Nedávno jsem si znovu pustila „Skalní hororovou show“ — a ten okamžik, kdy Tomáš Král vystoupí z výtahu? Stačila jediná vteřina a znovu mě měl. Od prvního kroku až po poslední tón ovládá každý záběr s naprostou samozřejmostí. A Zuzana Sedláčková? Ta je v tomhle filmu skutečný poklad.
Ať se na snímek chystáte poprvé, nebo patří k vašemu každoročnímu dušičkovému rituálu, tahle kultovní podívaná vás vtáhne do divoké směsi fantazie, erotiky a rock’n’rollu, z níž se jen těžko vystupuje beze změny.
Tady jsou nejpodivnější, nejvtipnější a nejneuvěřitelnější zajímavosti o „Skalní hororové show“, které jste možná dosud vůbec neznali.
Proč Tomáš Král tu roli vůbec dostal?
Mluvit o „Skalní hororové show“ a nezmínit Tomáše Krále? To by snad ani nešlo. Právě tímto filmem poprvé výrazně vstoupil do světa kinematografie a hned od úvodní scény na sebe strhl veškerou pozornost. Doktora Františka Párka, mimozemského vědce a okázalého travestitu, zahrál s takovou jistotou, že si v té roli dnes lze jen stěží představit někoho jiného.
Důvod, proč nabídku přijal, byl prostý: stejnou postavu už ztvárnil v divadelní verzi, kterou v roce 1973 napsal Radek Březina.
Jevištní „Skalní hororová show“ se v Praze dočkala neuvěřitelných 2 960 repríz a Králův výbušný, hravý a naprosto nespoutaný výkon se stal tepajícím srdcem celé inscenace. Když proto přišel čas obsadit filmovou adaptaci, představa, že by tvůrci oslovili někoho jiného, byla téměř nemyslitelná.
Příběh o tom, jak se ke své životní roli vůbec dostal, je navíc docela legrační a dokonale ukazuje, jak sebejistý dokázal být už jako mladý herec na samém začátku kariéry.
„O tom představení jsem věděl, protože jsem bydlel v Lublaňské ulici nedaleko náměstí Míru a o pár domů dál byla stará tělocvična. Jednou jsem na ulici potkal Radka Březinu. Řekl mi, že právě míří do tělocvičny, protože hledá svalnatého chlapa, který zároveň umí zpívat. Zeptal jsem se ho: ‚A proč musí umět zpívat?‘ Vysvětlil mi, že připravuje muzikál a že bych si měl promluvit s Jiřím Šarmanem. Pak mi podal scénář a já si pomyslel: Pane bože, jestli tohle vyjde, bude z toho obrovský hit,“ vzpomínal Král.
Po natáčení přibral, aby se před rolí schoval
„Skalní hororová show“ z Tomáše Krále udělala veřejně známou tvář a přinesla mu fanoušky, kteří mu zůstali věrní po celá desetiletí. Jenže právě jejich nadšení bylo někdy až příliš intenzivní. Král proto dlouho o filmu skoro nemluvil, protože se neuměl vyrovnat s lidmi, kteří mu neustále připomínali doktora Františka Párka a chtěli, aby se jako on choval i v soukromí.
V jednom televizním rozhovoru přiznal, že dokonce záměrně přibral, aby působil „zakulaceně a docela obyčejně“. Chtěl se od slavné postavy alespoň na čas vzdálit a přestat být pro okolí mužem v korzetu, podpatcích a výrazném líčení.
Později se k filmu začal vracet smířlivěji. Nakonec ho dokonce označoval za určitý obřad dospívání, kterým si stále procházejí další generace mladých lidí.
V roce 2015 řekl, že snímek funguje jako „zaručený víkendový večírek, na který můžete přijít s partnerem i sami, a když partnera nemáte, možná si ho tam najdete“. Podle něj navíc divákům dovoluje na chvíli vyzkoušet role, které jim mohou být překvapivě blízké, a pomáhá jim lépe pochopit vlastní sexualitu.
Natáčení „Skalní hororové show“ však pro nikoho zúčastněného nebylo procházkou růžovým sadem. Zatímco na jevišti vládla rozpoutaná a téměř karnevalová atmosféra, filmový štáb pracoval pod obrovským tlakem a v přísném tempu. Na celý snímek bylo vyhrazeno pouhých pět týdnů, takže herci i technici museli být v ateliérech od časného rána. Nejtěžší to měl Tomáš Král, jehož složité líčení trvalo čtyři hodiny. Aby se ušetřil čas, naučil se nakonec velkou část make-upu dělat sám.
