Každé ráno, ještě než se v řeznictví stačila pořádně rozsvítit světla, přicházela stejná zákaznice. Stará žena jménem Ludmila nikdy nespěchala, přesto se pokaždé objevila ve dveřích sotva Ivana otevřela obchod. A vždy chtěla totéž: šedesát kilogramů hovězího.
Ivana ji znala už celé roky. Ludmila žila skromně a obvykle si kupovala jen několik malých kousků masa, aby vystačila s penězi do dalšího týdne. Teď však přicházela s roztřesenýma rukama, z kapsy vytahovala pomačkané bankovky a odnášela si těžké tašky, které sotva unesla. Řeznice tomu nerozuměla.
Jednou se odhodlala zeptat, co se změnilo.
— Přišel za mnou syn, — vysvětlila Ludmila a sklopila oči. — Chystáme velkou rodinnou večeři.
Ivana jejím slovům uvěřila. Jenže ještě téhož večera se od jedné sousedky dozvěděla něco, co jí sevřelo žaludek. Ludiin syn zemřel už před několika lety. Pro koho tedy stará žena kupovala takové množství masa?
Podivné návštěvy pokračovaly
Následující ráno se Ludmila vrátila a objednala si dalších šedesát kilogramů. Stejnou objednávku zopakovala i další den. Potom znovu.
Vyhýbala se otázkám, o ničem nemluvila a jakoukoli pomoc odmítala tak rozhodně, že se Ivana raději přestala vyptávat. Před odchodem se však Ludmila pokaždé nervózně ohlédla ke dveřím, jako by se bála, že ji někdo pozoruje.
Ivana už nedokázala jen přihlížet. Jednoho rána počkala, až stařena opustí obchod, a vydala se za ní z dostatečné vzdálenosti, aby si jí nevšimla.
Ludmila naložila všechny tašky do starého vozíku a zamířila k opuštěným průmyslovým halám na okraji města. Prošla rezavou branou a zmizela uvnitř jedné z budov. Ivana čekala téměř hodinu. Když se žena konečně objevila, vozík byl úplně prázdný.
Večer ji řeznice zahlédla znovu, tentokrát u kontejnerů. Ludmila tam sbírala karton, lahve i kousky kovu. Každou minci, kterou našla nebo za nasbírané věci dostala, si pečlivě ukládala. A přesto hned druhý den ráno přišla do řeznictví a znovu požadovala neuvěřitelných šedesát kilogramů masa.
Pověsti a policejní zásah
Brzy si jejích cest všimli také lidé z okolí. Začalo se šeptat, že se ve starém hangáru děje něco nebezpečného. Několik sousedů proto zavolalo policii.
Když hlídka dorazila k opuštěné budově, Ludmila stála před branou a odmítala policisty pustit dovnitř. Držela zámek oběma rukama a v očích měla takový strach, že na okamžik zaváhali i oni.
Zpoza kovových dveří se náhle ozvala tupá rána. Potom následovalo rychlé škrábání a šustění, jako by se uvnitř někdo pohyboval. Ludmila zbledla a sevřela zámek ještě pevněji.
Jeden z policistů jí opatrně odtáhl ruce, zatímco druhý posvítil lucernou do úzké mezery. Rezavý mechanismus nakonec povolil. Dveře se s dlouhým skřípěním otevřely a policisté vstoupili do temné haly.
Po několika krocích se zastavili. To, co spatřili, jim vyrazilo dech.
Tajemství ukryté v hale
Světlo luceren dopadlo na desítky lesknoucích se očí. Nebyli tam žádní lidé. Ve tmě se tísnili psi — jeden vedle druhého.
Někteří byli vyhublí tak, že jim vystupovala žebra. Jiní měli otevřené rány, několik starých zvířat se sotva drželo na nohou. Mezi psy se tiše pohybovaly kočky. V nejvzdálenějším koutě se k sobě choulila dvě malá srnčata, která tam někdo před časem zachránil.
Ani jedno zvíře nezaútočilo. Jakmile Ludmila vstoupila dovnitř, psi začali vrtět ocasy a postupně se k ní vydávali. Někteří kňučeli, jiní jí položili hlavu k nohám.
Jeden z policistů sklonil lucernu a zadíval se na starou ženu.
— Ludmilo… jak dlouho tohle všechno děláš?
Žena si otřela slzy, které jí stékaly po tvářích, a tiše odpověděla:
— Skoro tři roky.