Na tuhle dovolenou jsme s Davidem čekali skoro čtyři měsíce.
Nechtěli jsme k moři, do hotelu, na výlety ani do přeplněných letovisek. Toužili jsme po obyčejných dvou týdnech doma. Jen spolu. Bez budíku, pracovních chatů a povinností. Chtěli jsme vstávat podle toho, kdy se probudí tělo, a snídat třeba až v poledne.
Dokonce jsem si předem sepsala zvláštní seznam.
Nebyl to seznam úkolů.
Právě naopak — byl to seznam věcí, které během dovolené rozhodně dělat nehodlám.
Nevstávat podle hodin.
Nepřipravovat snídani, oběd a večeři přesně na čas.
Nežehlit Davidovy košile.
Nezvedat telefon kolegům.
Nepouštět se do generálního úklidu jen proto, že mám najednou volno.
Byla to moje první opravdová dovolená po téměř třech letech a hodlala jsem si vychutnat každou minutu klidu.
Jenže pak zavolala teta Marie.
Davidova teta.
Bylo jí dvaašedesát, měla hlas jako ředitelka školy při mimořádné poradě a pevně věřila, že lidé kolem ní existují především proto, aby jí usnadňovali život.
Její rozhovor jsem slyšela i z vedlejšího pokoje.
Teta Marie ostatně jen málokdy mluvila běžným hlasem.
Ona přednášela.
„Davídku, rozhodla jsem se, že k vám přijedu. Na čtyři dny. Možná zůstanu týden, podle toho, jak to půjde.“
Nezeptala se, jestli se nám to hodí.
Nezajímalo ji, zda už máme nějaký program.
Prostě se rozhodla.
David se na mě otočil s výrazem člověka, který bosou nohou právě šlápl na zapomenutou stavebnici.
Pomalu jsem zavrtěla hlavou.
On bezmocně rozhodil rukama.
A mně okamžitě došlo, že jí odmítnout nedokáže.
Když bylo Davidovi dvanáct, zemřela mu maminka. Následující dva roky bydlel u tety Marie, než se jeho otec znovu oženil.
Teta z těch dvou let udělala doživotní dluh.
Pokaždé, když se jí synovec pokusil v něčem odporovat, zaznělo:
„Já jsem tě živila, když se o tebe nikdo jiný nezajímal.“
A David ustoupil.
Vždycky.
„Dobře,“ řekla jsem. „Ať přijede. Ale upozorňuju tě předem, že jí nehodlám od rána do večera dělat osobní služku.“
David rychle přikývl.
S úlevou, jako bychom právě vyřešili celý problém.
Jak strašně se mýlil.
Druhý den dorazila teta Marie přesně v deset ráno.
Čas příjezdu nám samozřejmě předem neoznámila.
Otevřela jsem jí v pyžamu, s hrnkem kávy v ruce a otiskem polštáře na tváři.
Teta si mě pomalu prohlédla od hlavy až k patě.
Tak by nejspíš stavební komise přebírala byt po rekonstrukci.
„Lenko, ty teprve vstáváš? Vždyť už je deset.“
Žádné pozdravení.
Žádné poděkování, že jsme ji přijali.
Rovnou kontrola.
Vešla dovnitř se dvěma obrovskými kufry.
Se dvěma.
Přestože původně mluvila o čtyřech dnech.
Měla jsem co dělat, abych se nezeptala, jestli si přivezla zimní šatník, nebo zásoby na přežití konce světa.
David vyšel z ložnice a pomohl jí zavazadla odnést.
Teta mezitím zahájila obhlídku bytu.
Přejela prstem po komodě.
Prohlédla si stěny.
Zkontrolovala okna.
„Záclony máte úplně vyšisované. Vždyť jsem vám dávno říkala, že by se sem hodily římské rolety.“
Tohle byla prakticky její první věta o našem domově.
Napila jsem se kávy.
A mlčela.
K obědu už bylo jasné, že si teta Marie kromě kufrů přivezla ještě něco.
Rozvrh.
Můj rozvrh.
Nejspíš ho sestavila někde cestou k nám.
„Lenko, já obědvám přesně ve jednu. Dala bych si nějakou lehkou polévku a salát. Jen tam prosím nedávej okurky, po těch mě pálí žáha.“
Oznámila mi to z pohovky, kde se pohodlně usadila s vlastním časopisem.
Nohy měla položené na taburetu.
Na chodidlech měkké pantofle, které si přivezla z domu.
Už se cítila jako ve vlastním obýváku.
Stála jsem v kuchyni a cítila, jak se mi uvnitř pomalu zvedá horkost.
Ještě to nebyl opravdový vztek.
Spíš upřímné překvapení.
Žena přijela do našeho bytu uprostřed mé dovolené a po několika hodinách už mi diktovala jídelníček.
Jako by se nastěhovala do penzionu s plnou penzí.
„Teto Marie, my teď máme dovolenou,“ připomněla jsem jí klidně. „Jíme, kdy se nám chce. V lednici jsou potraviny a kuchyň je vám k dispozici.“
Pomalu zvedla oči od časopisu.
Podívala se na mě, jako kdyby jí servírka přinesla účet s jednou nulou navíc.
„Lenko, ale ty jsi přece hospodyně.“
Jen tři slova.
A přitom celá životní filozofie.
Ty jsi doma — takže se musíš starat.
Já jsem host — takže mám právo požadovat.
Jednoduché.
Logické.
Alespoň podle tety Marie.
David se právě sprchoval.
Uvařila jsem si těstoviny, nandala porci na talíř a v klidu se posadila k jídlu.
Teta mě asi tři minuty pozorovala.
Potom okázale vstala a otevřela lednici.
Začala hlasitě přesouvat krabičky, prohlížet obaly a těžce vzdychat.
„Ani vývar tu nemáte? Čím se vůbec živíte?“
Namotala jsem špagety na vidličku.
„Těstovinami.“
Teta Marie si připravila chleba s máslem a sýrem.
Jedla ho s výrazem člověka, kterého během války připravili o příděly.
Z její tváře se dalo vyčíst: Nic neříkej. Všechno si zapamatuju a příbuzným pak vysvětlím, jak mě snacha nechala hladovět.
Když David konečně vyšel z koupelny, svěží a spokojený, obrátila se okamžitě na něj.
„Davídku, postel pro hosty je hrozná. Na takové matraci moje záda nevydrží. Nemohli byste mi přenechat ložnici? Vy jste mladí, pár nocí na gauči zvládnete.“