Petr nervózně pohlédl na hodinky ve chvíli, kdy vystoupil z taxíku před letištní halou. Do konce odbavení zbývalo necelých čtyřicet minut a každá minuta byla drahá. V jedné ruce svíral cestovní tašku, druhou znovu kontroloval mobil, protože čekal zprávu od kolegů, kteří už byli ve Vídni. Služební cesta pro něj měla mimořádný význam. Na jednání se připravovali několik měsíců a pozdní příjezd mohl znehodnotit všechnu práci, kterou do něj celý tým vložil.
Rychlým krokem zamířil k terminálu. Nevnímal hluk aut, útržky rozhovorů ani proud lidí, který se přeléval kolem vchodů. Pak ale koutkem oka zachytil ženu, která o několik desítek metrů dál spěšně přecházela vozovku. Petr se náhle zastavil. Na okamžik měl pocit, že se mu sevřelo srdce. Ta postava, způsob chůze, držení hlavy — všechno mu připomínalo jeho manželku Janu.
Několik vteřin jen stál a přesvědčoval sám sebe, že se musel splést.
Ještě toho rána mu Jana telefonovala z vesnice. Vyprávěla mu, že se zdravotní stav její matky prudce zhoršil a že od ní téměř nemůže odejít. Prosila Petra, aby si nedělal starosti, a slíbila, že se za pár dní vrátí domů.
Jenže žena před letištěm rozhodně nevypadala jako někdo, kdo celé dny sedí u lůžka těžce nemocné příbuzné. Měla na sobě elegantní světlý kabát, pečlivě upravené vlasy a v ruce malou drahou kabelku. Působila soustředěně, klidně a upraveně. Nebylo na ní nic, co by připomínalo bezesné noci nebo zoufalý strach o matku.
Petr už otevřel ústa, že na ni zavolá, ale v poslední chvíli se zarazil. Nejasný pocit, který nedokázal pojmenovat, ho přiměl ustoupit stranou a schovat se za široký sloup u vstupu.
Myšlenky se mu rozběhly chaoticky. Třeba se opravdu mýlí. V tak velkém městě přece může být žena, která je Janě nápadně podobná. Jenže pak se neznámá otočila bokem a Petr zahlédl její profil. Všechny pochybnosti zmizely.
Byla to Jana.
Několikrát se podívala na hodinky a potom se pozorně rozhlédla, jako by na někoho čekala.
Petr cítil, jak v něm roste neklid. V duchu se vracel k rannímu hovoru. Janin hlas tehdy zněl unaveně a sklíčeně. Říkala, že maminka skoro nevstává z postele a že má strach nechat ji samotnou byť jen na pár minut. Teď se mu každá věta vracela v úplně jiném světle. To, co ráno znělo jako starost dcery o nemocnou matku, najednou působilo jako pečlivě připravená lež.
Petr dobře věděl, že když zůstane ještě chvíli, letadlo mu uletí. Zrušit služební cestu na poslední chvíli bylo téměř nemyslitelné a jeho účast na schůzce byla zásadní.
Jenže rozum tentokrát nedokázal přinutit tělo k pohybu. Petr zůstal na místě a nedokázal od manželky odtrhnout oči.
Proč mu lhala? Proč je ve městě? A na koho čeká před letištěm?
Po několika minutách přistavil k chodníku černý vůz s tmavými skly. Působil draze a Petr si byl jistý, že ho nikdy předtím neviděl.
Jana bez váhání zamířila ke dveřím spolujezdce. Řidič stáhl okénko, usmál se a něco jí řekl. Jana mu odpověděla s naprostou samozřejmostí, jako by toho člověka znala dlouhé roky. Pak otevřela dveře a nastoupila.
Petrovi se stáhl hrudník.
Rychle vytáhl mobil, stihl auto vyfotografovat a snažil se zahlédnout muže za volantem. Okénko se však vzápětí zavřelo a tvář řidiče zmizela za tmavým sklem.
Černé auto se pomalu rozjelo.
