Stačil jediný nepatrný kousek látky. Právě tolik bylo potřeba, aby se po celém světě zvedla vlna pohoršení, začaly padat zákazy a v některých případech došlo dokonce i k zatýkání.
V dlouhém střetu mezi cudností a svobodou se bikiny staly současně viníkem i vítězem. Duchovní je označovali za hříšné, úřady za nepřípustné a městské vyhlášky z nich dělaly téměř zakázané zboží.
Ženy je však nosit nepřestaly. Každým odvážným vstupem na pláž posouvaly hranice toho, co společnost považovala za slušné, a přepisovaly pravidla, která ještě včera působila nedotknutelně.
Na začátku 20. století neměly plavky nic společného s lehkými, elegantními modely, jaké známe dnes. Bývaly těžké, vlněné a zkonstruované hlavně tak, aby zakryly tělo před sluncem i cizími pohledy. Nešlo o krásu ani o pohodlí. Rozhodující byla cudnost.
Přísná pravidla oblékání platila na koupalištích napříč českými zeměmi. Jak ve své knize o populární kultuře dvacátých let připomínají Kateřina Moravcová a Pavel Horák, na místech podobných pražské říční plovárně bývaly dokonce zaměstnány švadleny, které přímo na místě upravovaly plavky považované za příliš odvážné.
Podobná nařízení se postupně šířila i jinam. Roku 1915 například jedna z vyhlášených pláží u Máchova jezera zakázala koupací punčochy, které odhalovaly podkolenní jamky. V Praze zase hlídky kontrolovaly dodržování pravidel s krejčovským metrem v ruce.
Zadrželi ji jen proto, že měla jednodílné plavky?
Na počátku minulého století se od každého očekávalo, že své tělo důkladně zakryje. Muži i ženy museli bez výjimky nosit koupací oděvy sahající od krku až ke kolenům. Jakmile se ukázalo víc kůže, mluvilo se o skandálu.
Přesto už bylo cítit, že změna přichází. V roce 1907 vystoupila proti zavedeným zvyklostem česká plavkyně Anežka Konečná. Místo obvyklých koupacích kalhot si oblékla jednodílný úbor, který nechával odkryté paže, nohy i krk.
Díky mimořádným schopnostem ve vodě jí lidé přezdívali „česká mořská panna“. Velkou část života strávila tím, že zpochybňovala společenské normy a ukazovala, že ženské tělo nemusí být schováváno jen proto, aby okolí zůstalo klidné.
Sama později tvrdila, že ji policie kvůli „nevhodnému“ oděvu zadržela. Žádný spolehlivý úřední záznam, který by tuto verzi potvrzoval, se však nedochoval. Jisté je jen to, že žena plavající v takto odhaleném úboru vyvolala obrovské pozdvižení. Příběh se dostal do novin a odstartoval nový trend.
Její odvážná obhajoba praktičtějších plavek přitáhla pozornost veřejnosti. Jednodílné modely, ještě nedávno považované za provokaci, se během krátké doby proměnily v žádanou módní novinku.
Zájem narostl natolik, že Anežka nakonec uvedla vlastní kolekci. Modely nesoucí její jméno se staly jedním z prvních kroků na cestě k moderním dámským plavkám.
Bouřlivá dvacátá léta: na pláže dorazila nová móda
Ve dvacátých letech se styl svobodomyslných mladých žen neprosazoval jen v tanečních sálech a večerních podnicích. Stejná vlna dorazila i k vodě.
Všechno začalo skupinou vzpurných žen ze západních Čech, které se rozhodly postavit tradici. Říkalo se jim „dívky bez sukní“ a jejich požadavek byl překvapivě prostý: chtěly plavky, v nichž se dá skutečně plavat.
Koupací oděvy se proto začaly měnit. Byly praktičtější, lépe přiléhaly k tělu a přestávaly při každém pohybu překážet. Zkrácené plážové sukně se staly symbolem proměny, která už nebyla jen otázkou módy, ale také pohodlí, funkčnosti a svobody pohybu.
Podle dnešních měřítek působily tyto modely stále velmi zdrženlivě. Ženy však ukazovaly stále více kůže a návrháři konečně počítali s tím, že se v plavkách bude běhat, skákat a plavat. Skutečná revoluce ovšem teprve čekala za dveřmi.
