— Kup mi nové auto!
Když Martin prudce mrštil sklenicí o podlahu a ona se jako zázrakem neroztříštila, jen tupě odskákala po parketách, Lenka náhle ucítila, že právě přichází chvíle, po které se jejich společný život už nebude dát vrátit zpátky.
— Ty si vůbec uvědomuješ, co děláš?! — křičel její muž a rozčileně přecházel po obýváku. — Jsem tvůj manžel! Mám nějaká práva!
— Práva na co přesně? — zeptala se Lenka klidným hlasem, i když uvnitř se jí všechno bolestí a únavou stáhlo do tvrdého uzlu.
— Na auto! — Martin se zastavil tak prudce, až mu ztuhla ramena, a zapřel si ruce v bok. — Potřebuju nový vůz. Už odmítám jezdit v téhle staré kraksně! Chápeš vůbec, že všichni chlapi v práci už dávno jezdí normálními auty, a já vedle nich vypadám jako naprostý zoufalec?
— Martine, tohle jsme už řešili, — Lenka se pomalu posadila na pohovku a cítila, jak z ní mizí poslední zbytky sil. Za sebou měla náročný den: nekonečné schůzky, telefonáty, dohady s dodavateli, zdržení v kanceláři až do pozdního večera. Toužila jen po tichu. — Teď opravdu není vhodná doba na takový nákup.
— Není vhodná doba?! — zrudl v obličeji. — A kdy teda bude? Až se konečně přestaneš třást o každou korunu?
Lenka zavřela oči. Před deseti lety se zamilovala do úplně jiného Martina. Tehdy byl mladý obchodní zástupce v malé firmě, bydlel v pronajaté garsonce a bez ostychu jezdil metrem. Jí bylo třicet, on byl o pět let mladší, a ten rozdíl jí tehdy připadal roztomilý. Uměl ji rozesmát, sundával z ní věčnou vážnost, učil ji brát život lehčeji a nosil do jejích všedních dnů něhu, která jí po práci tolik chyběla.
— Pamatuju si, jak jsi kdysi říkával, že v životě je nejdůležitější láska, ne peníze, — pronesla tiše a znovu otevřela oči.
— To bylo dávno! — mávl rukou Martin. — Tehdy jsem byl naivní kluk. Dneska už vím, že bez slušného auta se povýšení nikdy nedočkám. Vedení se nedívá jen na výsledky a tabulky. Dívají se na vzhled, na úroveň, na to, čím člověk přijede. To je image!
— Vedení se dívá hlavně na práci, — odpověděla Lenka klidně. — A na povýšení čekáš už šest let.
Trefila přesně místo, které ho bolelo nejvíc. Martinovi se zkřivil obličej.
— Takže podle tebe pracuju špatně?!
— Říkám jen, že auto tenhle problém nevyřeší, — vstala a přešla k oknu. Za sklem houstl jarní soumrak a město se jedno světlo po druhém probouzelo do večera. — Buďme k sobě upřímní. Máme rezervu, pamatuješ? Peníze, které jsme si odkládali na budoucnost. Jenže posledního půl roku jsme do nich sahali až příliš často a mě to začíná znepokojovat.
— Jsou to naše společné peníze! — přiblížil se k ní a v hlase mu zněla zloba. — Mám stejné právo s nimi nakládat jako ty!
— Společné jsou, — přikývla Lenka. — Jenže většinu těch peněz vydělávám já.
V místnosti se rozhostilo těžké ticho. Martin na ni hleděl, jako by mu právě dala facku.
— Aha, takže takhle, — řekl pomalu. — Teď mi budeš omlacovat o hlavu svůj plat?
— To jsem nikdy nedělala! — Lenka ucítila, jak se v ní zvedá podráždění, které dlouhé měsíce držela pod pokličkou. — Nikdy jsem neřešila, kolik vyděláváš. Dělalo mi radost tě potěšit. Kupovala jsem ti hodinky, telefony, pěkné oblečení. Platila jsem ti kurzy. Nikdy jsem to nebrala jako břemeno!
— Ale teď už ano!
— Ne! — prudce se k němu otočila. — Teď jen vidím něco jiného. Že moje dárky se pro tebe staly samozřejmostí. Už neprosíš, ty požaduješ. „Dej mi peníze“, „kup mi to“, „zaplať to“. Jako bych to měla v povinnostech.
— Jsi moje žena! — Martin udeřil pěstí do parapetu. — Máme společný rozpočet! V manželství má být všechno napůl!
Celé ty roky se Lenka snažila budovat domov, kde se láska nepřepočítává na peníze, kde nikdo nevytahuje, kdo přinesl víc a kdo víc utratil. Pracovala dvanáct hodin denně, drala se nahoru, dokazovala mezi mužskými kolegy, že na svou pozici patří, a potom se vracela domů a bez výčitek utrácela vydělané peníze za člověka, kterého milovala. A teď před sebou viděla výsledek.
— Napůl? — zopakovala a do jejího hlasu vstoupil chladný pevný tón, před kterým obvykle rychle ustupovali i ti nejtvrdohlavější obchodní partneři. — Dobře. Tak si to spočítáme.
— Co chceš počítat? — zeptal se Martin nejistě.
— Kolik jsem do tebe za těch deset let vložila.
Lenka vzala telefon a otevřela kalkulačku. Prsty jí rychle klouzaly po displeji a Martinova tvář byla s každou další vteřinou bledší.
— Hodinky, které jsem ti dala k prvnímu výročí, pamatuješ? Nejnovější telefon, který jsi chtěl hned po uvedení. Obleky, košile, kožená bunda. Auto, kterým jezdíš teď, mimochodem taky kupované za moje peníze před třemi lety. Kurzy profesního rozvoje, od kterých jsme oba čekali tvůj kariérní posun. Dovolená v Chorvatsku, potom v Řecku, potom ve Španělsku.
— To byly naše společné cesty!
— Které jsem téměř celé zaplatila já, — pokračovala Lenka stejně klidně. — Pojďme dál. Byt. Akontaci jsem složila já. Hypotéku z větší části platím taky já. Jídlo, energie, opravy, nábytek. Martine, nikdy jsem si to schválně nevedla, ale i kdybychom počítali hodně hrubě…