V tu chvíli pro Petra přestalo existovat letadlo, odbavení i důležitá pracovní schůzka. Díval se za vozem a věděl jediné: pokud teď Janu nechá odjet, možná se už nikdy nedozví, proč mu lhala a do čeho se zapletla.
Pevněji sevřel ucho cestovní tašky, prudce se otočil a rozběhl se zpátky k řadě taxíků. Rozhodl se vůz sledovat za každou cenu, i kdyby kvůli tomu o svůj let definitivně přišel.
Zastavil první volné taxi, vklouzl na zadní sedadlo a ukázal řidiči černé auto, které bylo ještě vidět o několik vozů vpředu.
Taxikář se na rozrušeného cestujícího překvapeně podíval, ale na nic se neptal. Sešlápl plyn a opatrně se zařadil do hustého provozu.
Petr sledoval vůz před nimi téměř bez mrknutí. Bál se, že se mezi desítkami podobných aut ztratí. Každá červená na semaforu byla zkouškou nervů. Jakmile museli zastavit, tep se mu zrychlil a hlavou mu problesklo, že černý vůz zmizí za zatáčkou a spolu s ním i všechny odpovědi.
Asi po dvaceti minutách odbočilo sledované auto do průmyslové části města.
Lidí tu bylo minimum. Podél silnice se táhly staré cihlové budovy, opuštěné sklady a dvory zarostlé plevelem. Celá čtvrť působila, jako by z ní život odešel už před mnoha lety.
Taxi zastavilo v dostatečné vzdálenosti. Petr zaplatil, požádal řidiče, aby se na nic nevyptával, a vystoupil.
Pak se pomalu vydal vpřed a snažil se držet mimo dohled.
Jana už byla z auta venku. Muž, který řídil, byl vysoký a mohl mít kolem padesáti let. Měl dlouhý tmavý kabát a kráčel s jistotou ke starému dvoupatrovému domu. Jana šla několik kroků za ním.
Oba zmizeli uvnitř za těžkými kovovými dveřmi.
Petr se rozhlédl. Na boční straně budovy zahlédl rozbité okno. Opatrně se k němu přiblížil a nahlédl dovnitř.
Prostor připomínal dávno opuštěnou kancelář. Na zemi ležely odpadky, u stěn stál starý nábytek a z vedlejší místnosti, jejíž dveře zůstaly pootevřené, se ozýval tlumený rozhovor.
Petr okamžitě poznal Janin hlas.
Cizí muž mluvil klidně, ale pod zdánlivě vyrovnaným tónem byla cítit hrozba. Připomínal Janě, že času už téměř nezbývá a že potřebné dokumenty musí předat ještě dnes.
Jana tiše odpověděla, že to teď udělat nemůže, protože je možné, že je někdo sleduje.
Pak pronesla větu, po které Petr na okamžik přestal dýchat.
— Můj manžel nic neví. A za žádných okolností se nesmí dozvědět pravdu.
Petrovi přeběhl po zádech ledový mráz.
Opřel se o chladnou cihlovou zeď. Janina slova se mu vracela znovu a znovu: její manžel nic neví a nesmí se dozvědět pravdu.
Takže nešlo o náhodné setkání. Možná dokonce ani o nevěru, které se v první chvíli tolik bál. Všechno působilo mnohem vážněji. Jana byla spojena s něčím, co před ním zřejmě dlouho a velmi pečlivě skrývala.
Prvním impulzem bylo vrazit dovnitř a požadovat okamžité vysvětlení. Petr se však ovládl.
Kdyby se teď ukázal, Jana by se mohla začít vymlouvat, lhát nebo by jednoduše odmítla cokoli říct. Skutečný důvod jejího jednání by pak možná zůstal skrytý za zavřenými dveřmi.
Zhluboka se nadechl a znovu se přiblížil k oknu.
Jana mluvila tišeji než předtím, ale v jejím hlase zazněla pevnost.
— Dnes vám ty dokumenty dát nemůžu. Vrátil se dřív, než měl. Kdybych na několik hodin zmizela, Petr mi začne volat, hledat mě a zvedne poplach. Nesmíme na sebe přitáhnout pozornost. Dejte mi ještě dva dny.
— Dva dny nemáme, — odpověděl muž chladně. — Moc dobře víš, co je ve hře. Jestli se ty materiály neodvezou do pátku, je po všem. A tvůj manžel teď není hlavní problém. Skutečné nebezpečí představují lidé, kteří ta data hledají. Už jsou velmi blízko.
Petr se zamračil.
Jaká data? A co chtěli odvézt?
Srdce mu tlouklo až v krku. Najednou si vybavil, jak se Jana během posledních měsíců změnila. Byla tišší, uzavřenější, často zůstávala v práci dlouho a několikrát přišla domů až hluboko v noci. Vždycky tvrdila, že musí dokončit naléhavé výkazy.
Pracovala jako archivářka v městské knihovně. Petrovi vždy připadalo, že klidnější a bezpečnější zaměstnání si člověk snad ani nemůže představit. Nikdy proto neměl důvod pochybovat o tom, co mu říkala.
Teď se ale na všechno díval jinak.
— Slib splním, — řekla Jana rozhodně. — Ale setkat se musíme zítra a někde jinde. Přijdu sama a předám vám flash disk. Potom to musí skončit. Jen mi slibte, že moje rodina zůstane v bezpečí.
— Slibuji, — odvětil muž stručně. — Zítra přesně v poledne. Ve starém parku u nábřeží, u kašny. Jestli přijdeš pozdě nebo za sebou přivedeš sledování, dohoda padá. Pak už nebudeme schopni chránit ani tebe, ani tvého manžela.
Petr prudce ustoupil od zdi.
V hlavě měl naprostý zmatek. Flash disk, dokumenty, nebezpečná data, ochrana rodiny. Nerozuměl tomu, co přesně Jana dělá, ale jednu věc už věděl jistě: nelhala mu kvůli obyčejnému tajemství. Byla zatažená do něčeho nebezpečného a důsledky mohly dopadnout na oba.
Odešel od budovy a ukryl se za velkým nákladním kontejnerem.
Za několik minut kovové dveře zavrzaly. Jana vyšla ven sama. Rychle se rozhlédla, upravila si kabát a zamířila k silnici. Čekalo tam na ni jiné taxi, zřejmě objednané předem.
Petr se za ní nerozběhl. Rozhovor mezi nimi by v tu chvíli nic nevyřešil.
Místo toho vytáhl telefon a zavolal Martinovi, starému příteli, který sloužil u policie.
Martin telefon zvedl až po chvíli.
— Petře? Ty jsi přece měl letět do Vídně. Co se stalo?
— Martine, nutně potřebuju tvoji pomoc. Neoficiálně a naprosto důvěrně. Můžeš prověřit auto podle registrační značky?
Petr mu nadiktoval údaje z fotografie, kterou stihl pořídit před letištěm.
— A ještě něco. Zkus zjistit, jestli se u vás neřeší nějaké vyšetřování kolem městských archivů, dokumentů nebo obecních údajů. Jana něco skrývá. Mám pocit, že je v nebezpečí.
Na druhém konci se rozhostilo dlouhé ticho.
Nakonec Martin těžce vydechl.
— Petře, raději si sedni. To, co ti teď řeknu, se ti nebude poslouchat dobře. Asi před půl rokem se zjistilo, že z neveřejné části městského archivu unikají informace. Jde o staré pozemkové spisy, plány výstavby, schémata inženýrských sítí a dokumentaci k parcelám. Vyšetřovatelé mají podezření, že se ty údaje používají v rozsáhlém podvodu s nezákonným přeprodáváním pozemků. Za vším stojí skupina prostředníků napojená na kriminální prostředí.
Petr mlčel. Nedokázal ze sebe dostat jediné slovo.
— Snažili jsme se zjistit, kdo mohl mít k potřebným materiálům přístup, — pokračoval Martin. — Takových zaměstnanců je jen pět. Tvoje žena patří mezi ně.
Petrovi se podlomila kolena.
