Petr nervózně pohlédl na hodinky ve chvíli, kdy vystoupil z taxíku před letištní halou. Do konce odbavení zbývalo necelých čtyřicet minut a každá minuta byla drahá. V jedné ruce svíral cestovní tašku, druhou znovu kontroloval mobil, protože čekal zprávu od kolegů, kteří už byli ve Vídni. Služební cesta pro něj měla mimořádný význam. Na jednání se připravovali několik měsíců a pozdní příjezd mohl znehodnotit všechnu práci, kterou do něj celý tým vložil.
Rychlým krokem zamířil k terminálu. Nevnímal hluk aut, útržky rozhovorů ani proud lidí, který se přeléval kolem vchodů. Pak ale koutkem oka zachytil ženu, která o několik desítek metrů dál spěšně přecházela vozovku. Petr se náhle zastavil. Na okamžik měl pocit, že se mu sevřelo srdce. Ta postava, způsob chůze, držení hlavy — všechno mu připomínalo jeho manželku Janu.
Několik vteřin jen stál a přesvědčoval sám sebe, že se musel splést.
Ještě toho rána mu Jana telefonovala z vesnice. Vyprávěla mu, že se zdravotní stav její matky prudce zhoršil a že od ní téměř nemůže odejít. Prosila Petra, aby si nedělal starosti, a slíbila, že se za pár dní vrátí domů.
Jenže žena před letištěm rozhodně nevypadala jako někdo, kdo celé dny sedí u lůžka těžce nemocné příbuzné. Měla na sobě elegantní světlý kabát, pečlivě upravené vlasy a v ruce malou drahou kabelku. Působila soustředěně, klidně a upraveně. Nebylo na ní nic, co by připomínalo bezesné noci nebo zoufalý strach o matku.
Petr už otevřel ústa, že na ni zavolá, ale v poslední chvíli se zarazil. Nejasný pocit, který nedokázal pojmenovat, ho přiměl ustoupit stranou a schovat se za široký sloup u vstupu.
Myšlenky se mu rozběhly chaoticky. Třeba se opravdu mýlí. V tak velkém městě přece může být žena, která je Janě nápadně podobná. Jenže pak se neznámá otočila bokem a Petr zahlédl její profil. Všechny pochybnosti zmizely.
Byla to Jana.
Několikrát se podívala na hodinky a potom se pozorně rozhlédla, jako by na někoho čekala.
Petr cítil, jak v něm roste neklid. V duchu se vracel k rannímu hovoru. Janin hlas tehdy zněl unaveně a sklíčeně. Říkala, že maminka skoro nevstává z postele a že má strach nechat ji samotnou byť jen na pár minut. Teď se mu každá věta vracela v úplně jiném světle. To, co ráno znělo jako starost dcery o nemocnou matku, najednou působilo jako pečlivě připravená lež.
Petr dobře věděl, že když zůstane ještě chvíli, letadlo mu uletí. Zrušit služební cestu na poslední chvíli bylo téměř nemyslitelné a jeho účast na schůzce byla zásadní.
Jenže rozum tentokrát nedokázal přinutit tělo k pohybu. Petr zůstal na místě a nedokázal od manželky odtrhnout oči.
Proč mu lhala? Proč je ve městě? A na koho čeká před letištěm?
Po několika minutách přistavil k chodníku černý vůz s tmavými skly. Působil draze a Petr si byl jistý, že ho nikdy předtím neviděl.
Jana bez váhání zamířila ke dveřím spolujezdce. Řidič stáhl okénko, usmál se a něco jí řekl. Jana mu odpověděla s naprostou samozřejmostí, jako by toho člověka znala dlouhé roky. Pak otevřela dveře a nastoupila.
Petrovi se stáhl hrudník.
Rychle vytáhl mobil, stihl auto vyfotografovat a snažil se zahlédnout muže za volantem. Okénko se však vzápětí zavřelo a tvář řidiče zmizela za tmavým sklem.
Černé auto se pomalu rozjelo.
V tu chvíli pro Petra přestalo existovat letadlo, odbavení i důležitá pracovní schůzka. Díval se za vozem a věděl jediné: pokud teď Janu nechá odjet, možná se už nikdy nedozví, proč mu lhala a do čeho se zapletla.
Pevněji sevřel ucho cestovní tašky, prudce se otočil a rozběhl se zpátky k řadě taxíků. Rozhodl se vůz sledovat za každou cenu, i kdyby kvůli tomu o svůj let definitivně přišel.
Zastavil první volné taxi, vklouzl na zadní sedadlo a ukázal řidiči černé auto, které bylo ještě vidět o několik vozů vpředu.
Taxikář se na rozrušeného cestujícího překvapeně podíval, ale na nic se neptal. Sešlápl plyn a opatrně se zařadil do hustého provozu.
Petr sledoval vůz před nimi téměř bez mrknutí. Bál se, že se mezi desítkami podobných aut ztratí. Každá červená na semaforu byla zkouškou nervů. Jakmile museli zastavit, tep se mu zrychlil a hlavou mu problesklo, že černý vůz zmizí za zatáčkou a spolu s ním i všechny odpovědi.
Asi po dvaceti minutách odbočilo sledované auto do průmyslové části města.
Lidí tu bylo minimum. Podél silnice se táhly staré cihlové budovy, opuštěné sklady a dvory zarostlé plevelem. Celá čtvrť působila, jako by z ní život odešel už před mnoha lety.
Taxi zastavilo v dostatečné vzdálenosti. Petr zaplatil, požádal řidiče, aby se na nic nevyptával, a vystoupil.
Pak se pomalu vydal vpřed a snažil se držet mimo dohled.
Jana už byla z auta venku. Muž, který řídil, byl vysoký a mohl mít kolem padesáti let. Měl dlouhý tmavý kabát a kráčel s jistotou ke starému dvoupatrovému domu. Jana šla několik kroků za ním.
Oba zmizeli uvnitř za těžkými kovovými dveřmi.
Petr se rozhlédl. Na boční straně budovy zahlédl rozbité okno. Opatrně se k němu přiblížil a nahlédl dovnitř.