Už tehdy se mi nelíbilo, kam ten rozhovor míří.
— Ale?
— Jen bychom byli rádi, kdyby se dnešní pozornost soustředila na celý maturitní ročník. Můžeme Matějovi nabídnout vhodnější oděv.
Pohlédla jsem přes kuchyň.