Nedávno jsem si znovu pustila Půlnoční kabaret hrůzy a opět mě dostal okamžik, kdy Tomáš Král vystoupí z výtahu. Stačí jediný krok a člověk od něj nedokáže odtrhnout oči. Od prvního pohybu až po poslední tón má každý obraz pevně v rukou. A Simona Sedláčková? Ta je v tomhle filmu jednoduše poklad.
Ať už se na snímek díváte poprvé, nebo se k němu vracíte každý rok jako k podzimnímu rituálu, pořád jde o bláznivou jízdu plnou fantazie, provokace a rock’n’rollu. Právě tahle výbušná směs z něj udělala kultovní dílo, které se nedá zaměnit s ničím jiným.
Tady jsou nejpodivnější, nejvtipnější a někdy i naprosto neuvěřitelné podrobnosti o Půlnočním kabaretu hrůzy, o nichž jste možná dosud neměli tušení.
Proč Tomáš Král získal právě tuto roli?
Mluvit o Půlnočním kabaretu hrůzy a nezmínit Tomáše Krále by snad ani nešlo. Šlo o jeho první velkou filmovou úlohu a už od úvodního výstupu si přivlastnil veškerou pozornost. Excentrického mimozemského vědce doktora Františka Kožíška ztvárnil s takovou jistotou, výbušností a šarmem, že je těžké uvěřit, že před kamerou teprve začínal.
Důvod, proč roli přijal, byl přitom prostý. Stejnou postavu už hrál v divadelní verzi z roku 1973, kterou napsal Radek Březina. Na jevišti tak přesně věděl, jak má doktor působit, jak se pohybuje, jak zpívá i jak si podmaní publikum.
Divadelní Půlnoční kabaret hrůzy se v Praze dočkal neuvěřitelných 2 960 repríz. Králův nespoutaný výkon se stal srdcem celé inscenace, a když později přišla řeč na filmové obsazení, bylo prakticky nemožné uvažovat o někom jiném.
Svalnatý muž, který umí zpívat
Příběh o tom, jak se Tomáš Král k roli vlastně dostal, je skoro stejně zábavný jako samotný film. Zároveň ukazuje, kolik sebejistoty měl už jako mladý a téměř neznámý herec.
„O chystané hře jsem věděl, protože jsem bydlel v Korunní ulici kousek od Vinohradské. O několik domů dál byla stará tělocvična. Jednou jsem na ulici potkal Radka Březinu a on mi řekl, že se právě vrací z té tělocvičny. Hledal tam svalnatého chlapa, který by zároveň dokázal zpívat. Zeptal jsem se ho: ‚A proč musí umět zpívat?‘ Vysvětlil mi, že připravuje muzikál a že bych měl zajít za Jiřím Šarmanem. Pak mi dal scénář. Když jsem ho přečetl, napadlo mě jediné: Pane bože, jestli tohle bude fungovat, může z toho být obrovský hit,“ vzpomínal Král.
Po natáčení přibral, aby se před vlastní slávou schoval
Film udělal z Tomáše Krále známou tvář a přivedl mu mimořádně oddané fanoušky. Jejich nadšení však někdy překračovalo hranice, takže se herec dlouhá léta o snímku téměř odmítal bavit.
V rozhovoru pro hudební stanici V1 přiznal, že se dokonce záměrně snažil přibrat. Chtěl působit „zakulaceně a obyčejně“, aby se co nejvíc vzdálil výraznému obrazu doktora Kožíška, který si s ním lidé neustále spojovali.
Časem se ale jeho vztah k filmu zklidnil. Dnes o něm mluví otevřeněji a dokonce ho považuje za určitý obřad dospívání, kterým procházejí další a další generace mladých diváků.
V roce 2015 řekl, že jde o „zaručený víkendový večírek, na který můžete přijít s partnerem nebo sami. A pokud partnera nemáte, možná ho najdete právě tam. Lidé si navíc mohou vyzkoušet několik rolí, které jim sedí, chápete? Může jim to pomoci porozumět vlastní sexualitě.“
Natáčení rozhodně nebyla procházka růžovým sadem
Výroba Půlnočního kabaretu hrůzy nebyla pro nikoho snadná. Zatímco jevištní verze působila jako nepřetržitý výbuch nespoutané energie, na place se pracovalo s tvrdou disciplínou a pod neustálým časovým tlakem.
Na celý film bylo vyhrazeno pouhých pět týdnů. Herci i štáb proto přicházeli do ateliéru velmi brzy ráno a končili vyčerpaní. Nejhůř na tom byl Tomáš Král, jehož složité líčení zabíralo přibližně čtyři hodiny. Aby se každý den ušetřil alespoň kousek času, nakonec se naučil některé části make-upu nanášet sám.
Jak Marek Bochník všem vytřel zrak
Při každém sledování filmu mě pobaví chvíle, kdy se v roli Eduarda objeví rocker Marek Bochník. Se zákulisím jeho účasti se pojí několik skvělých historek, ale jedna z nich vyniká nad ostatními.
Radek Březina měl obavy, že Bochník nezvládne rychlou píseň Žhavý mazec — chraň mou duši. Podal mu proto noty a uklidňoval ho: „Když pár řádků vynecháš, nic se neděje. V pražském souboru ji stejně nikdo nikdy nezazpíval úplně správně.“
Bochník se na zápis jen letmo podíval a naprosto klidně odpověděl: „A v čem má být problém?“ Potom se nadechl a na první pokus zazpíval celou skladbu bez jediné chyby. Všem v místnosti tím vyrazil dech.
Dramatický příjezd, který ve scénáři vůbec nebyl
Jedním z nejvýraznějších okamžiků filmu je vstup doktora Evžena Skály, který vjede do místnosti na vozíku a narazí přímo do zdi. Divák snadno získá dojem, že šlo o pečlivě připravený komediální gag.
Ve skutečnosti se nic podobného neplánovalo. Členové štábu jednoduše zapomněli otevřít další dveře v laboratoři. Herec tak pokračoval po zamýšlené trase, dokud ho nezastavila zeď. Nečekaná nehoda nakonec působila natolik účinně, že ve filmu zůstala.
Uznání z královského dvora Tomáše Krále dokonale zaskočilo
Fanoušci Půlnočního kabaretu hrůzy se nacházejí po celém světě, ale jednoho z nejslavnějších obdivovatelů by herec rozhodně nečekal. Byla jím princezna Daniela.
Když Tomáš Král hostoval v Bratislavě, oznámili mu, že se s ním princezna chce osobně setkat. Jakmile je představili, podívala se na něj s potutelným úsměvem a prohlásila, že Půlnoční kabaret hrůzy „definitivně dokončil její vzdělání“.
Herec tuto vzpomínku později vyprávěl moderátorce Tereze Hrubé v pořadu Čerstvý vzduch. Popsal také, jak se po představení Láska za lásku setkal s králem Karlem III. a princeznou Danielou. Na slavnostní recepci prý stál až úplně na konci řady.
Král Karel mu zdvořile, ale neurčitě řekl, že ho už „viděl v televizi“. Princeznina reakce však byla nesrovnatelně živější. Její otevřená poznámka o tom, jak silně ji film zasáhl, znovu ukázala, že jeho vliv pronikl i do prostředí, kde by ho nikdo nepředpokládal.
Když se herecké nasazení stalo až příliš skutečným
Pozorní diváci si možná všimli zvláštního okamžiku během kultovní večeře. Bohdan Vostřák se do scény ponořil natolik, že prudce udeřil pěstí do stolu — jenže přímo na ruku Simony Sedláčkové.
Její bolestivá reakce nebyla zahraná. Byla naprosto opravdová. Simona se mu ovšem později, byť neúmyslně, odplatila při scéně Podlahová revue. V podpatku mu šlápla na nohu a výraz, který kamera zachytila v jeho tváři, byl stejně skutečný jako její předchozí utrpení. Náhodná pomsta se špetkou třpytivého půvabu se povedla dokonale.
Simona Sedláčková bojovala se zimou i nemocí
Natáčelo se na podzim a v zimě roku 1974 v tehdejším Československu, převážně v barrandovských ateliérech a ve starém zámeckém sídle nedaleko Prahy.
Podmínky byly podle všeho otřesné. V budově panoval chlad a chybělo tam pořádné zázemí. Bohdan Vostřák, který hrál Bedřicha Mareše, později vyprávěl, že kvůli zatékající střeše býval téměř neustále mokrý. Pro herce byla vyhrazena jediná „teplá místnost“ s ohřívači, kam se chodili vzpamatovat. Ani ta ale nebyla bezpečná — jednoho dne skutečně začala hořet.
Když Simona Sedláčková upozornila vedení studia na neúnosné podmínky, nikdo její obavy vážně nebral. Po scéně v bazénu, kterou absolvovala ve velmi odhaleném kostýmu, dostala zápal plic.
Radek Březina si pamatoval, že se třásla horečkou a že měla být pod dohledem lékaře. Ona však odmítla práci přerušit. Pokračovala i ve chvíli, kdy už její tělo sotva zvládalo další záběr. Diváci přitom na plátně nic z jejího vyčerpání ani nemoci nepoznali.
A ještě jedna okolnost: Bohdan Vostřák a Simona Sedláčková spolu během natáčení opravdu chodili. Radek Březina tuto informaci bez velkého varování prozradil až v roce 2013.
Scéna, která měla být mnohem odhalenější
Simona Sedláčková ztvárnila Janu Bílou, jednu z nejvýraznějších postav filmu. Její hrdinka v průběhu děje prochází postupným sexuálním probuzením a herečka se v několika scénách objevila v různě odvážných kostýmech.
K nejznámějším okamžikům patří píseň Dotkni se mě, kterou Jana zpívá proti Petru Horskému, tehdejšímu modelovi představujícímu stvořeného krasavce. Scéna měla být smyslná, hravá a současně lehce absurdní.
„Petr byl samozřejmě nejtišší a nejstydlivější ze všech. Myslím, že už jen představa, že musí tu scénu odehrát se mnou, pro něj byla skoro traumatická,“ vzpomínala Sedláčková.
Producenti po ní chtěli, aby se v této části objevila úplně nahá. Ona to odmítla, přestože už v jiných filmech zkušenost s nahými scénami měla.
Tvůrci přesto doufali, že se pro slavnou píseň svlékne alespoň Petr Horský. Simona ale na svém rozhodnutí trvala a do úplné nahoty nešla.
Její odvážný výkon přesto zaujal pánský časopis Pánský svět. Jeho redakce se ji během následujících let opakovaně snažila přesvědčit k fotografování bez oblečení. V rozhovoru z roku 1991 poznamenala: „Pronásledují mě od chvíle, kdy vznikl Půlnoční kabaret hrůzy.“
Simona Sedláčková někdy o filmu mluvit nechce
Herečka přiznala, že se o roli Jany Bílé původně vůbec neucházela. Na místo zkoušek přišla jen proto, aby navštívila svého přítele Tomáše Krále.
Producenti si jí ale všimli a zeptali se, zda by nechtěla něco předvést. Předtím už slyšeli řadu technicky dobrých zpěvaček, jenže žádná z nich nedokázala postavě dodat humor a lehkost, které potřebovala.
Simona nejprve odmítla. Tvrdila, že zpívání nemá příliš ráda a že z něj má dokonce trochu strach. Když se jí zeptali, zda by zvládla alespoň píseň Hodně štěstí, zdraví, nakonec souhlasila.
To jim stačilo. Její podání je okamžitě zaujalo a pozvali ji ke skutečné zkoušce. Sedláčková později připouštěla, že k roli přišla v podstatě náhodou.
Současně však nikdy neskrývala rozhořčení nad tím, že žádný z herců nedostal podíl z prodeje filmových nosičů. I proto se občas stává, že o snímku odmítá mluvit, přestože jí přinesl jednu z nejznámějších rolí kariéry.
Pršelo, nebo vlastně nepršelo?
Ve scéně U domu doktora Děsivého si Jana chrání hlavu před deštěm novinami. Rekvizita byla speciálně potažena průhledným plastem, aby přežila opakované namáčení během několika záběrů.
Plast však nepokrýval celý list. Roh, za který Simona Sedláčková noviny držela, zůstal kvůli přirozenějšímu vzhledu nepotažený. V obraze je proto dobře vidět, že z většiny papíru voda stéká, zatímco část sevřená v její ruce zůstává nápadně suchá. Rekvizita tím mimoděk prozrazuje vlastní trik.
V téže písni se objeví ještě další podivnost. Janin svetr je na začátku modrý, ale ve chvíli, kdy se setká s Pobudou, se bez vysvětlení změní na bílý.
A to není všechno. Na samém počátku filmu má Jana černé boty. Když však spolu s Bedřichem dorazí do laboratoře, obuv je náhle bílá. Při příštím sledování stojí za to věnovat jejímu šatníku větší pozornost.
Záhada rozbitého vozíku
V nejnapínavější části příběhu se Purpura a Pobuda připravují přenést celý zámek jinam. Bedřich s Janou mezitím odvádějí doktora Skálu z nebezpečné místnosti.
Po výbuchu leží všichni tři rozmetaní po okolním pozemku. Doktor Skála však spočívá na troskách svého invalidního vozíku, přestože několik minut předtím už vozík vůbec nepoužíval. Jde o drobnou chybu v návaznosti, které si při prvním sledování všimne jen málokdo.
Když skutečnou hvězdu považovali za podvodníka
V době, kdy Tomáš Král žil v Brně, si všiml fanoušků převlečených do kostýmů na půlnoční projekce Půlnočního kabaretu hrůzy. Zaujalo ho to natolik, že zavolal do kina a zeptal se, zda by se mohl jednoho takového promítání zúčastnit.
Diváci by ho samozřejmě uvítali s nadšením. Zaměstnanci kina však nevěřili, že před nimi opravdu stojí Tomáš Král. Označili ho za podvodníka a nakonec ho dokonce vyvedli ven.
Teprve když herec prokázal svou totožnost, pochopili, jak neuvěřitelné chyby se dopustili, a začali se omlouvat. Král už ale neměl chuť se vracet. Rozhodl se, že na projekci nepůjde. Lze si jen představovat, jak trapně se pracovníci kina cítili, když jim došlo, koho právě vyhodili.
A jaké vzpomínky máte na tuto kultovní filmovou jízdu vy? Vybavuje se vám chyba, nečekaná příhoda nebo zákulisní tajemství, které by v podobném přehledu rozhodně nemělo chybět? Podělte se o své názory v komentářích.