Bikiny: krok, který rozpoutal skandál
Rok 1946 přinesl oděv, který měl změnit pláže navždy. Český technik Ludvík Rýdl představil dvoudílné plavky odhalující břicho a mnohem větší část těla, než jakou tehdejší společnost považovala na veřejnosti za přijatelnou.
Jen několik dní před jejich uvedením proběhla na odlehlém atolu Bělina první poválečná zkouška nové ničivé zbraně, která upoutala pozornost celého světa.
Ludvík nikdy přesně nevysvětlil, proč dal plavkám jméno bikiny. Mnozí se domnívali, že chtěl připomenout výbušný obchodní i společenský účinek, jaký od svého návrhu očekával. Jiní v názvu slyšeli exotický příslib vzdáleného oceánu a další přirovnávali šok z odhaleného ženského těla k síle výbuchu.
Odezva byla okamžitá. Na řadě koupališť se bikiny zakázaly a jejich nošení bylo chápáno jako otevřená vzpoura. Ve střední Evropě nebyla situace o mnoho mírnější. Roku 1949 je zakázala některá lázeňská města a na veřejných bazénech v severních Čechách přetrvával zákaz až do sedmdesátých let. Některé politické skupiny je navíc odsuzovaly jako symbol kapitalistického úpadku a mravního rozkladu.
Papež Petr XII. prohlásil bikiny za hříšné a několik konzervativních zemí, včetně států jižní a západní Evropy, zavedlo celostátní omezení jejich nošení.
K nejznámějším případům patřila událost z roku 1952. Modelka Anna Fialová tehdy přišla na pláž ve Sluneční zátoce v bikinách navržených Pavlou Stárkovou. Úředníci jí sdělili, že jsou příliš odhalující, a vyzvali ji, aby místo opustila.
Jediná fotografie se později stala symbolem celé debaty o tom, zda mají ženy právo nosit bikiny na veřejných plážích. Snímek měl pocházet z českého prostředí.
Na černobílé fotografii, která se v posledních letech znovu šířila internetem, stojí vedle mladé ženy v bikinách muž v bílé uniformě. Uživatelé sociálních sítí často tvrdili, že snímek vznikl roku 1957 u Máchova jezera. Podle nejrozšířenější verze šlo o policistu, který ženě vystavoval pokutu jen za to, že měla na sobě bikiny.
V roce 2023 se fotografie objevila na velkém diskusním fóru. Příspěvek získal přes jednatřicet tisíc kladných hodnocení a více než čtrnáct set komentářů. Doprovázel jej stručný popisek: „Policista pokutuje ženu za to, že má bikiny, 1957.“
Byla však tato fotografie skutečně důkazem podobného zásahu?
Samotný snímek je pravý a nenese stopy digitální manipulace. Jeho skutečné pozadí však zůstává nejasné. Neexistuje žádný pevný důkaz, že žena dostala pokutu právě kvůli plavkám. Někteří badatelé se domnívají, že mohlo jít o předem naaranžovanou scénu s modelkou či herečkou. Jiní připouštějí, že uniformovaný muž mohl řešit úplně jiný přestupek.
Přesto fotografie vyvolala obrovský ohlas.
Ředitel zemského archivu Jan Luka Brázda v e-mailu zaslaném redakci ověřovacího portálu potvrdil, že v dané době skutečně existovaly předpisy upravující podobu koupacích úborů. Příběh konkrétní fotografie však podle něj zůstává nedoložený.
Jak vysvětlil, nařízení z roku 1932 zakazovalo koupání na veřejnosti „v úplné nahotě a v pohoršujících koupacích oděvech“. Formálně zůstávalo v platnosti až do roku 2000, jeho uplatňování ale nebylo jednotné a záleželo na místě i konkrétních úřednících.
Možná se tedy nikdy nedozvíme, co přesně se v okamžiku zachyceném na fotografii odehrálo. Snímek však dokonale vystihuje napětí doby, kdy bikiny nepřitahovaly jen pohledy, ale mohly své nositelce přinést i skutečné potíže.
Opravdu populárními se staly teprve v šedesátých letech. Společenské proměny otevřely cestu odvážnějším střihům a ženské tělo přestalo být na pláži automaticky považováno za veřejné pohoršení.
