Rozloučila jsem se s tchyní a myslela si, že je po hovoru, jenže telefon zůstal zapnutý.
Veronika položila šálek heřmánkového čaje na nízký skleněný stolek a unaveně se opřela do křesla.
Po každém rozhovoru s tchyní v ní zůstávala podivná pachuť, i když Libuše Novotná mluvila vždycky tiše, jemně a téměř omluvně. I tentokrát, když znovu žádala o peníze, se omlouvala snad za každou druhou větou.
— Verunko, promiň mi, staré ženské, — naříkala provinile. — Vím, že tě otravuju až moc často. Jenže lékaři říkali, že se ta kúra nesmí přerušit. A z mého důchodu, sama víš…
Veronika soucitně přikývla, přestože ji žena na druhé straně hovoru nemohla vidět.
Před třemi měsíci jí Libuše se slzami v hlase oznámila diagnózu: začínající artróza a nutnost drahých procedur, aby se předešlo invaliditě. Veronika samozřejmě nedokázala odmítnout. Padesát tisíc korun měsíčně nebyla pro její podnikání částka, která by ji zlomila, a zdraví blízkého člověka jí připadalo důležitější než peníze.
— Paní Libuše, prosím vás, nestresujte se, — odpověděla laskavě. — Zítra vám pošlu potřebnou částku. A přestaňte se pořád omlouvat. Vždyť jsme teď jedna rodina.
— Ach, Verunko, ty jsi hotový poklad! Náš Péťa měl takové štěstí, že potkal právě tebe. Bože, čím jsem si takové štěstí zasloužila?
Veronika si vyslechla další proud vděčných slov, rozloučila se a stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. Na dlouhé prázdné řeči jí nezbýval ani kousek času.
Její značka dámského oblečení „VeroStyl“ vyžadovala neustálou pozornost. Další den ji čekala prezentace nové kolekce a hned poté důležité jednání s možným investorem. Ve svých osmadvaceti letech vedla tým třiceti lidí. Malý start-up, který kdysi pomohl rozjet její otec, se díky letům tvrdé práce proměnil ve vážně branou a dobře známou značku.
Už sahala po tabletu, aby zkontrolovala poslední návrhy, když nečekaně zaslechla známé hlasy. Nejdřív si myslela, že v sousedním pokoji běží televize, protože Petr si rád pouštěl různé diskusní pořady. Jenže jeden z těch hlasů až příliš připomínal její tchyni.
— Péťo, zase jsem měla kliku! Zítra mi tvoje žena znovu pozlatí ručičku! — rozesmála se Libuše vesele.
Veronika ztuhla.
Byla to opravdu tchyně. Ale odkud se její hlas ozýval? Podívala se na telefon a uviděla rozsvícený displej s aktivním hovorem. Tlačítko zřejmě při pokusu o ukončení nezareagovalo.
— Kolik z ní tentokrát dostaneš? — zeptal se Petr.
Veroničino srdce se prudce rozbušilo. Manžel měl být v kanceláři a pracovat na důležitém projektu nového webu. Proč tedy uprostřed pracovního dne seděl u matky?
— Padesát tisíc, jako vždycky. Je až dojemné sledovat, jak upřímně se bojí o moje zdraví.
Znovu zazněl smích. Spolu s tchyní se smál i Petr.
— Mami, ty jsi génius! A ta vymyšlená artróza, to byl naprosto skvělý nápad!
Veronika opatrně vzala telefon do ruky. Prsty se jí sotva znatelně chvěly.
Co znamená „vymyšlená“? Na vlastní oči přece viděla lékařské zprávy i doporučení, která jí Libuše ukazovala.
— Jakýpak génius! — odfrkla si tchyně. — Jen máš za ženu neuvěřitelně naivní husu. Zato štědrou, a to je důležitá vlastnost! Využívej příležitosti, synku. Jen si nenech ujít správný okamžik.
— Ten si nenechám. Chci nové auto ze salonu. A ne nějakou čínu, ale normální evropskou značku. Třeba Mercedes. A aby nestál míň než pět milionů.
