Teoreticky by to bylo možné jen tehdy, pokud by měli dostatek potravin, teplého oblečení, nářadí, zbraní, léků a stálý zdroj ohně. Právě proto mnoho badatelů pohlíží na tuto část příběhu s velkou nedůvěrou.
Navíc se nabízí prostá otázka: jak mohla malá skupina zůstávat celé roky neodhalena v místech, kam se čas od času dostávali lovci, lesníci, geologové nebo vojenské oddíly.
Legenda získává další vrstvy
V této části se vyprávění mění téměř v dobrodružný román. V asijských zdrojích se píše, že se mezi seržantem a bývalými zajatkyněmi časem vytvořila důvěra a později jakési malé společenství, které žilo odděleně od okolního světa.
Dodnes však nebyly zveřejněny žádné archivní listiny, fotografie ani úřední zprávy, které by takový vývoj potvrzovaly. Většina odborníků proto pokládá tento příběh spíše za historickou legendu vystavěnou na několika skutečných poválečných okolnostech.
Dál se děj v těchto publikacích stává ještě neobvyklejším. Podle této verze se malá skupina lidí postupně proměnila v plnohodnotnou osadu, která měla daleko od civilizace existovat téměř dvacet let. Autoři tvrdí, že bývalé zajatkyně se naučily hospodařit, pěstovat zeleninu, sbírat jedlé rostliny, chytat ryby, lovit a stavět obydlí vlastníma rukama.
Podobné případy světové dějiny skutečně znají. Někdy lidé z různých důvodů žili dlouhé roky v izolaci. Téměř vždy se však taková společenství nacházela poblíž řek, lovišť nebo opuštěných sídel, což výrazně zvyšovalo jejich šance na přežití. Zde se ale mluví o zapadlé tajze Dálného východu s mimořádně těžkým klimatem.
Proto mnozí badatelé považují takový scénář za málo pravděpodobný, pokud by skupina neměla pravidelný přístup k zásobám, nářadí, oděvům a lékům.
Dalo se tak dlouho žít mimo civilizaci?
Tato otázka patří k nejdůležitějším. I dnes vyžaduje samostatný život v tajze vážné zkušenosti. Člověk musí nepřetržitě shánět potravu, hledat čistou vodu, připravovat obrovské množství dřeva, udržovat obydlí obyvatelné a chránit se před divokými zvířaty.
Zvlášť těžkým problémem by byla medicína. Jakékoli vážnější poranění, infekce nebo zánět mohly bez léků skončit tragicky. Odborníci proto pochybují, že by poměrně početná skupina dokázala žít po desetiletí zcela samostatně a zároveň si uchovat většinu členů.
Neméně otázek vyvolává oblečení. I pevné věci se časem rozpadnou. K jejich náhradě by byly potřeba látky, kůže, nitě, nástroje a schopnost šít. V asijských článcích se téměř nevysvětluje, jak se tato potíž mohla řešit.
Nejvíce pozornosti čtenářů obvykle přitahuje tvrzení, že se během let strávených v tajze v této komunitě narodilo mnoho dětí. Právě tato podrobnost proměnila vyprávění v internetový hit.
Jenže nebyly předloženy žádné ověřené dokumenty, zdravotní záznamy, fotografie ani archivní materiály, které by podobná tvrzení potvrzovaly. Takové informace je proto třeba chápat především jako součást legendy, která se rozšířila přes asijská média.
Historici upozorňují, že větší osada by po sobě nutně zanechala zřetelné stopy: obdělávanou půdu, stavby, hospodářské přístřešky, kouř z ohnišť a známky trvalé činnosti. Najít takové místo během dlouhých let by bylo mnohem snazší, než jak tvrdí autoři těchto publikací.
Zastánci legendy naopak připomínají, že tajga na Dálném východě zabírá obrovské plochy. Jsou tam těžko dostupné oblasti, kam se ani dnes nedostává snadno. Po válce se země věnovala obnově, výstavbě podniků a návratu milionů lidí do mírového života. Jednotlivé záhady tak mohly časem ustoupit do pozadí.
Právě tento bod se však považuje za jedno z nejslabších míst celé verze.
Podle asijských autorů měl Jan Božík téměř po dvou desetiletích sám opustit osadu a dojít k nejbližšímu obydlenému místu, kde zástupcům úřadů vypověděl, co se kdysi stalo.
Další události se v jednotlivých článcích líčí různě. Jedny tvrdí, že byl okamžitě zadržen. Jiné píší, že mu příslušníci pořádkových orgánů zpočátku prostě nevěřili, protože jeho příběh zněl příliš nepravděpodobně.
Po prověření, pokud se budeme držet této verze, měla být vyslána výprava, která tajgovou osadu skutečně našla.
Je však nutné zdůraznit, že žádné úřední dokumenty potvrzující takovou operaci nebyly dosud zveřejněny.
Co se stalo s bývalými zajatkyněmi?
V materiálech asijských médií se uvádí, že po objevení osady byly japonské ženy i s dětmi údajně poslány zpět do vlasti. I tato část příběhu vyvolává mnoho pochybností.
Potvrzení právě takové mimořádné repatriace se však nepodařilo najít.
Samostatné otázky se týkají také občanství dětí. Podle tehdejších sovětských zákonů by podobné případy musely projít řadou úředních postupů. Proto mnozí odborníci označují právě tuto pasáž za obzvlášť spornou.
Mohlo se něco takového opravdu stát?
Jednoznačnou odpověď dnes dát nelze. Některé prvky vyprávění se skutečně opírají o reálné dějiny. Kvantungská armáda existovala, statisíce japonských vojáků se opravdu dostaly do sovětského zajetí a mnozí z nich byli drženi v táborech na Sibiři a Dálném východě.