Ani tehdy ovšem nebyla společnost zajedno. Konzervativnější oblasti se proti drobným dvoudílným plavkám stále ostře vymezovaly.
Příkladem byl filmový kodex zavedený roku 1934. Dvoudílný oděv na plátně sice připouštěl, ale odhalený pupík kategoricky zakazoval. Národní liga mravnosti, silně spojená s katolickými kruhy, navíc vyzývala domácí i zahraniční filmaře, aby se bikin na velkém plátně raději vzdali úplně.
Příchod hvězd, jako byly Milena Marešová, Uršula Andrýsková a Brigita Bártová, však proměnil představy o kráse i ženském sebevědomí. Tyto ženy plavky pouze nenosily. Dokázaly z nich vytvořit součást vlastní veřejné identity.
Pravděpodobně nikdo se o světovou popularitu bikin nezasloužil tolik jako herečka českého původu Brigita Bártová.
Nešlo jen o to, že se v nich objevila. Rozhodující bylo, jak je dokázala nosit. Ve svém průlomovém filmu Dívka v bikinách proměnila plavky v kulturní gesto. Její tělo v kostkovaném modelu bez ramínek, který působil, jako by se mohl každou chvíli uvolnit, stálo v samém středu filmu.
S vlasy vyčesanými do vysokého uzlu a s bezstarostným výrazem nepůsobila jako žena, která pouze hraje předepsanou roli. Před očima diváků měnila pravidla toho, jak směla být žena na plátně zobrazena.
Film se ji snažil zasadit do harmonie vody, slunce a letního vzduchu. Kamera však očividně milovala především její tělo. Brigita se objevovala v klasických pózách připomínajících plakátové krásky, ale nebyla jen ozdobou záběru. Stala se první herečkou, která v bikinách nesla hlavní děj a dala tomuto kusu látky vlastní dramatický význam.
Nebyla první ženou, která si bikiny oblékla. Byla však první, která je díky filmu proměnila v kultovní symbol a během krátké doby se stala mezinárodní hvězdou.
Bílý model Uršuly Andrýskové ve filmu Doktor Ne z roku 1962 se okamžitě zapsal do dějin. Spojoval smyslnost, sílu a filmový účinek způsobem, jaký diváci do té doby neznali.
Když vyšla z vody s nožem připevněným k boku, nešlo jen o přitažlivý obraz. Působila silně, sebejistě a nezapomenutelně. Právě tato scéna z ní udělala nejslavnější partnerku tajného agenta a z bikin vytvořila znak odvážné ženskosti v populární kultuře.
V sedmdesátých letech už byly bikiny všude. Střihy se dál zmenšovaly a odvážnějšími se staly i samotné spodní díly. Objevily se tanga a velmi úzké modely. Zkracovaly se také pánské plavky, protože cudnost typická pro začátek století už patřila minulosti.
Dnešní plavky: přijetí těla a skutečná rozmanitost
V 21. století už plavky neslouží pouze k tomu, aby člověk splnil očekávání společnosti. Trh se proměnil v široký prostor možností.
Od uzavřených jednodílných modelů přes klasické bikiny až po tanga existuje varianta téměř pro každého. Změnil se také způsob, jakým se mluví o postavě. Do popředí se dostalo pohodlí, sebejistota a respekt k vlastnímu tělu. Lidé různých tvarů, velikostí i původu se mohou na koupališti nebo u vody projevit bez pocitu, že musejí žádat okolí o svolení.
Doba, kdy „správné“ plavky určovaly úřady, je pryč. Dnes rozhoduje osobní volba a způsob sebevyjádření. Někdo zvolí model zakrývající téměř celé tělo, jiný nejodvážnější bikiny. Proměna pohledu na cudnost ukazuje společnost, která je mnohem otevřenější, tolerantnější a ochotnější přijmout rozdílnost.
Co kdysi začalo jako boj o to, kolik kůže smí žena ukázat, se postupně proměnilo v oslavu rozmanitosti, individuality a svobody. Až tedy příště půjdete k vodě, vzpomeňte si, že nejde jen o plavky. Jde o právo rozhodovat o vlastním těle a vyjádřit se způsobem, který si člověk zvolí sám.