— No teda! Ty máš ale nároky!
— A to mám celý život jezdit ve staré fabii? Nevzal jsem si bohatou ženskou jen tak pro nic za nic.
Vzít si bohatou ženskou. Využívat příležitosti.
Veronika se několikrát pomalu a zhluboka nadechla. Mysl odmítala přijmout to, co právě slyšela.
Tohle říkal její Petr. Ten lehký, okouzlující muž s úžasným smyslem pro humor, který ji dokázal pobláznit během několika týdnů. Petr, kterého potkala ve vlastní kanceláři a do kterého se zamilovala skoro jako školačka. Petr, který ji před půl rokem požádal o ruku se slzami v očích a mluvil o velké lásce i společné budoucnosti.
— Hlavně opatrně, aby jí nezačalo být něco divné, — varovala Libuše téměř šeptem. — Veronika je důvěřivá, ale úplně hloupá zase nebude, když dokázala vytáhnout takovou firmu.
— Mami, nemel nesmysly. Teď je do mě tak zamilovaná, že by mi v případě potřeby snesla hvězdu z nebe. Stačí jí to správně podat. Vysvětlím, že drahé auto potřebuju kvůli práci, image a schůzkám s klienty.
— Šikovný kluk! Já se tak bála, že si vybereš nějakou prázdnou fiflenu. A ty ses dokonce dokázal zamilovat správným směrem!
— Zamilovat? — zasmál se Petr jízlivě. — Mami, ty máš ale fantazii. Vypadám snad jako beznadějný romantik? Prostě jsem se dobře zařídil v osobním životě i v práci.
Veronika zavřela oči a snažila se zklidnit dech. Takže půl roku manželství, které považovala za nejšťastnější období svého života, bylo pro jejího muže jen výhodným obchodem. A neexistující nemoc jeho matky se ukázala jako pohodlný způsob, jak z ní pravidelně tahat peníze.
— Ale stejně mám trochu strach, — pokračovala Libuše. — Co když mě jednou bude chtít doprovodit k doktorovi?
— Uklidni se, mami. Zaprvé Veronika nemá vůbec žádný volný čas. Zadruhé medicíně nerozumí ani trochu. Falešné zprávy jí úplně stačí. Kdyby se přece jen začala vyptávat, řeknu, že se stydíš chodit k lékaři s ní, nebo vymyslím něco jiného. Neboj se.
Veronika přitiskla telefon blíž k uchu.
Takže papíry, které jí tchyně tak dojemně ukazovala, byly padělky. A ona se je ani nepokusila ověřit. Copak se sluší pochybovat o slovech nemocného příbuzného?
— Mimochodem, — pokračoval Petr už obchodním tónem, — za dva nebo tři měsíce musíme tu historku s procedurami pomalu ukončit. Začnu ji připravovat na koupi auta. Nějak to spojím s pracovní nutností.
— A co když Veronika navrhne, aby se služební vůz koupil přes firmu?
— Nenavrhne. Ona má všechno přísně oddělené: práce zvlášť, rodina zvlášť. Asi ji to tatínek naučil, když jí firmu přinesl hotovou na stříbrném podnose.
Veronika bolestivě sevřela pěsti.
Jako by firmu pět let sama nerozvíjela, jako by netrávila bezesné noci nad projekty a nehledala klienty, dodavatele i zaměstnance. Otec jí opravdu poskytl počáteční kapitál a podpořil její rozhodnutí. Všechno ostatní však bylo výsledkem její vlastní práce. V očích manžela přesto zůstávala bohatou hlupačkou, které hodný tatínek koupil drahou hračku.
— Víš, co je na tom nejzábavnější? — pokračoval Petr. — Ona doopravdy věří, že jsem do ní bláznivě zamilovaný. Měla bys vidět, jak Veronika září, když se vracím domů. Hotové důvěřivé koťátko.
— Péťo, — matčin hlas náhle změkl, — ty k ní opravdu necítíš vůbec nic? Vždyť je to vlastně dobrá holka.
