Ráno po svatební oslavě vonělo čerstvě seříznutými květinami, drahým parfémem a kávou, která už na stolku stihla trochu vychladnout. Přes těžké závěsy hotelového pokoje se prodíraly pruhy slunce a klouzaly po podlaze i stěnách jako teplé zlaté stuhy. Na křesle ležel ledabyle odhozený závoj z předchozího večera a vedle něj stály kufry, sbalené jen napůl.
Tereza seděla na okraji postele a beze slova hleděla na Petra. Ještě spal. V té chvíli působil tak klidně, až se tomu skoro nedalo věřit. Za pár hodin měli odjet na cestu, o které spolu několik měsíců mluvili, plánovali ji a představovali si ji do posledních detailů.
Vtom se na nočním stolku rozechvěl telefon.
Tereza po něm rychle sáhla, aby zvuk neprobudil jejího muže. Na displeji svítilo neznámé číslo z pevné linky.
— Prosím? — řekla tiše a vyšla na balkon.
— Paní Terezo Novotná? Dobrý den. Voláme z ústředního oddělení matriky, kde včera proběhla registrace vašeho sňatku, — ozval se úředně chladný ženský hlas. — Potřebujeme se s vámi neodkladně setkat kvůli záležitosti, která se týká registračních dokumentů.
Srdce se jí nepříjemně sevřelo.
— Co se stalo?
— Při kontrole údajů se v celostátních registrech objevila závažná nesrovnalost. Vaše osobní přítomnost je nutná co nejdříve.
— Ale my dnes odlétáme. Opravdu to nejde vyřešit později?
— Bohužel ne. A ještě jedna prosba. Přijeďte bez pana Petra Svobody. Zatím mu o našem rozhovoru nic neříkejte.
Právě poslední věta v ní vzbudila největší neklid.
— Proč?
— Všechno vám vysvětlíme na místě.
Hovor skončil.
Tereza ještě chvíli stála nehybně na balkoně a snažila se pochopit, co vlastně právě slyšela. Čím déle si v hlavě přehrávala slova úřednice, tím naléhavější byl pocit, že se děje něco špatného.
Když se vrátila do pokoje, Petr už byl vzhůru.
— Dobré ráno, moje ženo, — usmál se na ni.
To slovo ji bodlo víc, než čekala.
— Dnes? Hned po svatbě?
— Ano. Říkali, že to nebude trvat dlouho.
— Tak pojedu s tebou.
— Nemusíš. Vyřídím to rychle a vrátím se.
O něco později zastavil taxík před budovou, kterou až příliš dobře poznávala.
Ještě včera sem vstupovala za hudby, úsměvů a gratulací hostů.
Teď procházela služebním vchodem a v těle cítila zvláštní, téměř hmatatelnou úzkost.
Chodby byly skoro prázdné.
V kanceláři číslo dvanáct na ni čekala žena středního věku s deskami dokumentů v rukou.
— Pojďte dál, prosím, — řekla. — Jmenuji se Jana Procházková.
Tereza se posadila naproti ní.
— Řekněte mi, co se děje.
Úřednice několik vteřin mlčela.
Potom otevřela složku.
— Po registraci sňatku se provádí dodatečné automatické porovnání dat v celostátních databázích.
— A?
— Během té kontroly vyšlo najevo, že u vašeho manžela existuje stále platný záznam o dříve uzavřeném manželství.
Tereza zprvu nedokázala význam těch slov uchopit.
— Promiňte?
— Podle informací, které přišly dnes ráno, je pan Petr Svoboda oficiálně veden jako ženatý s jinou ženou.
Místnost se jí před očima jako by naklonila.
— To není možné.
Jana Procházková k ní přisunula kopii listiny.
— Také jsme doufali, že jde o chybu. Právě proto jsme vás požádali, abyste přijela osobně.
Tereza zírala na papír a nedokázala uvěřit tomu, co vidí.
Datum uzavření sňatku.
Příjmení.
Jméno ženy.
Všechno působilo naprosto oficiálně.
— Nemůže to být porucha systému?
— Tuhle možnost jsme prověřili jako první. Bohužel se údaje potvrzují z několika nezávislých zdrojů.
— Ale Petr mi říkal, že nikdy ženatý nebyl.
— Pak buď o tom problému sám neví, nebo ho před vámi záměrně zamlčel.
Ta věta dopadla do místnosti neobyčejně těžce.
Když Tereza vyšla z kanceláře, dlouho seděla v autě a nedokázala se přimět k návratu do hotelu.
Myšlenky se jí motaly jedna přes druhou.
V paměti se začaly vynořovat drobnosti, kterým dřív nepřikládala žádný význam.
Podivné telefonáty.
Nechuť mluvit o minulosti.
Občasné cesty „kvůli práci“, o nichž vyprávěl příliš neurčitě.
To, co kdysi vypadalo jako náhodné maličkosti, se najednou skládalo do znepokojivého obrazu.
Po hodině se přece jen vrátila.
Petr na ni čekal v hotelové hale.
— Kde ses zdržela? Už jsem se začínal bát.
Tereza se mu dlouze zahleděla do tváře.
Vypadal stejně klidně jako ráno.
Jako by se nestalo vůbec nic.
— Musíme si promluvit.
Úsměv mu zmizel ze rtů.
— Co se stalo?
— Dnes jsem nebyla v práci.
Ztuhl.
Sotva znatelně.
Ale ona si toho všimla.
— A kde tedy?
— Na matrice.
Několik vteřin se bolestně protáhlo.
— Proč?
— Řekli mi, že máš platné manželství.
Petr zbledl.
A právě tahle reakce jí řekla víc než jakákoli slova.
Nebylo to překvapení.
Nebyl to hněv.
Nebyl to zmatek.
Byl to strach.
Skutečný strach.
Pomalu se posadil do křesla.
— Terezo…
— Je to pravda?
Zavřel oči.
To stačilo.
Odpověď už znala.
V pokoji se rozhostilo těžké ticho.
Tereza cítila, jak se v ní cosi definitivně láme.
Ne důvěra.
Ne láska.
Iluze.
Ta stejná iluze, ve které žila poslední dva roky.
Člověk, kterého považovala za nejbližšího na světě, nebyl tím, za koho ho měla.
A nejděsivější nebyly dokumenty.
Ani právní chyba.
Nejhorší bylo vědomí, že celý jejich příběh od samého začátku stál na lži.