Druhý den ráno jsem nechala Kláru u dědečka a vydala se k Viktorovu domu.
Už jsem nepotřebovala další dohady.
Potřebovala jsem pravdu.
Viktor otevřel dveře.
Poznal mě okamžitě.
V jeho tváři se objevil zvláštní výraz.
— Jsi neuvěřitelně podobná své matce.
— Potřebuji mluvit s Matějem.
— Není tady.
— Tak mi řekněte, proč zmizel.
Viktor se na mě podíval chladně.
— Věděl, že jsi těhotná, a přesto se rozhodl odejít. Nestačí ti to?
— Nevěřím vám.
— To už je tvůj problém.
Vtom se z hloubi domu ozval hlas.
— Tati, ustup ode dveří.
Podlomila se mi kolena.
Matěj vyšel do předsíně.
Vypadal úplně jinak než v mých vzpomínkách.
Byl pohublý.
Vyčerpaný.
Jako by celé ty měsíce téměř nespal.
Tak dlouho jsem si představovala, jak se znovu setkáme.
V duchu jsem mu připravovala obvinění.
Zkoušela jsem si dlouhé proslovy.
Když jsem ho ale skutečně uviděla, dokázala jsem říct jen:
— Jak dlouho už víš, kdo jsem?
Nepokoušel se zapírat.
— Od toho dne v knihkupectví.
Srdce se mi bolestivě stáhlo.
— Takže jsi mě poznal hned?
— Ano.
— A nechal jsi mě věřit, že se vidíme poprvé?
— Ano.
— Proč?
Matěj polkl.
— Bál jsem se.
— Čeho?
Podíval se na mě, jako by odpověď byla přece jasná.
— Že až zjistíš, čí jsem syn, přestaneš vidět mě. Uvidíš už jen jeho.
Jeho pohled na okamžik zamířil k Viktorovi.
Tomu strachu jsem rozuměla.
Rozumět mu ale neznamenalo odpustit.
— Tak mi vysvětli ještě něco. Proč jsi mě opustil právě ve chvíli, kdy ses dozvěděl, že čekám dítě?
Matěj znovu pohlédl na svého otce.
Potom řekl:
— Tu noc, po našem rozhovoru, jsem přijel sem.
— Proč?
— Donutil jsem ho, aby mi řekl všechno o tvé matce. Všechno, co se stalo před dvaceti lety.
Viktor mlčel.
Matěj pokračoval.
Ukázalo se, že jeho dědeček mu odkázal značný svěřenský fond.
Dokud však Matěj nesplní určité podmínky, zůstávaly peníze pod Viktorovou kontrolou.
Když se jeho otec dozvěděl o mém těhotenství, nabídl mu dohodu.
Matěj měl zmizet z mého života ještě před narozením dítěte.
Neměl mi volat.
Neměl psát.
Neměl se se mnou setkat.
Výměnou mu Viktor slíbil, že mu předá kontrolu nad penězi.
Matěj souhlasil.
Několik vteřin jsem na něj jen zírala.
— To myslíš vážně?
— Myslel jsem, že když ty peníze získám, už nás nikdy nebude moct ovládat.
— Nás?
— Tebe, mě a dítě.
— Takže jsi kvůli tomu nechal těhotnou ženu samotnou?
— Chtěl jsem se vrátit.
— Kdy?
— Až se dítě narodí.
Hořce jsem se zasmála.
— To je opravdu pohodlné.
— Kateřino…
— Ty jsi rozhodl za mě.
— Chtěl jsem tě ochránit.
— Ne, Matěji. Udělal jsi přesně to, co celý život dělal tvůj otec. Rozhodl jsi, že víš lépe než já, co potřebuji.
Zmlkl.
V očích se mu objevily slzy.
— Nikdy jsem tě nepřestal milovat.
Podívala jsem se na něj.
Pak jsem pomyslela na Kláru.
— Chceš být otcem své dcery?
Matějova tvář se okamžitě změnila.
Objevila se v ní naděje.
— Víc než cokoli na světě.
— Dobře.
Udělal krok směrem ke mně.
— Kateřino…
— To ale neznamená, že se k sobě vrátíme jako pár.
Naděje v jeho očích pohasla.
Pomalu přikývl.
— Rozumím.
— A už žádné sliby.
— Dobře.
— Nechci poslouchat slova.
Matěj se mi zadíval přímo do očí.
— Tak ti to dokážu činy.
Uplynuly tři měsíce.
Jednoho večera jsem stála u okna a pozorovala Matěje, který se už deset minut pokoušel správně upevnit Klářinu autosedačku.
Nakonec jsem to nevydržela.
— Víš, že mě můžeš požádat o pomoc?
Ani nezvedl hlavu.
— Zvládnu to.
— Je to autosedačka, ne kosmická loď.
— O to víc.
O několik minut později se ozvalo cvaknutí.
Matěj se vítězně narovnal, pak se znovu sklonil a ještě dvakrát zkontroloval pásy.
— Zítra v šest? — zeptal se.
— Přesně v šest.
— A kdyby se něco změnilo?
Podívala jsem se na něj.
Dřív by rozhodl sám.
Teď se ptal.
— Tak mi zavoláš.
Přikývl.
— A domluvíme se společně.
Právě to pro mě znamenalo nejvíc.
Matěj už nezmizel.
Chodil se mnou na Klářiny lékařské kontroly.
Naučil se připravovat umělou výživu.
Přebalovat ji.
Ukládat ke spánku.
V noci ji konejšit.
Když nastal nějaký problém, nerozhodoval už sám od sebe.
Zavolal mi.
Zeptal se.
Poradil se.
A já postupně začala vnímat rozdíl mezi člověkem, který tvrdí, že se změnil, a člověkem, který se skutečně mění.
Také dědeček začal o mnoha věcech přemýšlet jinak.
Jednoho večera jsem mu přinesla dopisy, které jsem našla v matčině truhle.
Dlouho je četl mlčky.
Nejvíc času strávil u fotografie s nápisem:
„Matěj se Viktorovi vůbec nepodobá.“
Potom si sundal brýle a promnul si kořen nosu.
— Byl jsem přesvědčený, že tě chráním.
Posadila jsem se vedle něj.
— Já vím.
— Tvá matka si myslela totéž.
— Já vím.
Těžce si povzdechl.
— Jenže v určité chvíli se ochrana změní v kontrolu. Zvlášť když začneš rozhodovat za druhého, jakou pravdu smí znát.
Položila jsem dlaň na jeho ruku.
— Ano.
Dědeček mi sevřel prsty.
— Odpusť mi, Kateřino.
Neřekla jsem mu, že je všechno zapomenuto.
Nebyla by to pravda.
Některé věci nejdou vymazat jedinou omluvou.
Lze se však od nich začít vzdalovat.
A pro nás to byl první krok.
Toho večera Matěj přivezl Kláru přesně v šest.
Ani o minutu později.
Podal mi tašku.
— Jedla v půl šesté. Uvnitř jsou ještě dvě čisté soupravy oblečení.