— Jano, odcházím. Takhle už dál žít nedokážu, — řekl Petr brzy v sobotu ráno. Zastavil se ve dveřích kuchyně a pozoroval manželku, která připravovala snídani pro celou rodinu. — Dlouho jsem si namlouval, že opustit tebe a kluky by byla podlost. Teď ale chápu, že ještě horší je zůstávat s vámi, když mě srdce i duše táhnou k jiné ženě.
Jana znehybněla s obracečkou v ruce nad pánví, na níž se smažily jeho oblíbené palačinky. Záda se jí napjala. Petr čekal, že něco řekne, jenže ona se ani nepohnula. Během těch několika vteřin, kdy předtím hleděl do podlahy a sbíral odvahu ke svému přiznání, jako by živou ženu někdo vyměnil za nehybnou, mlčící postavu.
Kuchyní se začal šířit ostrý pach připáleného těsta.
— Jano! — zavolal Petr a vykročil k ní.
To ji konečně vytrhlo z ochromení. Trhla sebou a rychle obrátila téměř černou palačinku.
— O jaké milované ženě to mluvíš? — zeptala se překvapivě klidně, skoro jako by šlo o něco naprosto všedního.
— Dobře víš, o kom. O Lucii.
Před půl rokem jejich dvanáctileté manželství už jednou prošlo otřesem, který by dokázal rozbít i mnohem pevnější rodinu.
Šlo o nevěru.
Díky anonymním „dobrodincům“ se Jana dozvěděla, že se její manžel už tři měsíce schází s jinou ženou. Petr tehdy nic nezapíral. Přiznal poměr s Lucií a slíbil, že mezi nimi už nikdy nic nebude.
— Byl to obyčejný románek z dovolené, — přesvědčoval ji tehdy zaníceně a s takovým výrazem, jako by právě hrál hlavní roli v melodramatu. — Takové věci přece skončí, jakmile se člověk vrátí domů a znovu vidí svoje blízké. Byl jsem přesvědčený, že na ni zapomenu hned po návratu. Jenže se ukázalo, že bydlíme ve stejném městě. Tak jsme si ještě psali. Ze zvyku. Potom jsme se párkrát viděli… opravdu jen párkrát. Ale teď už je definitivně konec, věř mi!
O Janě se dalo říct ledacos. Že je přísná, unavená, náročná. Rozhodně však nebyla naivní.
Už dávno pochopila, že čím častěji člověk opakuje „věř mi“, „ujišťuju tě“ nebo „přísahám“, tím méně pravdy bývá v tom, co říká.
Bylo jí jasné, že vztah Petra s Lucií nebyl žádným nevinným pokračováním prázdninového zvyku. A sotva se viděli jen dvakrát. Ještě jasněji si však uvědomovala něco jiného: nemůže právě teď jednoduše sbalit kufr, prásknout dveřmi a požádat o rozvod, jak by možná udělala žena bez závazků.
Jejich starší syn, jedenáctiletý Jakub, měl od narození vážné zdravotní problémy. Léčba, vyšetření, návštěvy lékařů, léky i pobyty v nemocnici zůstávaly téměř celé na Janě, jak tomu v rodinách s nemocným dítětem často bývá.
Mladší, čtyřletý Matěj, dostal do vínku mimořádně pevnou vůli a téměř neuvěřitelný talent prosadit si všechno, po čem zatoužil. Když něco nedostal, dokázal plakat, křičet a vztekat se celé hodiny.
Jeho záchvaty uměl zvládat pouze Petr.
Jenže právě Petr nesl část odpovědnosti za to, že Matěj neuznával zákaz ani autoritu. Druhý syn přišel neplánovaně, ale Petr byl z jeho narození tak nadšený, že ostatním téměř zakazoval chlapce omezovat, napomínat, natož na něj zvýšit hlas.
A tak doma postupně vyrůstal malý tyran.
Jakmile Matěj dostal, co chtěl, byl z něj něžný a poslušný andílek. Stačilo však vyslovit slovo „ne“ a všichni kolem získali pocit, že by možná bylo vhodné zavolat někoho zkušeného na vymítání zlých duchů.
Jana si velmi dobře uvědomovala, že muž, který si začal dovolenkový románek právě v době, kdy jeho žena denně běhala za starším synem do nemocnice a jejich společnou dovolenou proto museli zrušit, si už sotva zaslouží označení manžel.
Jenže v té chvíli neviděla jinou možnost.
Po dlouhé rodičovské dovolené se teprve nedávno dokázala vrátit k normálnímu životu. S obrovským úsilím si znovu vybudovala profesní jistotu a konečně se zase cítila nejen jako matka, manželka a žena, která se stará o domácnost, ale také jako odbornice, jejíž práce má cenu a jejíž názor ostatní respektují.
Podruhé se kariéry vzdát nehodlala.
Kdyby po rozvodu zůstala na oba syny sama a Petr jí přestal v každodenní péči pomáhat, téměř jistě by musela práci znovu odsunout stranou.
Skloubit zaměstnání se dvěma dětmi, které bývaly často nemocné, nebylo jednoduché. Zvlášť když jedno z nich jako by od narození prožívalo nepřetržité období vzdoru.
A teď, půl roku poté, co kvůli dětem, práci a praktickému fungování domácnosti spolkla ponížení, jí Petr oznamoval, že stejně odejde.
A za kým?
Za ženou, o které nyní mluvil jako o své životní lásce.
Jana vypnula sporák, aby nespálila i zbytek snídaně, a pomalu se k manželovi obrátila.
Tvář měla stále klidnou.
V očích se jí však objevil záblesk, který Petrovi nesliboval nic příjemného.
— Tvoje milovaná žena jsem já, — pronesla zřetelně. — Nebo jsi zapomněl, jak jsi přede mnou klečel a přemlouval mě, abych si Matěje nechala, přestože jsi dobře věděl, že druhé dítě jsme neplánovali? Pamatuješ si vůbec, co jsi tehdy pořád opakoval? „Chci, aby mi žena, kterou miluju, porodila tohle dítě.“ To jsi neříkal?
Petr mlčel.