Dlouho jsem si říkala, že některé věci nestojí za hádku. Každou ostrou poznámku jsem přešla, každé zklamání jsem si vysvětlila únavou nebo špatným obdobím. Věřila jsem, že manželství znamená stát při sobě i tehdy, když jeden z nás prochází těžší etapou.
Dnes ale vím, že moje trpělivost měla své hranice.
Bylo pět hodin ráno a v dětském pokoji svítilo jen slabé světlo lampičky. Malá Eliška konečně usnula na mém rameni. Seděla jsem v opotřebovaném křesle, ve kterém jsem před několika lety uspávala našeho staršího syna Matěje.
Za pár hodin mi zazvoní budík a začne další den plný práce, péče o děti a nekonečných povinností.
Z chodby se ozval ospalý dětský hlásek.
— Mami? Je už opravdové ráno, nebo ještě noční ráno?
Usmála jsem se.
— Ještě tiché ráno, zlatíčko. Běž si lehnout k tatínkovi. Za chvíli přijdu.
Slyšela jsem malé kroky a potom tiché zavrzání dveří.
O několik minut později se ozvalo:
— Tatínek chrápe.
— Já vím, broučku. V tom je opravdu dobrý.
Seděla jsem dál v křesle a snažila se načerpat alespoň trochu energie. Když jsem se konečně postavila, den už začal.
V sedm hodin jsem stála v kuchyni. Jednou rukou jsem připravovala snídani, druhou kontrolovala pracovní prezentaci na notebooku. Do práce jsem se vrátila krátce po narození Elišky, protože můj manžel Lukáš přišel o zaměstnání během firemních změn.
Když vešel do kuchyně, vypadal rozespale. Vlasy měl rozcuchané a v ruce držel telefon.
— Je hotová káva?
— Budeš si ji muset udělat sám, — odpověděla jsem.
— Tak náročná noc?
— Eliška se vzbudila ve dvě, ve čtyři a potom znovu v pět.
Lukáš něco zamumlal a dál koukal do telefonu. Když jsem se podívala jeho směrem, rychle otočil displej.
Řekla jsem si, že možná jen četl zprávy. Možná hledal práci.
Chtěla jsem tomu věřit.
— Včera se zastavila Veronika, — řekla jsem. — Přinesla domácí jídlo a řekla mi, že vypadám unaveně. Ale řekla to hezky. Jako někdo, komu na mně opravdu záleží.
Lukáš jen pokrčil rameny.
— Veronika je prostě hodná.
— Jakub má štěstí.
Jakub byl jeho bratr a Veronika byla jeho nová manželka.
Cestou do školky jsem se zahlédla v zrcadle na chodbě. Staré tričko, vlasy sepnuté rychle do culíku. Přemýšlela jsem o ženě, kterou jsem bývala. O té, která si vzala šaty i na obyčejnou večeři a nalíčila se, i když šla jen vynést odpadky.
Ta žena ve mně pořád někde byla.
Jen byla unavená.
Večer, když děti konečně usnuly, jsem se sesunula vedle Lukáše na pohovku.
— Dnes to byl opravdu dlouhý den, — řekla jsem.
— Taky jsem měl náročný den. Řešil jsem práci.
— A jak to dopadlo?
— Pomalu.
Chvíli bylo ticho.
Pak se na mě podíval.
— Nechci být zlý, ale až se všechno trochu uklidní, měla bys začít chodit do posilovny. V poslední době jsi hodně přibrala.
Podívala jsem se na něj.
— Prosím?
— Jen říkám, že Veronika zvládá všechno tak lehce. Cvičí, vypadá skvěle. Tobě by to taky prospělo.
Málem jsem se rozesmála. Ne proto, že by to bylo vtipné, ale protože jsem nevěděla, jestli mám plakat.
Já mezitím pracovala, starala se o novorozence, o tříletého syna a o celý náš domov.
— Lukáši, já už tři roky skoro nemůžu ani sama dojít na toaletu.
— Jen jsem řekl svůj názor.
A já to zase nechala být.
Přesvědčovala jsem sama sebe, že to nemyslel špatně.
Jenže podobné poznámky se začaly opakovat.
U snídaně.
U večeře.
Dokonce i během přebalování dítěte.
— Měla by ses podívat na Veroničina taneční videa, — řekl jednoho rána. — Má skvělou postavu a pořád energii.
Utírala jsem Matějovi jídlo z obličeje.
— Jsem ráda, že se jí daří.
— Dřív jsi taky taková bývala.
Zvedla jsem oči.
— Právě jsem porodila dítě.
Lukáš jen pokrčil rameny.
— Já jen říkám.
Večer jsem se pokusila znovu promluvit.
— Potřebuji pomoc doma. Jsi celý den doma. Nežádám nic velkého. Jen aby ses občas postaral o nádobí nebo prádlo.
— Myslíš, že já to mám jednoduché?
— Nemám to jednoduché ani já.
Neodpověděl. Znovu vzal telefon a otočil displej pryč.
Začala jsem si všímat maličkostí.
Před návštěvou Jakuba a Veroniky se Lukáš najednou dlouho upravoval. Vzal si košili, použil parfém, který dříve schovával jen na zvláštní příležitosti.
— Něco speciálního? — zeptala jsem se.
— Jen chci vypadat dobře.
Později nabídl, že Veroniku odveze domů.
Nikdo o to nepožádal.
