Události spojené se závěrem druhé světové války se i po mnoha desetiletích vracejí jako téma sporů, dohadů a tichých otázek. Část archivů stále nevydala všechno, co v sobě skrývá, a kolem některých epizod se časem vytvořily legendy, pověsti i vyprávění, u nichž je téměř nemožné oddělit pevná fakta od pozdějších nánosů. K podobně nejasným příběhům se řadí i vyprávění o sovětském seržantovi Janu Božíkovi a skupině japonských válečných zajatkyň, které podle jedné z verzí měly dlouhé roky přežívat v zapadlé tajze na Dálném východě.
V českém prostředí se o tomto příběhu mluví jen zřídka a oficiální dokumenty ho nepotvrzují. Zato se opakovaně objevil ve východoasijských internetových magazínech, které se odvolávaly na údajné archivní zmínky a vzpomínky pamětníků, jejichž jména se však většinou neuváděla. Jak roky plynuly, vyprávění se rozrůstalo o nové a nové podrobnosti, takže dnes už jen stěží poznáme, kde končí možná skutečnost a kde začíná literární legenda.
Podívejme se tedy, o jaký příběh vlastně jde, které jeho části se alespoň vzdáleně dotýkají známých historických faktů a které naopak vyvolávají vážné pochybnosti.
Srpen roku 1945 nebyl zlomový pouze pro Evropu, ale také pro východní Asii. Po porážce Německa splnil Sovětský svaz spojenecké závazky a zahájil rozsáhlou vojenskou operaci proti japonským jednotkám v Mandžusku.
Sovětská vojska v krátkém čase rozdrtila Kvantungskou armádu, největší pozemní uskupení japonských sil. Tato operace bývá označována za jednu z nejúspěšnějších kampaní poslední fáze druhé světové války. Během několika dní byla japonská obrana prolomena na více směrech najednou a mnoho posádek se ocitlo odříznutých od ostatních.
Když boje skončily, do zajetí padly statisíce lidí. Nebyli mezi nimi jen vojáci se zbraní v ruce, ale také zdravotníci, spojovací personál, štábní úředníci, tlumočníci a ženy, které pracovaly v pomocných složkách japonské armády.
Většina zajatců byla posílána do zvláštních táborů na území Sibiře a sovětského Dálného východu. Vznikaly dlouhé transportní kolony, které doprovázely jednotky Rudé armády.
Právě v této době měl podle východoasijských publikací mladý seržant Jan Božík dostat rozkaz dopravit skupinu japonských zajatkyň na místo další internace.
Spolu s ním, jak se v těchto verzích tvrdí, cestovalo ještě několik sovětských vojáků. Kolona se měla pohybovat po špatně sjízdných cestách Amurské oblasti. Zimy jsou v těchto končinách nemilosrdné: tuhý mráz, hluboký sníh a na mnoho kilometrů kolem téměř žádné vesnice.
Stačila jediná porucha auta nebo špatně zvolená odbočka a obyčejný přesun se mohl změnit v neštěstí. Právě proto se podobné transporty vždy považovaly za obtížné a nebezpečné.
Podle jedné verze dosloužil starý nákladní vůz, podle jiné řidič zabloudil. V některých převyprávěních se dokonce objevuje tvrzení, že vozidlo mohlo narazit na starou munici, která zůstala v kraji po bojích. Žádná z těchto možností však není doložena úředním dokladem.
Legenda pokračuje tím, že dva starší vojáci odešli hledat cestu nebo nejbližší osadu a seržanta nechali hlídat zajatkyně. Od té chvíle se po nich údajně slehla zem.
Co následovalo, zůstává nejasné. Pokud bychom uvěřili autorům těchto článků, Jan Božík se vyděsil, že návrat bez spolubojovníků, bez dopravy a bez části eskorty by mohl skončit obviněním z nedbalosti, případně dokonce z dezerce.
Ze strachu před tvrdým trestem prý učinil rozhodnutí, které zní téměř neuvěřitelně: odejít se zajatkyněmi hlouběji do lesa a několik měsíců vyčkat, dokud se situace nevyjasní.
Nakolik mohl být takový čin reálný, se dnes posuzuje velmi těžko. Vojenští historici připomínají, že svévolné opuštění služby se skutečně trestalo mimořádně přísně. Zároveň však existovaly i předpisy, které počítaly s mimořádnými okolnostmi válečné doby.
Proč by japonské ženy souhlasily?
Jednou z nejspornějších otázek celého vyprávění je chování samotných zajatkyň. Východoasijské publikace tvrdí, že ženy se téměř okamžitě podřídily seržantovu rozhodnutí a vydaly se za ním.
Autoři to vysvětlují tvrdou japonskou vojenskou disciplínou a kulturní tradicí poslušnosti vůči výše postavenému člověku.
Je pravda, že disciplína v japonské armádě bývala mimořádně přísná. Rozkazy velitelů se plnily bez diskuse a porušení podřízenosti se pokládalo za těžký prohřešek.
Jenže zde šlo už o válečné zajatkyně, které se ocitly v cizí zemi, v krajních podmínkách a po skončení bojových operací. Proto po tolika letech nelze s jistotou říci, jak by se ve skutečnosti zachovaly.
Připustíme-li alespoň teoreticky, že k podobné epizodě opravdu došlo, okamžitě vyvstane hlavní otázka: jak mohli přežít?
Dálněvýchodní tajga patří k nejtvrdším přírodním oblastem Ruska. V zimě tam teploty klesají hluboko pod třicet stupňů a sníh se často drží až do jara.
I dnešní cestovatelé potřebují pro delší pobyt v takovém kraji přípravu, spolehlivé vybavení, spojení a zásoby jídla.
Podle zmíněných publikací se skupině podařilo vzít z nákladního auta část zásob, postavit si provizorní přístřeší a postupně si uspořádat každodenní život.