— Jano, odcházím. Takhle už dál žít nedokážu, — řekl Petr brzy v sobotu ráno. Zastavil se ve dveřích kuchyně a pozoroval manželku, která připravovala snídani pro celou rodinu. — Dlouho jsem si namlouval, že opustit tebe a kluky by byla podlost. Teď ale chápu, že ještě horší je zůstávat s vámi, když mě srdce i duše táhnou k jiné ženě.
Jana znehybněla s obracečkou v ruce nad pánví, na níž se smažily jeho oblíbené palačinky. Záda se jí napjala. Petr čekal, že něco řekne, jenže ona se ani nepohnula. Během těch několika vteřin, kdy předtím hleděl do podlahy a sbíral odvahu ke svému přiznání, jako by živou ženu někdo vyměnil za nehybnou, mlčící postavu.
Kuchyní se začal šířit ostrý pach připáleného těsta.
— Jano! — zavolal Petr a vykročil k ní.
To ji konečně vytrhlo z ochromení. Trhla sebou a rychle obrátila téměř černou palačinku.
— O jaké milované ženě to mluvíš? — zeptala se překvapivě klidně, skoro jako by šlo o něco naprosto všedního.
— Dobře víš, o kom. O Lucii.
Před půl rokem jejich dvanáctileté manželství už jednou prošlo otřesem, který by dokázal rozbít i mnohem pevnější rodinu.
Šlo o nevěru.
Díky anonymním „dobrodincům“ se Jana dozvěděla, že se její manžel už tři měsíce schází s jinou ženou. Petr tehdy nic nezapíral. Přiznal poměr s Lucií a slíbil, že mezi nimi už nikdy nic nebude.
— Byl to obyčejný románek z dovolené, — přesvědčoval ji tehdy zaníceně a s takovým výrazem, jako by právě hrál hlavní roli v melodramatu. — Takové věci přece skončí, jakmile se člověk vrátí domů a znovu vidí svoje blízké. Byl jsem přesvědčený, že na ni zapomenu hned po návratu. Jenže se ukázalo, že bydlíme ve stejném městě. Tak jsme si ještě psali. Ze zvyku. Potom jsme se párkrát viděli… opravdu jen párkrát. Ale teď už je definitivně konec, věř mi!
O Janě se dalo říct ledacos. Že je přísná, unavená, náročná. Rozhodně však nebyla naivní.
Už dávno pochopila, že čím častěji člověk opakuje „věř mi“, „ujišťuju tě“ nebo „přísahám“, tím méně pravdy bývá v tom, co říká.
Bylo jí jasné, že vztah Petra s Lucií nebyl žádným nevinným pokračováním prázdninového zvyku. A sotva se viděli jen dvakrát. Ještě jasněji si však uvědomovala něco jiného: nemůže právě teď jednoduše sbalit kufr, prásknout dveřmi a požádat o rozvod, jak by možná udělala žena bez závazků.
Jejich starší syn, jedenáctiletý Jakub, měl od narození vážné zdravotní problémy. Léčba, vyšetření, návštěvy lékařů, léky i pobyty v nemocnici zůstávaly téměř celé na Janě, jak tomu v rodinách s nemocným dítětem často bývá.
Mladší, čtyřletý Matěj, dostal do vínku mimořádně pevnou vůli a téměř neuvěřitelný talent prosadit si všechno, po čem zatoužil. Když něco nedostal, dokázal plakat, křičet a vztekat se celé hodiny.
Jeho záchvaty uměl zvládat pouze Petr.
Jenže právě Petr nesl část odpovědnosti za to, že Matěj neuznával zákaz ani autoritu. Druhý syn přišel neplánovaně, ale Petr byl z jeho narození tak nadšený, že ostatním téměř zakazoval chlapce omezovat, napomínat, natož na něj zvýšit hlas.
A tak doma postupně vyrůstal malý tyran.
Jakmile Matěj dostal, co chtěl, byl z něj něžný a poslušný andílek. Stačilo však vyslovit slovo „ne“ a všichni kolem získali pocit, že by možná bylo vhodné zavolat někoho zkušeného na vymítání zlých duchů.
Jana si velmi dobře uvědomovala, že muž, který si začal dovolenkový románek právě v době, kdy jeho žena denně běhala za starším synem do nemocnice a jejich společnou dovolenou proto museli zrušit, si už sotva zaslouží označení manžel.
Jenže v té chvíli neviděla jinou možnost.