— Jana do toho nemohla jít dobrovolně, — zašeptal. — Není žádná zločinka. Je to obyčejná archivářka.
— Archivářka, která má přístup k dokumentům shromažďovaným desítky let, — opravil ho zachmuřeně Martin. — Ale neříkám, že jim pomáhá z vlastní vůle. Mohou ji vydírat nebo vyhrožovat někomu z rodiny. Říkal jsi, že má zítra u kašny předat flash disk?
— Ano. V poledne.
— Tak mě teď dobře poslouchej a do ničeho se nepleť, — řekl policista ostře. — Tohle je práce pro operativce. Jestli jsou ti lidé opravdu napojení na zločince, může to skončit velmi špatně. Pošli mi adresu domu, kde se dnes setkali. Zařídíme sledování. Ty se vrať domů a chovej se, jako bys nic neviděl.
— Mám prostě předstírat, že nic nevím?
— Přesně tak. Jestli Jana pozná, že něco tušíš, mohou si toho všimnout i lidé, kteří ji hlídají. A pak bude v ohrožení její život.
Petr polkl.
Vrátit se domů, dívat se manželce do očí a hrát naprostou nevědomost? Předstírat, že netuší, jak vážné nebezpečí visí nad jejich rodinou? Připadalo mu to skoro nemožné.
Zároveň však věděl, že otevřeným zásahem by jí mohl ublížit.
— Dobře, — řekl nakonec. — Udělám všechno, co říkáš. Ale jestli se jí něco stane, nikdy si to neodpustím.
— Nic se jí nestane, pokud budeš dodržovat pokyny, — odpověděl Martin pevně. — Zapojím kolegy. Zítra v parku připravíme zásah a zadržíme lidi, kteří na schůzku přijdou. Ty musíš zůstat doma. Janě nevolej, nevyptávej se a nedávej nijak najevo, že něco víš. Ať si myslí, že jsi odletěl na služební cestu. Rozumíš?
— Rozumím.
Petr hovor ukončil.
Stál uprostřed liduprázdné průmyslové zóny a studený vítr mu šlehal do tváře. Uvnitř se v něm mísil vztek, strach i bezmoc, přesto se přinutil ovládnout.
Vydal se směrem k hlavní silnici, odkud si chtěl objednat další taxi. Cestou se zastavil v malém obchodě, koupil si láhev vody a snažil se působit jako člověk, kterému se právě nestalo nic výjimečného.
Když se Jana večer vrátila domů, vypadala vyčerpaně.
Políbila Petra na tvář a zeptala se, jaký měl den.
— V pořádku, — odpověděl a hlídal si hlas. — Volali kolegové. Schůzku přesunuli na pozítří, takže budu ještě pár dní doma.
Jana sebou téměř neznatelně trhla.
Bylo to jen drobné zaváhání, sotva na zlomek vteřiny, ale Petr teď vnímal každý detail.
Jana se rychle usmála.
— To je dobře. Jsem ráda, že jsi nikam neodletěl.
Petr tu noc skoro nezamhouřil oči.
Slyšel, jak se Jana zamkla v koupelně a potichu s někým telefonovala. Jednotlivá slova nerozeznal, ale její hlas byl napjatý a vystrašený.
Ležel v posteli, pod přikrývkou svíral pěsti a ze všech sil se nutil zachovat klid.
Ráno Jana oznámila, že musí do práce dřív než obvykle.
Petr přikývl, popřál jí hezký den a zavřel za ní dveře.
Jakmile v zámku cvakl klíč, okamžitě zavolal Martinovi.
— Odešla. Myslím, že míří do parku.
— Už jsme na místech, — odpověděl přítel. — Zůstaň doma a čekej na můj telefon. Ani tě nenapadne jezdit sem.
Petr ale ten příkaz nedokázal splnit.
Rychle se oblékl, vyšel ven a zastavil taxi. K parku se nechal dovézt, ale vystoupil o dvě ulice dřív, aby ho nikdo náhodou nezahlédl.
Z dálky uviděl Janu. Došla ke staré kašně a posadila se na lavičku.
