Každou jeho krutou poznámku jsem se snažila přejít. Říkala jsem si, že jsem unavená, přecitlivělá a nemám si všechno tolik brát. Když se na to dívám zpětně, nechápu, proč mě nenapadlo, že moje trpělivost jednou prostě dojde.
Na digitálních hodinách v dětském pokoji svítilo modré 5:00 a Eliška mi konečně pokojně ležela na rameni. Pohupovala jsem se ve starém odřeném křesle, ve kterém jsem před třemi lety kojila Matěje. Za chvíli měl zazvonit budík v telefonu, abych nezapomněla před sprchou odstříkat mléko.
Z chodby se ozval ospalý dětský hlásek.
— Maminko? Už je opravdové ráno, nebo ještě takové to noční ráno?
— Ještě tiché ráno, broučku, — zašeptala jsem. — Běž si lehnout k tatínkovi. Za chvilku za tebou přijdu.
Dál jsem se pomalu houpala v křesle.
— Tatínek chrápe.
— Já vím, zlatíčko. V tom je opravdu výborný.
Slyšela jsem pleskání malých chodidel po podlaze, potom tlumené bouchnutí a nakonec ticho. Zavřela jsem oči snad na čtyři vteřiny, než Eliška škytla a znovu se probudila.
V sedm ráno už jsem stála v kuchyni, pod sakem měla odsávačku a jednou rukou míchala ovesnou kaši. Na pracovní desce ležel otevřený notebook a na obrazovce čekala marketingová prezentace, kterou jsem měla za dvě hodiny představovat na poradě.
„V tom je opravdu výborný.“
Do práce jsem se vrátila jen pár týdnů po Eliščině narození, protože mého manžela Petra propustili během dalšího kola firemního „zeštíhlování“.
Petr se dovlekl do kuchyně rozespalým krokem. Vlasy mu trčely na všechny strany a v ruce svíral telefon.
— Je kafe?
— Budeš si ho muset udělat.
— Špatná noc?
— Vstávala ve dvě, ve čtyři a v pět.
„Budeš si ho muset udělat.“
Petr něco zamumlal, dál přejížděl prstem po displeji a ve chvíli, kdy si všiml mého pohledu, telefon lehce natočil stranou.
Nejspíš sledoval sportovní videa. Nebo pracovní nabídky.
Rozhodla jsem se věřit té druhé možnosti. Na cokoli jiného jsem byla příliš vyčerpaná.
— Včera se stavila Tereza, — řekla jsem a snažila se znít trochu veseleji. — Přinesla zapečené kuře a řekla mi, že vypadám hrozně unaveně. Ale myslela to hezky. Víš, takovým tím způsobem, kdy je poznat, že jí na tobě skutečně záleží.
Rozhodla jsem se věřit té druhé možnosti.
— Jo. Tereza umí být starostlivá.
— Martin má štěstí.
— Hm, — zabručel Petr, aniž by odtrhl oči od telefonu.
Když jsem šla hledat Matějovy boty, na okamžik jsem se zahlédla v zrcadle na chodbě. Ušpiněná mikina. Vlasy stažené do culíku, který jsem si udělala už včera.
Kdysi existovala žena, která si v pátek večer obouvala podpatky a namalovala si rty dokonce i tehdy, když šla jen vynést odpadky. Možná ve mně pořád někde byla. Nejspíš jen spala.
„Martin má štěstí.“
Odvezla jsem děti do školky a jeslí, na poradu dorazila třicet vteřin před začátkem a znovu si v duchu zopakovala větu, kterou jsem si opakovala už několik týdnů.
Podržela jsem Petra, když se mu nedařilo. Teď byla řada na něm, aby chvíli podržel mě. Tak přece manželství funguje.
Ten večer, když se mi konečně podařilo uspat obě děti, jsem se zhroutila na pohovku vedle něj. Petr něco sledoval v televizi.
Tak přece manželství funguje.
— To byl den, — vydechla jsem.
— Taky jsem ho měl dlouhý. Řešil jsem práci.
— A jak to šlo?
— Pomalu, — odpověděl. Pak se na chvíli odmlčel. — Poslyš, zlato, nechci znít hnusně, ale až se to trochu uklidní, měla bys vážně začít chodit do fitka. Poslední dobou jsi dost přibrala.
Pomalu jsem k němu otočila hlavu.
— Prosím?
— Jen říkám, že Tereza to všechno zvládá tak nějak lehce. Chodí cvičit, tancuje a podobně. Tobě by to taky prospělo.
„A jak to šlo?“
Tereza byla nová manželka Petrova bratra Martina, a tedy moje nová švagrová.
Zasmála jsem se. Ne proto, že by mi to připadalo vtipné, ale protože druhou možností bylo rozbrečet se do dekoračního polštáře, který ještě pořád trochu voněl po dětském ublinknutí.
Drtila mě práce, nedostatek spánku, péče o miminko, tříletý syn a nekonečný nepořádek, který vzniká v domácnosti se dvěma malými dětmi. Každou chvíli bylo potřeba něco prát, umýt, uklidit, ohřát nebo uvařit.
A já se zasmála.
Ve všem tom chaosu jsem sama sebe úplně odsunula.
Už jsem skoro zapomněla, jaké to je jít cvičit. Jaké to je v klidu se nalíčit, obléknout šaty nebo si vzít podpatky.
Na nic z toho jednoduše nezbýval čas.
— Petře, já už tři roky skoro ani nemůžu sama na záchod.
— Já jsem jen něco řekl.
— Já vím. To je dobrý.
A zase jsem to nechala být, protože jsem byla přesvědčená, že to přece nemohl myslet tak, jak to vyznělo. V té době jsem byla přesvědčená o spoustě věcí.
„Já jsem jen něco řekl.“
Následujících několik týdnů mi splývá do jedné rozmazané šmouhy.
Odstříkávala jsem mléko na parkovišti před poradami, jednou rukou ohřívala zbytky večeře, druhou houpala Elišku a zároveň odpovídala na padesát Matějových otázek o dinosaurech ještě dřív, než jsem si vůbec stačila zout boty.
Petr si mezitím vytvořil velice pevný denní režim.
Jeho hlavní součástí byla pohovka.
— Poslal jsi dneska aspoň nějaké životopisy? — zeptala jsem se jednoho večera, když jsem překračovala hromadu prádla.