Zakuckala jsem se vodou.
David otevřel ústa.
Pak je zase zavřel.
Podíval se na mě.
Velmi pomalu jsem zavrtěla hlavou.
Tak výrazně, že tomu podle mě rozuměli i sousedé přes zeď.
„Teto, máme kvalitní topper. Nejdřív ho zkusíme dát na matraci,“ navrhl David diplomaticky.
Stiskla rty.
Ale nehádala se.
První skutečný střet skončil remízou.
Večer jsem ležela v posteli a počítala.
Ne ovečky.
Poznámky tety Marie.
Za jediný den se jich nahromadilo jedenáct.
Záclony jsou vyšisované.
Matrace je špatná.
Není polévka.
Příliš dlouho chodím v pyžamu.
Na stole není ubrus.
Na polici je prach.
Hudba hraje nahlas.
Kočka je nehygienické zvíře.
Káva bez mléka škodí žaludku.
Davidovy domácí šortky vypadají nepatřičně.
A proč vlastně v neděli nechodíme do kostela?
Jedenáct výtek.
Během několika hodin.
„Davide,“ řekla jsem tiše. „Jestli to bude zítra pokračovat stejným způsobem, přestanu mlčet.“
Těžce si povzdechl.
„Lenko, je to starší člověk. Chvíli to vydrž.“
Vydrž.
Jak už jsem to slovo nesnášela.
Objevilo se pokaždé, když šlo o jeho příbuzné.
Vydrž bratrance na chalupě.
Vydrž tetu na oslavě.
Vydrž nepohodlí.
Vydrž její poznámky.
A kdo měl vydržet mě?
Druhý den začal v sedm ráno.
V sedm!
O dovolené!
Teta Marie vstala brzy a začala bouchat nádobím a rachotit konvicí, jako kdyby organizovala polní kuchyni.
Kočka se vyděšeně schovala pod postel.
Já jsem zůstala ležet z principu.
Do kuchyně jsem přišla až kolem deváté.
Teta seděla u úplně prázdného stolu a ruce měla složené před sebou.
Vypadala jako generál, kterému už dvě hodiny nikdo nepodal hlášení.
„Lenko, já už dvě hodiny čekám na snídani.“
Takže čekala.
Ne na snídani obecně.
Na snídani, kterou jsem podle ní měla připravit já.
Klidně jsem si nalila kávu.
Z lednice jsem vytáhla jogurt.
Vzala lžičku a posadila se naproti ní.
„Teto Marie, jste dospělá a samostatná. V lednici jsou vejce, sýr, máslo, chleba i šunka. Pánev je ve spodní skříňce. Já mám dovolenou, takže vám nebudu připravovat jídlo na objednávku.“
Obočí jí pomalu vystoupalo vzhůru.
Bylo to tak výmluvné, že jsem se jen s námahou neusmála.
„Ty mě odmítáš nakrmit?“
„Ne. Navrhuju vám, abyste si sama připravila, na co máte chuť. U nás to tak děláme všichni.“
Prudce se otočila ke dveřím do chodby.
„Davide! Davide!“
Za několik vteřin se ve dveřích objevil můj rozespalý manžel.
Vlasy mu trčely na všechny strany.
V očích měl poplach.
„Co se stalo?“
„Tvoje žena mi odmítá připravit snídani! Já, starší člověk, jsem přijela na návštěvu a oni po mně chtějí, abych si sama stoupla k plotně a usmažila vajíčka!“
David se nejprve podíval na ni.
Potom na mě.
Já jsem dál klidně jedla jogurt.
Lžička.
Jogurt.
Lžička.
Žádné vysvětlování.
Žádná hádka.
„Teto, Lenka má opravdu dovolenou,“ řekl nakonec. „Udělám ti omeletu.“
A také ji připravil.
Teta Marie snědla omeletu s výrazem, jako by jí spolu s vejci naservírovali lidskou nespravedlnost.
Každé sousto bylo plné utrpení.
Talíř ale vyprázdnila.
Po snídani někomu zavolala.
Nechtěla jsem poslouchat, jenže stěny v našem bytě byly tenké a teta Marie, jak už jsem zmínila, neuměla mluvit potichu.
„Aleno, to si ani neumíš představit! Snacha se úplně utrhla ze řetězu. Sama si sedí, pije kávu, a já mám hlad! Chudák David musí stát u plotny. Udělala z něj sluhu!“
Zavřela jsem oči.
Chudák David.
Čtyřicet let.
Metr pětaosmdesát.
Inženýr.
Vedoucí oddělení dvanácti lidí.
Chudák kluk.
Zavřela jsem se v ložnici a otevřela knihu.
Detektivku, kterou jsem si koupila speciálně na dovolenou.
Měla sto dvacet stran a k mému velkému štěstí ani jednu kapitolu o manželových příbuzných.
K obědu teta přešla do další fáze.
Rozhodla se, že si uvaří sama.
Jenže udělat to tiše bylo pod její důstojnost.
Hrnce duněly, jako kdyby v kuchyni skládali bicí soupravu.
Dvířka skříněk práskala.
Talíře dopadaly na stůl s neuvěřitelnou silou.
Každé otevření zásuvky doprovodil hluboký povzdech.
Kdyby k nám někdo přišel poprvé, usoudil by, že se v kuchyni odehrává rodinná tragédie.
Pasivní agrese v nejčistší podobě.
První lekce učebnice.
Já jsem dál četla.
Po chvíli se ve dveřích ložnice objevil David.
„Lenko, možná bys jí přece jen mohla pomoct.“
Odtrhla jsem oči od stránky.
„Proč?“
„No… vaří tam sama.“
„Davide, tvé tetě je dvaašedesát. Vaří si už skoro půl století. Myslím, že to zvládne.“
Chvíli mlčel.
„Ona se uráží.“
„Ne. Snaží se v nás vyvolat pocit viny. To je něco jiného.“
David si sedl na okraj postele.
Několik vteřin hleděl do podlahy.
Potom tiše řekl:
„Já to chápu. Jen je pro mě opravdu strašně těžké jí odmítnout.“
Zaklapla jsem knihu.
Teď byl ten rozhovor důležitější než detektivka.
Poprvé za mnoho let vyslovil nahlas něco, co jsme oba dávno věděli.
„Davide, jí vadí, že už jsi dávno dospělý. A tobě zase připadá, že jí musíš celý život splácet ty dva roky, kdy se o tebe starala. Ano, pomohla ti v těžké době. To je důležité. Ale nebyla to smlouva o doživotní poslušnosti.“
Zvykle si promnul kořen nosu.
Dělal to už od mládí, pokaždé, když byl nervózní.
„Žije sama. Manžela už dávno nemá. Děti jsou pryč.“