Přibližně po pěti minutách se objevil muž z předchozího dne, stále v tmavém kabátě.
Vyměnili si několik krátkých vět. Potom Jana vytáhla malou krabičku a podala ji muži. Petr předpokládal, že uvnitř je slíbený flash disk.
Právě v té chvíli vystoupili z několika zaparkovaných aut a z prostoru kolem křovin lidé v civilu.
Parkem zazněly hlasité povely a vzápětí se ozvalo kovové cvaknutí pout. Muž v tmavém kabátě se pokusil utéct, ale po několika krocích ho policisté srazili k zemi a zadrželi.
Jana zůstala stát na místě se zdviženýma rukama.
Petr už nevydržel čekat.
Rozběhl se k ní, protlačil se kolem policistů a zastavil se těsně vedle své ženy. Jana na něj zírala očima plnými slz.
— Petře? Co tady děláš?
— Vím všechno, — odpověděl chraplavě. — Myslela sis, že jsem odletěl. Jenže já tě včera viděl u letiště a sledoval jsem tě.
Jana pomalu spustila ruce. Po tvářích jí začaly stékat slzy.
— Nechtěla jsem tě do toho zatáhnout, — zašeptala. — Začalo to kvůli mému otci. Dlužil těm lidem obrovskou částku. Řekli mi, že ho zabijí, pokud jim nepomůžu dostat se ke starým pozemkovým dokumentům. Nejprve tvrdili, že to bude jen jednou. Souhlasila jsem, protože jsem doufala, že pak dají naší rodině pokoj. Jenže potom přišly další požadavky. Chtěla jsem skončit, ale oni vyhrožovali dál.
Petr ji objal a pevně k sobě přitiskl. Jana se celá třásla.
— Teď už je konec, — řekl. — Už ti nebudou moct ublížit. Martin slíbil, že tě ochrání. V případu budeš vystupovat jako svědkyně. Zvládneme to spolu.
— Tolikrát jsem ti lhala, — vzlykla Jana. — Myslela jsem, že tak budeš ve větším bezpečí. Bála jsem se, že se dostanou i k tobě.
— Měla ses mi svěřit, — odpověděl Petr tiše a pohladil ji po vlasech. — Zlobí mě, že jsi všechno tajila. Ale chápu, proč ses bála mluvit. Projdeme tím spolu. Teď je nejdůležitější, že jsi živá.
Stáli uprostřed starého parku obklopení policisty. V dálce se ozývaly sirény, členové zásahového týmu mluvili do vysílaček a zadrženého muže už odváděli k autu.
Petr se díval na manželčinu uplakanou tvář a poprvé za poslední den ucítil skutečnou úlevu.
Domů se manželé vrátili až pozdě večer.
Martin jim ještě zavolal a oznámil, že většina lidí z celé skupiny byla zadržena. Jana měla v případu postavení důležité svědkyně. Čekalo ji několik výslechů a musela vyšetřovatelům předat všechny informace, které měla, ale díky spolupráci se vyhnula trestnímu stíhání.
Petr a Jana seděli v kuchyni naproti sobě. Před nimi stály hrnky s dávno vychladlým čajem.
Mezi manželi leželo těžké ticho. Nebyla v něm však už ta předchozí nedůvěra ani skryté nepřátelství.
Nakonec Petr promluvil.
— Už přede mnou nikdy nic takového neskrývej. Ať se stane cokoli. Jsme manželé a s problémy se musíme prát společně.
— Slibuju, — odpověděla Jana a pevně mu sevřela ruku.
Za okny se pomalu stmívalo. Na ulicích se rozsvěcela světla a město se vracelo ke svému obvyklému rytmu.
Služební cesta do Vídně najednou Petrovi připadala naprosto bezvýznamná. To nejcennější měl vedle sebe — vystrašenou, unavenou, ale živou a milovanou ženu, jejíž srdce tlouklo vedle jeho.
Rozhodli se, že následující den pro ně bude začátkem nové kapitoly.
Bez nebezpečných tajemství, bez lží, bez pronásledování a bez cizích dluhů.
Jen oni dva.