Po dlouhé rodičovské dovolené se teprve nedávno dokázala vrátit k normálnímu životu. S obrovským úsilím si znovu vybudovala profesní jistotu a konečně se zase cítila nejen jako matka, manželka a žena, která se stará o domácnost, ale také jako odbornice, jejíž práce má cenu a jejíž názor ostatní respektují.
Podruhé se kariéry vzdát nehodlala.
Kdyby po rozvodu zůstala na oba syny sama a Petr jí přestal v každodenní péči pomáhat, téměř jistě by musela práci znovu odsunout stranou.
Skloubit zaměstnání se dvěma dětmi, které bývaly často nemocné, nebylo jednoduché. Zvlášť když jedno z nich jako by od narození prožívalo nepřetržité období vzdoru.
A teď, půl roku poté, co kvůli dětem, práci a praktickému fungování domácnosti spolkla ponížení, jí Petr oznamoval, že stejně odejde.
A za kým?
Za ženou, o které nyní mluvil jako o své životní lásce.
Jana vypnula sporák, aby nespálila i zbytek snídaně, a pomalu se k manželovi obrátila.
Tvář měla stále klidnou.
V očích se jí však objevil záblesk, který Petrovi nesliboval nic příjemného.
— Tvoje milovaná žena jsem já, — pronesla zřetelně. — Nebo jsi zapomněl, jak jsi přede mnou klečel a přemlouval mě, abych si Matěje nechala, přestože jsi dobře věděl, že druhé dítě jsme neplánovali? Pamatuješ si vůbec, co jsi tehdy pořád opakoval? „Chci, aby mi žena, kterou miluju, porodila tohle dítě.“ To jsi neříkal?
Petr mlčel.
— A nejsem snad já ta, která už jedenáct let žije Jakubovými problémy? O jeho diagnózách toho vím tolik, že bych skoro mohla nastoupit do nemocnice místo doktora. Nebyla jsem to já, kdo tě podpořil, když jsi chtěl dát výpověď z práce, která tě málem přivedla k nervovému zhroucení? A kdo si bral všechny paragrafy a zůstával s nemocnými dětmi doma, zatímco sis na novém místě budoval kariéru?
Její hlas postupně sílil.
— Kdo se tě zastával před tvým otcem? Kdo ho žádal, aby tě přestal ponižovat a shazovat všechno, čeho dosáhneš, zatímco ty jsi mlčel, protože ses mu celý život bál postavit? Nebyla jsem to zase já, kdo zůstal další tři roky doma, protože ty jsi tolik chtěl druhého syna, přestože jsi viděl, kolik sil nám bere péče o Jakuba? Co pro tebe udělala Lucie? Já jsem tvoje milovaná žena. Já! Ne ona!
Poslední slova z ní vyšla s tak špatně skrývaným opovržením, jako by je manželovi plivla do tváře.
Petr se pokusil přiblížit, Jana však obešla kulatý jídelní stůl a zastavila se na jeho opačné straně. Jako by mezi nimi nutně potřebovala alespoň nějakou překážku.
— Jano, já jsem se opravdu snažil, — řekl sotva slyšitelně a vyhýbal se jejím očím. — Fakt jsem se pokoušel vrátit všechno do starých kolejí. Chtěl jsem, abychom zase byli my dva, děti, rodina… Jenže náš život je už strašně dlouho pořád stejný. Bez chuti. Všední. Ráno se probudíš a dopředu přesně víš, jak bude celý den vypadat. Lucie je jiná. Je aktivní, živá, nikdy nevím, co udělá. Vedle ní jsem zase začal mít chuť žít. Připomněla mi, že jsem pořád ještě mladý chlap.
Jana posměšně pozvedla obočí.
— Takže vedle mě jsi starý a skoro mrtvý?
— Ne, tak jsem to nemyslel. Je to… jak bych ti to vysvětlil? Představ si, že celý život jezdíš obyčejnou druhou třídou a pak se jednou ocitneš v první třídě. Když jednou poznáš ten komfort, vracet se zpátky je strašně těžké…
Petr náhle zmlkl.
Výraz Janiny tváře se během okamžiku změnil. Zbledla a z očí jí zmizel dokonce i vztek, který tam ještě před chvílí hořel.
