Žena
Vyšší důstojnice pražské dopravní policie Jana Králová se po vyčerpávajícím dni vracela domů. Chtěla se dostat rychleji přes město, a proto si objednala obyčejné taxi. Muž za volantem neměl ani tušení, že na zadním sedadle neveze běžnou cestující, ale ženu, která zastává významné místo v systému krajského policejního ředitelství hlavního města.
Na sobě měla Jana jednoduché červené šaty. Nebylo na ní nic, co by prozrazovalo, že patří k lidem, před jejichž průkazem mnozí kolegové automaticky ztichnou.
V těch dnech měla dovolenou. Čekala ji důležitá rodinná událost — svatba jejího mladšího bratra. Toužila alespoň na chvíli odložit služební starosti a být jen sestrou, která myslí na kytici, hosty a slavnostní den.
Cestou řidič náhle promluvil:
— Dnes musíme jet přes tuhle část Prahy. Normálně se jí snažím vyhnout, kdykoli to jde.
Jana zvedla oči a podívala se na něj se zájmem.
— Proč?
Taxikář si těžce povzdechl.
— Často tu bývají dopraváci. A je mezi nimi jeden inspektor, který se pořád na něčem vozí. Zastavuje řidiče, tahá z nich peníze a pokuty píše i tam, kde se nic nestalo. Když se někdo ozve, začne křičet, vyhrožovat a občas se nezastaví ani před hrubostí.
Na okamžik se odmlčel a potom dodal:
— Jen doufám, že dneska na něj nenarazíme. Člověk pak může přijít o celý denní výdělek, i když jede podle předpisů.
Řidičova slova v Janě probudila bdělost, kterou v sobě neuměla vypnout ani o dovolené.
Opravdu se něco takového dělo? Skutečně mohl policista zneužívat uniformu a pravomoc jen proto, aby si přilepšil na úkor obyčejných lidí?
Za několik minut se před nimi objevilo kontrolní stanoviště. U krajnice stálo několik policistů a zastavovali auta kvůli dokladům. Celé akci velel inspektor Milan Dvořák.
Jakmile se taxi přiblížilo, mávl rukou a přikázal řidiči zastavit.
Přistoupil k vozu a bez pozdravu se ostře obrátil na muže za volantem:
— Ven, a rychle! Kam se ženeš? Myslíš, že dopravní předpisy pro tebe neplatí? Dostaneš pokutu. Pět tisíc korun.
Přitom vytáhl služební zápisník.
Řidič se jmenoval Tomáš. Když tu částku uslyšel, z tváře mu okamžitě zmizela barva.
— Promiňte, ale já jsem nic neporušil. Za co mám platit? Takové peníze u sebe nemám. Kde bych vzal pět tisíc?
Jeho snaha vysvětlit se však inspektora jen ještě víc rozzuřila.
— Ty se budeš ještě hádat? Když nemáš peníze, proč sedáš za volant? Ukaž průkaz a doklady od auta. Třeba to auto ani není tvoje.
Tomáš bez odporu podal všechny dokumenty. Kontrola ukázala, že je všechno v naprostém pořádku.
Inspektor se ale zjevně nehodlal nechat připravit o kořist.
— Papíry máš v pořádku? To ještě vůbec nic neznamená. Zaplatíš tak jako tak. Dej aspoň tři tisíce. Jinak auto půjde na odtahové parkoviště.
Jana mlčky sledovala, co se před ní odehrává. Přímo před jejíma očima se policista pokoušel zlomit člověka, který nedělal nic jiného než poctivě pracoval a snažil se uživit rodinu.
Uvnitř cítila, jak v ní stoupá hněv. Přesto zůstávala klidná. Chtěla vidět, kam až se Milan Dvořák odváží zajít.
Tomáš téměř prosebně sklopil hlas:
— Prosím vás, pochopte mě. Dneska jsem vydělal sotva pět set korun. Doma mám děti. Jezdím od rána do noci, abych je uživil. Nemám z čeho vám takovou částku dát.
Jenže tahle slova inspektorem ani nepohnula.
Hrubě chytil taxikáře za límec bundy a trhl jím k sobě.
— Nemáš peníze? Tak tu nemáš co dělat! Myslíš, že silnice patří tvojí rodině? A ještě budeš odmlouvat! Teď pojedeš se mnou na služebnu a tam si promluvíme jinak.
To už Jana nemohla nechat bez odpovědi.
Rázně vykročila dopředu a postavila se mezi inspektora a řidiče.
— Inspektore, vaše jednání je v rozporu se zákonem. Tento člověk se nedopustil přestupku, vy po něm přesto žádáte peníze a používáte vůči němu sílu. Takové chování je pro policistu nepřijatelné. Okamžitě ho pusťte.
Milan na zlomek vteřiny ztuhl. Bylo na něm vidět, že nečekal, že se do věci někdo vmísí a dovolí si mu odporovat přímo na silnici.
Několik dlouhých okamžiků bylo ticho tak napjaté, že ho bylo možné téměř slyšet. I ostatní policisté přestali pracovat a obrátili se k nim.
Pak se inspektor posměšně ušklíbl.
— A vy jste kdo, že mě chcete poučovat, jak mám dělat svou práci?
Jana mu klidně pohlédla do očí.
— Teď není důležité, kdo jsem. Důležité je, že překračujete své pravomoci.
— Ale podívejme se, — protáhl jedovatě. — Vy jste snad advokátka?
— Ne. Ale zákon znám dost dobře.
Tomáš nervózně přejížděl očima od Jany k inspektorovi. Chápal, že se situace přiostřuje a že už nejde jen o pokutu.
Milan pustil límec řidiče a udělal krok k ženě.
— Poslyšte, občanko. Nepleťte se do práce policie. Jinak ponesete následky společně s ním.
— Za každé své slovo jsem připravená nést odpovědnost, — řekla Jana pevně.
Vytáhla telefon a zapnula nahrávání.
Inspektorova tvář se nepatrně změnila.
— Co si to dovolujete?
— Zaznamenávám, co se tady děje. Právě jste požadoval peníze po člověku, který neporušil pravidla. A navíc jste proti němu použil fyzickou sílu.
— To není pravda!
— Pokud není, nemáte se čeho bát. Záznam to ukáže.