Myslela jsem si, že nejtěžší na mém plánu dopřát babičce k devadesátým narozeninám jeden jediný dokonalý den u moře bude našetřit dost peněz. Jenže pak jsem se vracela z promenády se dvěma citronádami v rukou a spatřila ji samotnou pod ostrým červnovým sluncem. Naše věci ležely poházené v písku a v chladivém stínu pavilonu, který jsem zaplatila já, se pohodlně usmívala úplně cizí žena.
Na ten plážový pavilon jsem šetřila už od října.
Dávala jsem stranou skoro každé spropitné z víkendových směn na svatbách a firemních oslavách. Schovávala jsem peníze, které jsem ušetřila díky slevovým kuponům při nákupech, i každou menší částku, kterou mi běžný život nestačil spolknout dřív, než ji odložím. Všechno končilo v obálce schované úplně vzadu v zásuvce mé komody. Na obálce bylo jediné slovo: „Babička“.
Po mrtvici celé měsíce téměř nevycházela z domu.
V červnu jí bylo devadesát. O dva roky dříve, v roce 2023, jí mrtvice vzala většinu fyzické síly a snad ještě víc její někdejší jistoty. Nesnášela, když musela někoho žádat o pomoc. Vadila jí hůl. Vadilo jí chodítko. A ze všeho nejvíc nesnášela ten opatrný, přehnaně laskavý tón, kterým s ní někteří lidé začali mluvit, jako by jemnější hlas mohl zakrýt skutečnost, že zestárla a potřebuje pomoc.
Po nemoci trávila dlouhé týdny téměř výhradně doma. Jednoho dubnového večera jsem jí pomáhala skládat vyprané prádlo, když se zadívala z okna. Chvíli mlčela a pak skoro sama pro sebe řekla:
— Chtěla bych ještě jednou cítit mořský vítr.
Nic dalšího jsem potřebovat nemusela.
Když jsem byla malá, brávala mě každé léto k moři. Balila nám svačiny do papíru, nosila obrovské sluneční brýle a s naprostou vážností hodnotila slunečníky ostatních lidí, jako by šlo o sportovní disciplínu.
Proto jsem jí nechtěla zaplatit jen lehátko. Rezervovala jsem nejlepší plážový pavilon, jaký resort nabízel. Měl hluboký stín, měkké polštáře, ventilátory, chlazenou vodu a pohodlnou cestu, po které se k němu dalo dojet s chodítkem.
Ráno v den jejích narozenin jsem jí pomohla nasadit široký slaměný klobouk a zavázala stuhu pod bradou.
— Vypadáš nádherně elegantně, — řekla jsem.
Babička si mě změřila pohledem.
— Vypadám na devadesát.
— I to může být elegantní.
Usmála se. A už jen ten úsměv pro mě znamenal malé vítězství.
Když jsme ji usadili v pavilonu, opřela se do polštářů a zavřela oči.
— Ach, — vydechla tiše.
— Je ti dobře?
Přikývla.
— Líp než dobře.
Políbila jsem ji do vlasů.
— Zůstaň tady. Vezmu děti pro citronádu.
Mávla rukou, jako bych kolem ní zbytečně dělala příliš mnoho starostí.
— Běž. Nic se mi nestane.
Stánek na promenádě bohužel obsluhoval jediný dospívající kluk. Měl jednu pokladnu, jeden mixér, který zněl, jako by se každou chvíli chystal naposledy zachrčet, a před sebou frontu pohybující se rychlostí trestu.
Pořád jsem se otáčela směrem k pláži. Mezi objednávkami ledových nápojů, rodiči dohadujícími se o příchutích a lidmi, kteří řešili sirup navíc, ubíhaly minuty. Než jsme konečně dostali naše citronády, bylo pryč skoro dvacet minut.
Klárka nesla kelímek opatrně oběma rukama.
Matěj se mě už podruhé ptal, jestli může postavit hrad tak blízko vody, aby se prý „cítil statečně“.
Sešli jsme z promenády směrem k pláži.
A první, čeho jsem si všimla, byly naše věci.
Ležely poházené v písku.
Babiččina velká taška.
Moje plážová kabela.
Složená deka, kterou jsem přinesla pro případ, že by jí polštáře v pavilonu tlačily do zad.
Všechno bylo prostě vyházené ven.
Pak jsem uviděla babičku.
Seděla na levné bílé plastové židli před pavilonem, přímo pod červnovým sluncem. Ramena měla svěšená. Kůže na rukou jí začínala rudnout a koutkem papírového kapesníčku si otírala slzy.
Okamžitě jsem poznala ten výraz.
Připadala si bezmocná a malá. A ze všech sil se snažila, abychom to nepoznali.
Kelímky mi vyklouzly z rukou a spadly do písku.
— Babi, co se stalo?
Vzhlédla ke mně. V očích měla zmatek i stud. Bylo na ní vidět, jak hluboce ji někdo ponížil, a zároveň jak zoufale nechce, aby její ponížení viděly děti.
Dlaněmi stále dokola uhlazovala sukni přes kolena. Jako by stačilo působit upraveně a my si nevšimneme, že se uvnitř třese.
Ukázala směrem k našemu pavilonu.
Brada se jí zachvěla.
Ve stínu se na pohovce rozvalovala mladší žena v drahých bílých plavkách. Seděla s nohou přes nohu, jako by jí místo odjakživa patřilo. Vedle ní byly dvě kamarádky, které se smály něčemu na telefonu. Kousek od nich stál muž s resortním ručníkem přehozeným přes rameno a fotografoval je.
— Donutila mě odejít, — zašeptala babička. — Odsunula moji tašku a řekla, že to místo potřebuje víc než já.
Horko, které se mi rozlilo tělem, nemělo se sluncem nic společného.
— Kdo tě posadil sem?
— Jeden zaměstnanec přinesl tu židli.
Rozhlédla jsem se a několik kroků od nás uviděla mladíka v resortním tričku. Mohlo mu být devatenáct. Nos i tváře měl spálené od slunce a tvářil se tak nešťastně, že bylo na první pohled jasné, že by byl nejraději někde úplně jinde.
Babička pokračovala ještě tišeji: