Každé ráno, sotva Petr odemkl svou řeznickou prodejnu na kraji čtvrti, objevila se ve dveřích starší žena jménem Marie. Vždy žádala totéž: šedesát kilogramů hovězího. Řezník ji znal mnoho let jako nenápadnou, skromnou zákaznici, která si obvykle odnášela jen pár menších kousků masa pro sebe. Teď však pozoroval, jak roztřesenými prsty odpočítává pomačkané bankovky, nakládá těžké balíky do starého vozíku a mizí s nimi pryč. Nerozuměl tomu vůbec.
Poprvé mu Marie vysvětlila, že přijel její syn a ona chce připravit velkou rodinnou večeři. Petr jejím slovům uvěřil. Ještě téhož večera se však dozvěděl něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech. Mariin syn zemřel už před několika lety.
Pro koho tedy potřebovala tak obrovské množství masa?
Podivné chování staré ženy pokračovalo. Následující ráno přišla znovu a objednala dalších šedesát kilogramů. Stejnou objednávku zopakovala i další den a potom znovu. S nikým se téměř nebavila, jakoukoli pomoc rázně odmítala a pokaždé, než odešla, se nervózně ohlédla přes rameno. Vypadala, jako by se bála, že ji někdo sleduje.
Petr se rozhodl zjistit pravdu. Jednoho rána proto počkal, až Marie naloží balíky do vozíku, a vydal se za ní, přičemž si udržoval dostatečný odstup.
Žena zamířila k opuštěným průmyslovým budovám na okraji města. Prošla rezavou branou a zmizela uvnitř jedné z hal. Petr zůstal ukrytý poblíž a čekal. Téměř po hodině se Marie znovu objevila. Vozík, který předtím přetékajícím masem sotva táhla, byl nyní úplně prázdný.
Ještě téhož večera ji řezník zahlédl u kontejnerů na tříděný odpad. Marie sbírala kartony, lahve a kusy kovu. Každou minci, kterou za nasbírané věci dostala, si pečlivě schovala. Přesto druhý den ráno opět vešla do prodejny a požádala o stejnou neuvěřitelně velkou objednávku.
Brzy si jejích cest začali všímat i sousedé. Po čtvrti se šířily nejrůznější zvěsti. Několik lidí nakonec zavolalo policii, protože se báli, co se může odehrávat uvnitř opuštěné haly.
Když policisté dorazili na místo, Marie se postavila před vrata a odmítla je pustit dovnitř. Držela se zámku oběma rukama a v očích měla zoufalý strach.
Z hloubi budovy se náhle ozvala tupá rána. Potom následovalo rychlé šustění, jako by se tam někdo nebo něco začalo pohybovat. Marie prudce zbledla a sevřela zámek ještě pevněji.
Jeden z policistů jí opatrně odtáhl ruce. Jeho kolega namířil baterku do úzké mezery mezi vraty. Když závora konečně povolila a rezavé dveře se s hlasitým skřípěním otevřely, vstoupili několik kroků do tmy.
Pak se zastavili.
Paprsky baterek ozářily desítky lesklých očí. Nebyli tam však lidé. V temném prostoru se krčily psy — desítky psů. Někteří byli vyhublí téměř na kost, jiní měli otevřené rány a několik starých zvířat se sotva drželo na nohou. Mezi nimi se potulovaly kočky. V nejzazším koutě se k sobě vyděšeně tiskla dvě malá srnčata, která tam někdo před časem zachránil.
Žádné ze zvířat nebylo agresivní. Jakmile Marie vstoupila do haly, psi začali vrtět ocasy. Jeden po druhém k ní přicházeli, otírali se jí o nohy a hledali její dlaň.
Policista pomalu sklopil baterku.
— Řekněte nám… jak dlouho tohle všechno děláte?
Marie si setřela slzy z tváře a sklopila oči.
— Už skoro tři roky, — odpověděla tiše.