— Co s tím mají společného city? Nejsem přece krutý člověk. Jasně, je mi sympatická. Ale především je Veronika hrozně praktická. Vysoké příjmy, skvělé vyhlídky a krásná bohatá manželka. O něčem takovém si většina chlapů může nechat jen zdát.
— To je pravda, — souhlasila tchyně. — Jen se snaž nic nepokazit. Co kdyby přece jen něco pojala podezření.
— Nic nepochopí. Lidem věří až moc. Proč myslíš, že jsem ji tak rychle požádal o ruku? Došlo mi, že taková ženská dlouho sama nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by se mi už nemusela naskytnout.
Veronika pomalu vstala z křesla a došla k oknu. Za sklem se rýsovaly střechy rodinných domů. Nedávno si tady koupila prostorný dvoupatrový dům. Petr žertoval, že teď konečně mají ideální místo pro velké rodinné oslavy. Ještě před půl rokem jí ta slova připadala tak romantická.
— Poslyš, mohli bychom o víkendu uspořádat rodinnou večeři, — navrhl najednou Petr. — Veronika se mě nedávno sama ptala, kdy pozveme příbuzné do nového domu.
— A k čemu to potřebuješ?
— Ukážu jí, jaký jsem starostlivý rodinný typ. Bude mít skvělou náladu a pak můžu začít řeč o autě. Po příjemném rodinném večeru přece milovanému manželovi neřekne ne.
Rodinná večeře. Veronika se mimoděk pousmála.
Jak nádherná ironie. Opravdu chtěla pozvat příbuzné do nového domu. Chtěla ukázat, jak soudržná se z nich stala rodina a jak dobře spolu všichni vycházejí. Zvlášť pyšná byla na vztah s Libuší, protože ne každá snacha dostane tak moudrou a laskavou tchyni.
— Ty vážně chceš udělat rodinný večer?
— Samozřejmě. Pozveme tvoji sestru s manželem, mého bratra a ostatní příbuzné. Veronika bude šťastná a já dostanu vysněné auto.
V telefonu se ozvaly kroky.
— Dobře, mami, musím jít. Musím se vrátit do kanceláře, než někdo manželce řekne, že jsem nebyl na pracovišti.
— Jdi, synku. Jen pamatuj, že ve všem se musí držet míra. Auto je auto, ale slepici, která snáší zlatá vejce, je ještě brzy posílat pod nůž.
Veronika zaslechla zvuk zavírajících se dveří a potom šustění. Libuše si nejspíš konečně vzala telefon do ruky. Spojení se přerušilo.
Několik minut Veronika nehybně stála u okna a snažila se vstřebat všechno, co právě slyšela.
Slepice, která snáší zlatá vejce. Překvapivě přesné označení.
Hořce se usmála a otevřela aplikaci, která ukládala záznamy telefonních hovorů.
Zvyk automaticky nahrávat hovory získala už v prvním roce podnikání. Tehdy se jeden dodavatel pokusil popřít ústní dohodu. Od té doby se každý rozhovor ukládal do zabezpečeného cloudového úložiště.
Potřebný soubor tam byl. Dvacet tři minut, které zahrnovaly její rozhovor s tchyní i všechno, co následovalo po omylem neukončeném hovoru.
Veronika posunula nahrávku a znovu si pustila nejostřejší úryvky.
„Nevzal jsem si bohatou ženskou jen tak,“ „neuvěřitelně naivní a štědrá husa,“ „slepice, která snáší zlatá vejce.“
Každá věta bolela, ale zároveň se v ní zvedal chladný vztek.
Půl roku žila ve vymyšleném světě. V tom světě ji milující manžel každé ráno něžně líbal před odchodem do práce a hodná tchyně se zajímala o její zdraví i úspěchy. Ve skutečnosti ji tihle lidé jen využívali jako stálý zdroj peněz.