Veronika si ale všimla, že se něco děje.
Jednoho dne mi napsala:
„Jak se opravdu máš? Upekla jsem moc lasagní. Můžu ti něco přivézt?“
Čekala jsem nějaký skrytý důvod.
Ale žádný nepřišel.
Naopak.
Pomáhala mi.
Držela Elišku, abych se mohla v klidu najíst.
Ptala se na mou práci.
Poslouchala mě.
Jedno odpoledne seděla u mě v kuchyni a řekla:
— Kláro, nemusíš přede mnou předstírat, že je všechno v pořádku.
Málem jsem se rozplakala.
O několik dní později jsem se rozhodla udělat něco pro sebe. Když se ohřívala snídaně, zkusila jsem jeden dřep.
Jen jeden.
Ale moje tělo mě zastavilo dřív než moje vůle.
Zůstala jsem uprostřed pohybu a nemohla se narovnat.
Do kuchyně přišel Matěj.
Podíval se na mě.
— Maminko, proč jsi zaseknutá jako žába?
Rozesmála jsem se.
— Nevím, broučku.
— Budeš skákat?
— Dnes asi ne.
Syn spokojeně přikývl, vzal si sýr z lednice a nechal mě pomalu vstát.
Byla to nejvtipnější chvíle mého týdne.
Ale večer Lukáš začal znovu.
— Viděla jsi Veroniku? Je opravdu nádherná.
Tentokrát jsem jen tiše odpověděla:
— Jsem ráda, že si jí všímáš. Ale já se teď snažím hlavně zvládnout každý den.
Myslela jsem, že mě pochopí.
Mýlila jsem se.
V pátek večer přišel domů nadšený.
— Rozhodl jsem se uspořádat velkou oslavu u bazénu k mým čtyřicátým narozeninám!
Podívala jsem se na něj.
Byla jsem vyčerpaná.
Ale souhlasila jsem.
— Dobře. Uděláme oslavu.
V duchu jsem si řekla, že tentokrát chci alespoň na chvíli znovu vidět ženu, kterou jsem kdysi byla.
V den oslavy jsem vstala ve čtyři ráno. Připravovala jsem občerstvení, zdobila zahradu, chystala dort a starala se o děti.
Lukáš spal.
Když konečně přišel dolů, rozhlédl se.
— Vypadá to docela dobře.
O několik hodin později dorazili hosté.
Jakub přinesl pití a Veronika velký talíř ovoce.
Jakmile mě uviděla, objala mě.
— Kláro, dej mi Elišku. A ty si běž něco sníst.
Překvapeně jsem se usmála.
— Jsi si jistá?
— Ano.
Poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že někdo vidí, jak moc jsem unavená.
Později jsem si oblékla plavky a vyšla k bazénu.
Zhluboka jsem se nadechla.
Moje tělo porodilo dvě děti.
Nemusela jsem se za něj stydět.
Všichni byli u bazénu.
Lukáš stál vedle Jakuba a smál se.
Když mě uviděl, řekl hlasitě:
— Promiň, ale nemohl jsem si pomoct. Podívej se na Veroniku. V plavkách vypadá mnohem lépe než ty.
Najednou bylo ticho.
Nikdo se nesmál.
Veronika ztuhla.
Jakub sklopil oči.
A já jsem pochopila.
Tentokrát už nebudu mlčet.
Odešla jsem do domu.
Za chvíli za mnou přišla Veronika.
Sedla si vedle mě.
— Kláro, musím ti něco říct.
Podívala se na mě vážně.
— Lukáš mi už několik týdnů píše.
Zamrazilo mě.
Ukázala mi telefon.
Zprávy.
Pozvánky na kávu.
Fotografie.
Slova o tom, že jeho manželství je prý „skoro u konce“.
Nikdy mu neodpověděla.
Všechno ale uložila.
Najednou všechny podivné věci dávaly smysl.
Parfém.
Telefon otočený displejem dolů.
Jeho neustálé řeči o Veronice.
Nikdy nešlo o moje tělo.
Lukáš si vytvářel příběh, ve kterém mohl vypadat jako oběť.
A já jsem měla být viníkem.
Vzala jsem telefon a šla zpátky ven.
Hosté mlčeli.
Vzala jsem mikrofon.
— Chtěla bych připít svému manželovi.
Lukáš se usmál.
Myslel si, že ho budu chválit.
— Poslední měsíce mi můj manžel často vysvětloval, že bych měla vypadat víc jako Veronika. Že ona je dokonalá. Že já už nejsem dost dobrá.
Zvedla jsem telefon.
— Dnes už ale vím proč.
Přečetla jsem několik jeho zpráv.
Na zahradě bylo úplné ticho.
— Veronika mi nikdy neodpověděla. Zachovala se ke mně lépe než můj vlastní manžel.
Jakub přišel k nám a postavil se vedle své ženy.
Lukáš jen mlčel.
— Všechno nejlepší k narozeninám, Lukáši, — řekla jsem. — Doufám, že najdeš to, co hledáš. Ale už to nebudeš hledat u mě.
O několik týdnů později jsem se znovu podívala do zrcadla.
Měla jsem červené šaty.
Rtěnku.
Elišku v náručí.
Matěj si obouval boty před naším výletem s Veronikou.
A tehdy mi došlo jedno.
Žena v zrcadle nikdy nebyla problém.
Nikdy.