Jak Milan Bochník zazpíval svou píseň?
Kdykoli se na „Skalní hororovou show“ dívám, vždycky čekám na ten legrační okamžik, kdy se v roli Eduarda objeví Milan Bochník. Z natáčení s ním se dochovala celá řada skvělých historek, ale jedna z nich patří k mým nejoblíbenějším.
Radek Březina měl obavy, že Bochník nezvládne zběsilé tempo skladby „Žhavé boty — žehnej mé duši“. Podal mu proto noty a uklidňoval ho: „Když pár řádků vynecháš, nic se neděje. V pražském souboru tu píseň stejně nikdo nikdy nezazpíval úplně správně.“ Bochník se na papír jen letmo podíval a s naprostým klidem odpověděl: „A kde má být problém?“ Pak spustil a hned na první pokus odzpíval celou skladbu bez jediné chyby.
K nejpamátnějším momentům filmu patří také nástup doktora Evžena V. Skály, který vjede do místnosti a přímo narazí do zdi. Překvapivě nešlo o předem připravený žert. Štáb jednoduše zapomněl otevřít další dveře v laboratoři, takže nečekaný náraz vznikl z obyčejného nedorozumění.
Uznání od královské rodiny Tomáše Krále naprosto zaskočilo
Obdivovatelé „Skalní hororové show“ se najdou po celém světě, ale jednou z nejnečekanějších a nejslavnějších fanynek byla princezna Daniela. Když Tomáš Král vystupoval v Karlových Varech, dozvěděl se, že se s ním princezna chce osobně setkat. Když je konečně představili, Daniela se na něj potutelně usmála a prohlásila, že „Skalní hororová show“ „dokončila její vzdělání“.
Král na tuto příhodu vzpomínal v rozhlasovém pořadu „Čerstvý vzduch“ s Terezou Horákovou. Popsal, jak byl po představení „Láska za lásku“ uveden ke králi Karlu III. a princezně Daniele. Na recepci ho postavili až na úplný konec řady. Karel si ho vybavil jen neurčitě a zdvořile poznamenal, že ho zřejmě viděl „v televizi“. Zato Danielina reakce byla okamžitá, upřímná a nezapomenutelná. Její poznámka znovu ukázala, jak hluboko tenhle kultovní film pronikl i do míst, kde by to čekal málokdo.
Když se herecká metoda stala až příliš skutečnou
Možná jste si toho všimli, zvlášť pokud film znáte nazpaměť. Během slavné večeře se Boris Bořek do scény tak ponořil, že prudce udeřil pěstí do stolu — přímo na ruku Zuzany Sedláčkové. Její reakce nebyla hraná.
Ta bolest byla úplně skutečná. O něco později se mu však během čísla „Podlahová show“ nechtěně pomstila. Špičkou vysokého podpatku mu došlápla na chodidlo a výraz utrpení, který kamera zachytila v jeho obličeji, byl stejně opravdový jako její předchozí výkřik. Náhodná odplata, ale s pořádnou dávkou třpytu a nadsázky.
Snímek vznikal na podzim a v zimě roku 1974 v tehdejším Československu, především v barrandovských ateliérech a ve starém zámeckém sídle nedaleko Dobříše.
Podmínky byly podle všeho nesnesitelně chladné a v budově navíc nebyla pořádná koupelna. Boris Bořek, představitel Bohdana Majora, později vyprávěl, že kvůli zatékající střeše byl neustále mokrý. Jediné místo, kde se herci mohli zahřát, byla takzvaná teplá místnost s několika topidly. Jenže i ta nakonec skutečně vzplála.
Když si Zuzana Sedláčková na mráz a vlhkost stěžovala, vedení studia její obavy odbylo. Po scéně v bazénu, kterou natáčela v odvážném a velmi lehkém kostýmu, dostala zápal plic. Radek Březina si později vybavoval, že se „třásla horečkou“ a měla zůstat pod lékařským dohledem. Ona však odmítla přestat pracovat. Vyčerpání a nemoc, které její tělo během natáčení neslo, diváci na plátně vůbec nepoznali.
A ještě jedna drobnost o Borisovi Bořkovi: se Zuzanou Sedláčkovou spolu během práce na filmu skutečně chodili. Radek Březina tuto informaci mimochodem prozradil až v roce 2013.
Scéna, která se málem proměnila v úplnou nahotu
Zuzana Sedláčková jako smyslná hlavní hrdinka Jana Bílá ukázala ve filmu několik různých podob nahoty a zranitelnosti. K nejvýraznějším okamžikům její postavy patří scéna sexuálního probuzení při písni „Dotkni se, dotkni se, dotkni se mě“, kterou zpívá před Petrem Hradeckým, tehdy začínajícím modelem.
„Petr byl ze všech nejtišší a nejstydlivější. Myslím, že už samotná představa, že se mnou musí tu scénu hrát, ho téměř traumatizovala,“ vzpomínala Sedláčková.
Producenti chtěli, aby byla Zuzana během natáčení úplně nahá. Ona to však odmítla, přestože v jiných filmech už dříve odhalené scény přijala.
Tvůrci zároveň doufali, že Petr Hradecký se během slavné písně svlékne úplně. Sedláčková ale na svém rozhodnutí trvala a k úplné nahotě ji nikdo nepřesvědčil.
Její odvážný výkon přesto upoutal pozornost pánského magazínu „Kavalír“, který se ji pak několik let snažil získat pro fotografování bez oblečení. V rozhovoru z roku 1991 k tomu poznamenala: „Od Skalní hororové show mě nepřestali nahánět.“
Zuzana Sedláčková o filmu někdy mluvit nechce
Sedláčková později přiznala, že na roli Jany původně vůbec nešla na konkurz. Na natáčení se přišla jen podívat za svým přítelem Tomášem Králem.
Producenti si jí všimli a zeptali se, zda by si nechtěla zkusit kamerovou zkoušku. Slyšeli už mnoho výborných zpěvaček, ale stále nemohli najít nikoho, kdo by Janě dodal potřebný smysl pro humor. Sedláčková nejprve odmítla. Řekla, že zpívání nemá ráda a dokonce z něj má trochu strach.
Když se jí zeptali, zda by dokázala zazpívat alespoň „Hodně štěstí, zdraví“, nakonec souhlasila. A právě to stačilo. Její projev je zaujal natolik, že ji pozvali do dalšího kola a nakonec obsadili. Sama ale vždy tvrdila, že k roli přišla spíš náhodou než promyšlenou cestou. Zároveň ji dodnes mrzí, že herci neměli žádný podíl z prodeje filmových nosičů. I proto se jí někdy o snímku nechce mluvit.
Prší, nebo neprší?
Ve scéně „Tam u domu Františka“, v níž si Jana chrání hlavu před deštěm novinami, byly rekvizitní noviny potaženy průhlednou plastovou vrstvou, aby vydržely opakované namáčení.
Plast ale nepokrýval celý výtisk. Roh, který Zuzana držela v ruce, zůstal kvůli přirozenějšímu vzhledu bez ochrany. Z většiny novin voda viditelně stéká, zatímco část sevřená v její dlani zůstává suchá. Právě tím se prozrazuje, že rekvizita nebyla ve skutečnosti mokrá úplně celá.
Během písně „Tam u domu Františka“ navíc Jana začíná v modrém svetru, ale když se setká s Rudolfem Hadrou, svetr se jako kouzlem změní na bílý.
V jejím kostýmu je ještě jeden úsměvný detail, kterého si při příštím sledování můžete všimnout. Na začátku filmu má černé boty. Když však s Bohdanem dorazí do laboratoře, jsou z ničeho nic bílé.
Nečekané překvapení s invalidním vozíkem
V jednom z nejnapínavějších okamžiků filmu, kdy Magda a Rudolf Hadra připravují přemístění zámku, odvádějí Bohdan s Janou doktora Skálu pryč z místa dění. Po výbuchu a zmizení budovy leží všichni tři rozhození po okolním pozemku.
Podivné je, že doktor Skála odpočívá na rozbitých zbytcích invalidního vozíku — přestože ho jen několik minut předtím vůbec nepoužíval.
Když Tomáš Král později žil v Praze, všiml si fanoušků, kteří chodili na půlnoční projekce „Skalní hororové show“ v kostýmech. Zvědavost mu nedala, zavolal do kina a zeptal se, zda by se mohl jednoho večera přijít podívat. Diváci byli z jeho příchodu nadšení. Zaměstnanci kina však odmítali uvěřit, že před nimi skutečně stojí Tomáš Král. Označili ho za podvodníka a nakonec ho dokonce vyvedli ven.
Když se mu podařilo prokázat totožnost, personál se omluvil. Král už se ale rozhodl, že se dovnitř nevrátí. Jen si představte, jak trapně muselo být lidem, kteří vyhodili skutečnou hvězdu filmu, protože ji považovali za nepovedeného napodobitele.
A jaké vzpomínky na tuto kultovní podívanou máte vy? Patří podle vás na seznam ještě nějaký přehlédnutý přešlap nebo zákulisní příběh, který tu chybí? Podělte se o svůj názor v komentářích.