— Dobře, — pokračoval rychle Petr. — Tohle už radši ukončeme. Vidím, že všechno, co říkám, situaci jen zhoršuje. Vezmu si teď jen nejnutnější věci a půjdu. Na byt si nárokovat nebudu. Vím, že je to moje vina, takže ty s kluky zůstanete tady. A samozřejmě budou synové trávit víkendy se mnou. Lucie ví, že mám děti. Vůbec jí nevadí, že budou čas od času součástí našeho života.
Už se nechtěl dívat na Janinu tvář, která připomínala strnulou masku. Odešel proto do ložnice. Cestou otevřel komoru a vytáhl z ní velký kufr na kolečkách.
Jana zůstala stát u okna a hleděla ven, aniž by skutečně něco viděla.
— Takže druhá třída… — zašeptala do prázdné kuchyně. — Žena, která ho dvanáct let podporovala, porodila mu děti, léčila je, vychovávala, uklidňovala, učila, starala se o domácnost a vytvářela domov, je obyčejná druhá třída. A ženská, kterou zná méně než rok a se kterou nikdy nežil pod jednou střechou, je první třída.
— Mami! Mamííí! — ozvalo se z dětského pokoje hlasité a naléhavé volání probuzeného Matěje. — Mami!
Jana jako by se právě probrala.
Na rtech se jí objevil sotva postřehnutelný úsměv a v očích nová rozhodnost.
Najednou přesně věděla, co musí udělat.
— Už jdu, Matýsku! — zavolala směrem k dětskému pokoji a místo toho zamířila do ložnice, kde Petr právě ukládal věci do kufru.
— Počkej, — řekla. — Slyšíš? Kluci jsou vzhůru. Chceš opravdu odejít s kufrem přímo před jejich očima?
— Asi jsem to měl udělat už dávno, abych netrápil tebe ani je, — odpověděl Petr rozpačitě a dál skládal košile a svetry.
— Mám jiný návrh.
Jana zavřela dveře a přistoupila k němu.
Mluvila tak jemně a klidně, že Petr překvapeně zvedl hlavu.
— Víkend teprve začal. Prožijme ho jako normální rodina. Kvůli dětem. Slibuju, že ti nebudu nic vyčítat a ani se na tebe nebudu dívat jako soudce. Zítra večer si všichni čtyři sedneme a v klidu si promluvíme. Potom můžeš odejít otevřeně. Bez schovávání a bez útěku.
— Mamííí! Tatííí! — ozval se znovu Matěj.
— Slyšíš ho? — Jana kývla směrem k pokoji. — On už snad jinak než křikem ani mluvit neumí. A z velké části je to tvoje zásluha. Všechno si vydobude řevem a scénou. Umíš si představit, co udělá, když uvidí, že táta najednou odchází s kufrem a nikdo mu nic nevysvětlí?
Petr souhlasil.
Kufr zasunul pod postel a potom celá rodina společně posnídala. Všichni čtyři přitom předstírali, že jsou stále blízcí a šťastní lidé.
Později Petr vzal oba syny a na několik hodin s nimi vyrazil do zábavního centra.
Když se večer vrátili, čekal na ně dokonale uklizený byt, večeře o třech chodech a usměvavá Jana v krásných šatech.
„Takže se mě snaží přimět, abych si to rozmyslel,“ pomyslel si Petr téměř soucitně. „Myslí si, že hezké šaty, uklizený byt a dobrá večeře moje rozhodnutí změní. Proto chtěla čas až do zítřka. Ženské jsou někdy opravdu naivní.“
Vtom se jeho pohled setkal s Janiným.
A okamžitě mu došlo, že přesně ví, na co myslí.
Na její tváři se jen na zlomek vteřiny objevil výraz čistého odporu. Hned zase zmizel, ale Petrovi ta jediná vteřina stačila.
Nic z toho, co si představoval, Jana neplánovala.
Nechtěla ho získat zpátky.
Na člověka, o jehož ztrátu se bojíte, se takhle nedíváte.
Petr musel strávit noc na pohovce v pokoji pro hosty.
Ráno ho probudil Matěj.
— Volal jsem mamku a ona vůbec nejde, — postěžoval si chlapec. — Pojď, uděláš mi vafle!
— Proč nejde? — zamumlal Petr rozespale, aniž by se pokusil pochopit, co se děje, a zavrtal se hlouběji pod deku. — Zavolej hlasitěji, ona tě uslyší. Máma je domácí tvor, daleko neuteče…
Ocituje přitom veršík z dětské říkanky a už znovu téměř usínal, když vedle něj propukl ohlušující řev.
