Třináct dní se celý můj svět vešel mezi stěny novorozenecké jednotky intenzivní péče.
Přestala jsem vnímat čas podle hodin. Dny se dělily na krmení, lékařské kontroly, tiché pípání přístrojů a nepatrné pohyby drobného hrudníčku mé dcery.
Proto jsem měla v den, kdy nás konečně propustili a já vezla Kláru domů, bezpečně připoutanou v autosedačce, cítit jen štěstí.
Místo toho jsem však každých pár vteřin pohlížela do zpětného zrcátka.
Klára klidně spala a drobnou pěstičku měla položenou u tváře.
Po svém otci zdědila husté tmavé kudrny, malý dolíček na bradě a něco zcela neobvyklého — každé oko mělo jinou barvu. Jedno bylo jasně modré, druhé tak tmavé, že působilo téměř černě.
Matěj.
Stačilo vyslovit jeho jméno a uvnitř se mi všechno bolestivě sevřelo.
Večer, kdy jsem mu oznámila, že jsem těhotná, mě dlouho držel za ruku.
Říkal, že mě miluje.
Slíbil, že to společně zvládneme.
A hned následující ráno Matěj zmizel.
Bez telefonátu.
Bez zprávy.
Bez jediného vysvětlení.
K večeru se jeho telefon pokaždé přepnul do hlasové schránky.
Když jsem přijela k jeho bytu, zjistila jsem, že situace je ještě horší.
Polovina jeho věcí byla pryč.
Skříně zely prázdnotou.
Zmizelo i několik kufrů.
A tehdy mi došlo to nejhorší.
Matěj neodešel v náhlém zkratu.
Svůj odchod si naplánoval předem.
Několik měsíců jsem čekala alespoň na nějaké vysvětlení.
Nikdy nepřišlo.
Jediným člověkem, který při mně opravdu zůstal, byl můj dědeček František.
Doprovázel mě k lékařům, sestavil dětskou postýlku, nakupoval všechno potřebné a pokaždé, když mě přepadl strach, opakoval:
— My tři si přece vystačíme.
Věřila jsem mu.
Až do dne, kdy František poprvé uviděl Kláru.
Čekal na verandě už ve chvíli, kdy jsem zastavila před domem.
Jakmile mě zahlédl, rozzářil se.
— Konečně jsou moje holky doma.
Opatrně jsem Kláru vyndala z auta a podala mu ji.
Dědeček hleděl na pravnučku s takovou něhou, až mě začaly pálit oči.
Pak se ale Klára probudila.
Otevřela oči.
Úsměv z Františkovy tváře zmizel během jediného okamžiku.
Nejdřív se zadíval na jedno její oko, potom na druhé.
Nakonec sklouzl pohledem k dolíčku na její bradě.
— Kateřino… — zašeptal. — Kdo je otcem té holčičky?
Na chvíli jsem vůbec nevěděla, co říct.
— Vždyť to víš. Matěj.
Dědeček zbledl.
— A jak se jmenuje jeho otec?
— Viktor. Proč se ptáš?
František pomalu zavřel oči.
— Panebože…
— Dědečku, co se děje?
Vrátil mi Kláru do náruče a několik vteřin mlčel.
Potom se na mě podíval přímo.
— Tvé matce jsem dal slib.
Uvnitř mě nepříjemně zamrazilo.
— Jaký slib?
— Že ti nikdy neřeknu některé věci, které se staly, když jsi byla malá.
— Jaké věci?
Těžce dosedl na židli.
A během několika dalších minut se zhroutila téměř celá moje představa o vlastním dětství.
Kdysi moje matka pracovala jako chůva v Matějově rodině.
Nešlo o několik týdnů.
Byla tam tak dlouho, že jsem jako malé dítě v podstatě žila společně s ní v jejich domě.
Nejprve jsem si myslela, že se dědeček mýlí.
Pak se však začaly vracet útržky vzpomínek.
Velká zahrada.
Široké schodiště.
Červené kolo.
A jeden chlapec.
Chlapec s podivně odlišnýma očima.
Jedno modré.
Druhé neobyčejně tmavé.
Zatajil se mi dech.
— Matěj?
František pomalu přikývl.
— Byli jste tehdy téměř nerozluční.
Najednou se mi dýchalo stále hůř.
Potom mi dědeček začal vyprávět o Viktorovi.
Matějův otec se prý kdysi začal zajímat o mou matku. Ona ho však odmítla.
Viktor se s tím nehodlal smířit.
Díky penězům a svým známostem jí začal působit potíže. Snažil se zničit její práci i pověst.
Tehdy zasáhl můj dědeček.
Po vážném konfliktu dospěla matka k názoru, že jediným způsobem, jak to celé ukončit, bude z tohoto života zmizet.
Vzala mě s sebou.
A odjeli jsme.
— A co Matěj? — zeptala jsem se.
František se na mě smutně zadíval.
— Matěj na vás nezapomněl.
Tu noc jsem nedokázala usnout.
Když Klára konečně zabralа, vydala jsem se do komory a vytáhla starou cedrovou truhlu, která zůstala po matce.
Roky jsem ji neotevřela.
Uvnitř byly fotografie, dokumenty a dopisy pečlivě převázané stužkou.
První dopis byl napsaný dětským písmem.
Malý Matěj se ptal, kam zmizela Jana a „ta malá holčička“.
Četla jsem ten řádek znovu a znovu.
V další obálce bylo několik drobných bankovek.
K dopisu patřil vzkaz.
Matěj psal, že jde o jeho kapesné a že chce, aby je moje matka utratila za mě.
Začaly se mi třást ruce.
Pak jsem našla fotografii.
Na snímku seděla malá já na červeném kole.
Vedle mě stál Matěj.
Oba jsme se smáli.
Na zadní stranu matčinou rukou napsala jedinou větu:
„Matěj se Viktorovi vůbec nepodobá.“
Přitiskla jsem si fotografii k hrudi a rozplakala se.
Celé roky jsem věřila, že jsme se jako dospělí potkali náhodou.
Matěj mě však znal už dávno předtím.
Pamatoval si mě.
A tehdy se mi vybavil jeden rozhovor.
Několik měsíců předtím, než jsem otěhotněla, se mě Matěj zcela nečekaně zeptal:
— Neměla jsi jako dítě náhodou červené kolo?
Tenkrát jsem se zasmála a řekla mu, že ano.
Teď mi všechno došlo.
Celou dobu věděl, kdo jsem.
Dokonce ani naše dospělé „náhodné“ setkání nejspíš náhodné nebylo.