Po návratu Tálibánu k moci v Afghánistánu začal v zemi platit mimořádně přísný soubor společenských pravidel, který vychází z radikálního výkladu šaría. I zdánlivě drobné porušení stanovených norem může podle popisovaných poměrů skončit zadržením, ponížením nebo tvrdým tělesným trestem.
V některých textech se objevuje tvrzení, že mezi nejpodivnější omezení patří také zákaz spodního prádla evropského typu. Právě vůči ženám má být toto pravidlo údajně prosazováno nejpřísněji.
V Koránu přitom žádný přímý příkaz, který by ženám zakazoval nosit spodní prádlo, není. Zastánci podobných omezení je však vysvětlují snahou žít způsobem, jakým podle jejich představ žili první muslimové v době proroka Muhammada. Moderní podprsenky, syntetické prádlo ani krajkové soupravy v sedmém století samozřejmě neexistovaly — a právě tím se má podobný zákaz ospravedlňovat.
Radikální představitelé hnutí navíc považují západní oděv za jeden ze zdrojů mravního úpadku. Moderní módu líčí jako zvlášť nebezpečnou pro ženy: podle jejich názoru může údajně škodit zdraví a přitahovat mužskou pozornost, a to dokonce i tehdy, když je spodní prádlo zcela ukryté pod svrchním oblečením.
V podobných publikacích se citují také představitelé afghánské „mravnostní policie“. Ti mají tvrdit, že ženy evropské spodní prádlo vůbec nepotřebují, protože jejich tělo je už tak celé zakryté tradičním oděvem. Věci, které podle jejich pojetí neexistovaly za časů prvních muslimů, jsou pak označovány za zbytečný přepych a za hrozbu pro veřejnou morálku.
Vzniká tak pozoruhodný paradox. Afghánské ženy musejí nosit zahalující burky, těžké čádory a oděvy skrývající téměř celé tělo, současně se však tvrdí, že některé kusy spodního prádla si oblékat nesmějí.
Nezávislých důkazů o tom, že by skutečně existoval oficiální celostátní zákaz dámských kalhotek nebo podprsenek, je ovšem velmi málo. Takové příběhy se šíří především na sociálních sítích a v senzacechtivých článcích. Je však známo, že Tálibán skutečně omezuje prodej a dovoz řady výrobků, které považuje za symboly západního způsobu života.
Člověka, který prodává zakázané oblečení nebo je převáží přes hranice, mohou čekat výslechy, zabavení zboží, vězení či tělesný trest. Konkrétní postup se navíc může lišit podle provincie, místního vedení a podle toho, jak přísně jednotliví představitelé hnutí pravidla vykládají.
Takzvaní muhtasibové, tedy pracovníci „mravnostní policie“, dohlížejí na vzhled obyvatel, chování žen i dodržování nařízených pravidel. K prověrce může stačit dokonce stížnost sousedů. V menších obcích může být dostatečným důvodem už pouhé podezření, že rodina doma uchovává nebo používá zakázané věci západního původu.
Jestliže se při domovní prohlídce najde oblečení, které místní úřady považují za nepřijatelné, mohou být majitelé domu obviněni z porušování náboženských a společenských norem. Následky přitom nejsou vždy předvídatelné: někdy může přijít jen varování, jindy zadržení.
Příběh o spodním prádle tak, i když není doložen oficiálním dokumentem, působí pouze jako jeden detail vedle mnoha skutečných omezení, která byla afghánským ženám zavedena v první čtvrtině jednadvacátého století.
Dívkám byl uzavřen přístup ke středoškolskému i vysokoškolskému vzdělání. Ženám je zakazováno vycházet z domu bez mužského doprovodu, takzvaného mahrama, a navštěvovat řadu parků, sportovních zařízení, kosmetických salonů či dalších veřejných míst. Omezené jsou také možnosti pracovat, sportovat, používat kosmetiku, řídit automobil nebo svobodně hovořit v přítomnosti cizích mužů.
V některých případech ženy nesmějí hlasitě zpívat, předčítat ani veřejně pronášet modlitby. Jejich obličej i tělo mají zůstávat zakryté a vyjít na ulici v oblečení, které neodpovídá požadavkům Tálibánu, může znamenat riziko zadržení.
O to těžší je uvěřit rozsahu těchto změn, když si člověk připomene, že ještě před několika desetiletími vypadal život ve velkých afghánských městech úplně jinak.
Za éry Demokratické republiky Afghánistán studovala řada žen z Kábulu na univerzitách, pracovala jako lékařky, učitelky nebo státní zaměstnankyně. Na ulicích se běžně objevovaly bez oděvu zakrývajícího tvář, nosily moderní šaty a samostatně si budovaly profesní dráhu.
Během poměrně krátkého historického období se tak postavení žen proměnilo téměř k nepoznání.
— Zakazují nám stále další a další věci, — popisují Afghánky, které jsou nuceny skrývat svá skutečná jména. — Kontrolují každý náš krok, každou drobnost na našem vzhledu i v našem chování. Už nejde o jediný konkrétní zákaz. Jde o snahu připravit ženu o možnost rozhodovat o vlastním životě.
Podle výpovědí žen z různých provincií v nich neustálé příkazy a omezení vyvolávají pocit, jako by se staly vězeňkyněmi ve vlastních domovech.
Nemohou si samy svobodně vybírat oblečení, vzdělávat se, bez omezení pracovat ani se volně pohybovat po městě. Téměř jakékoli jejich jednání může být vyloženo jako porušení náboženských pravidel.
Podle některých zpráv se Tálibán staví odmítavě také k určitým druhům pánského spodního prádla západní výroby. Vysvětlení má být stejné: podobné věci v Arábii v době vzniku islámu neexistovaly, a proto je podle tohoto výkladu zbožný člověk údajně nepotřebuje.
Na muže se však podobné požadavky obvykle uplatňují mnohem mírněji. Staré rodinné trenýrky nalezené v domácnosti by sotva samy o sobě vedly k vážnému trestu pro váženou hlavu rodiny.
Ženy mohou s takovou shovívavostí počítat podstatně méně. Právě proto mnozí ani pověst o zákazu spodního prádla nevnímají jako absurdní výmysl, ale jako uvěřitelné pokračování politiky, která krok za krokem zasahuje do stále menších detailů ženského života.