Matěj nebyl zvyklý na odmítnutí.
Okamžitě tedy použil svůj osvědčený způsob nátlaku, který až dosud fungoval prakticky bezchybně.
Petr se prudce posadil.
— Tak dobře, hlavně přestaň řvát! — sykl podrážděně. — Mamka určitě za chvíli přijde a ty vafle ti udělá. Vždyť tě musí slyšet až dole před domem!
Jenže Jana stále nepřicházela.
Matěj pokračoval v křiku.
Petr nakonec neochotně vylezl zpod deky, vzal syna do náruče a šel manželku hledat.
Postel v ložnici byla pečlivě ustlaná.
V koupelně nikdo nebyl.
Kuchyně zářila skoro sterilní čistotou.
Petrovi se z nejasného důvodu rozbušilo srdce.
— Maminka si s námi asi hraje na schovávanou, — pronesl přehnaně veselým hlasem k synovi. — Pojď, najdeme ji. Ty se podívej do skříní a do komory a já ještě jednou prohlédnu ložnici.
Dál předstíral, že vlastnímu vysvětlení věří, a vrátil se do pokoje. Otevřel šatní skříň.
Něco mu na ní připadalo zvláštní.
Byla nezvykle prázdná.
Petr se podíval pod postel.
Potom se narovnal a několik vteřin mu trvalo, než pochopil, co přesně ho znepokojilo.
Kufr zmizel.
Ten samý kufr, který tam včera vlastnoručně zasunul se všemi svými věcmi.
Jeho košile a svetry byly mezitím znovu pečlivě pověšené a poskládané na svých původních místech.
Běžel do komory.
Ani tam kufr nebyl.
A teprve v té chvíli pochopil, proč mu šatní skříň připadala tak prostorná.
Roztřesenými prsty vytočil Janino číslo.
Telefon zůstal několik okamžiků lhostejně tichý a potom se ozval automatický hlas s informací, že volaný účastník je momentálně nedostupný.
Zpráva od manželky přišla až o tři hodiny později, téměř v poledne.
Do té doby Petr stihl spálit pět vaflí, sedmkrát se pokusit Janě dovolat a dvakrát přežít další Matějův záchvat.
Každý řádek zprávy byl prosycen jedovatým sarkasmem.
„Petře, děkuju ti za přirovnání ke druhé třídě. Právě ono mi pomohlo udělat to, k čemu jsem před půl rokem nenašla odvahu.
Rozhodla jsem se ti usnadnit volbu a zároveň tě zbavit výčitek svědomí.
Polovina bytu patří tobě, takže tu klidně zůstaň. Lucie se k tobě může nastěhovat. Já mám kam jít.
Jestli tě opravdu miluje, určitě se bude s radostí starat i o tvoje děti.
Protože jsi to ty, kdo odchází od rodiny, považuju za spravedlivé, aby synové zůstali s tebou. Nemám povinnost táhnout všechno sama jen proto, že ti náš společný život začal připadat nudný a bez chuti.
Samozřejmě budou kluci trávit všechny víkendy se mnou. Alespoň do chvíle, než jim najdu slušného nevlastního otce. Rostoucí kluci přece potřebují mít doma mužský vzor. Souhlasíš?
Potom můžeme přejít na střídavou péči.
Věřím ve tvoje diplomatické schopnosti a vůbec nepochybuju, že synům dokážeš vysvětlit, proč s nimi místo jejich matky začne bydlet cizí žena.
V pátek večer si pro ně přijedu.
Do té doby ti přeju příjemnou a pohodlnou cestu první třídou.
Tvoje druhá třída.“
Téměř ve stejném okamžiku, kdy Petr zprávu dočetl, mu na telefonu vyskočila další.
Tentokrát od Lucie.
„Tak jak to dopadlo? V kolik tě dneska čekat s věcmi? Už se nemůžu dočkat!“
— Tati, kdy se vrátí máma? — nakoukl do pokoje Jakub. — Musím dělat úkoly. Zítra máme zase matiku a vůbec tomu nerozumím.
— Tati! Tati, pojď sem! Hned! — ozval se z kuchyně Matějův panovačný křik. — Rychle!
Petr zůstal sedět s telefonem v ruce.
A právě v té chvíli mu s naprostou jasností došlo, že na nudný, jednotvárný a bezbarvý život si ještě hodně dlouho stěžovat nebude.