Telefon zavibroval. Přišla zpráva od Petra:
„Zlato, dneska se zdržím. Projekt je složitý, musím dodělat návrh. Nečekej na mě s večeří. Miluju tě.“
Veronika si text přečetla dvakrát.
Složitý projekt. Samozřejmě. Debata s matkou o dalších způsobech, jak z ní vytáhnout peníze, musela vyžadovat mimořádné úsilí. Na konci zprávy svítilo srdíčko. Manžel hrál roli zamilovaného partnera dokonale.
Začala psát:
„Dobře, miláčku. Jen se nepřepracuj!“
Pak větu smazala a omezila se na krátké: „Dobře.“
Teď potřebovala všechno v klidu promyslet.
Mohla hned zítra podat žádost o rozvod, vyhodit Petra ze dveří s jediným kufrem a pokusit se na tuhle rodinu zapomenout jako na zlý sen. Jenže takový konec jí připadal příliš jednoduchý. Půl roku ji klamali, užívali si vlastní mazanost a posmívali se její důvěřivosti. Opravdu to mělo skončit obyčejným rozloučením?
Rodinná večeře, kterou navrhl sám Petr, nabízela ideální příležitost udělat za tím vším krásnou tečku.
Veronika otevřela kontakty a zavolala mladší sestře Kláře.
— Veru, ahoj! Jak se máš? Už jsme spolu dlouho nemluvily.
— Ahoj, Klári. Chci ti něco navrhnout. Pamatuješ si ten dům, který jsem koupila krátce před svatbou?
— Jasně! Viděla jsem fotky. Je nádherný!
— V sobotu chci uspořádat velkou rodinnou večeři a pozvat všechny příbuzné. Přijedete s Martinem?
— Skvělý nápad! Samozřejmě, že přijedeme. Kdo tam ještě bude?
— Naši rodiče, paní Libuše, Petrův bratr s manželkou a dětmi. Myslím, že nás bude kolem deseti.
— Výborně. Máme něco přivézt?
— Nic není potřeba. Všechno připravím. Jen přijeďte v dobré náladě.
Po ukončení hovoru Veronika sepsala celý seznam hostů. Společnost se měla sejít opravdu zajímavá. Zvlášť když si uvědomila, že její otec Petrovi nikdy příliš nevěřil a považoval ho za lehkomyslného, i když to nahlas neříkal.
Následující dva dny připomínaly nekonečný seriál.
Navenek Veronika žila jako obvykle: pracovala, mluvila s manželem a odpovídala na starostlivé zprávy jeho matky. Zároveň v ní dozrával pečlivě promyšlený plán, který byl každou hodinou jasnější.
Už další ráno Petr sám otevřel téma rodinné oslavy.
— Zlato, — řekl u snídaně, — co kdybychom pozvali všechny příbuzné do tvého nového domu?
— To je skvělý nápad! — odpověděla Veronika nadšeně. — Zrovna nedávno jsem na to myslela. Kdy to uděláme?
— Třeba v sobotu. Já zavolám mámě a bratrovi, ty pozvi svoje.
— Výborně, domluveno!
— Bude to krásné.
Petr ji políbil na tvář a odešel se chystat do práce. Veronika zůstala v kuchyni a pomalu dopíjela kávu.
Ano, Petře. Bude to opravdu krásné.
Ve čtvrtek večer jí tchyně poslala novou zprávu:
„Verunko, promiň, že zase obtěžuji. Nemohla bys mi poslat ještě deset tisíc? Doktor mi předepsal další léky a na účtu už nemám skoro nic.“
Veronika peníze poslala a přemýšlela, na co se částka ve skutečnosti použije.
Na novou kabelku? Na návštěvu drahé restaurace? Možná na nábytek nebo domácí spotřebič?
„Samozřejmě, paní Libuše. Peníze jsem už poslala. Moc se na vás v sobotu těším.“
„Děkuji, drahoušku! Nemůžu se dočkat, až uvidím tvůj krásný dům.“
Veronika se pousmála a odložila telefon.
Sobota byla slunečná a teplá.
Už od rána se hostitelka věnovala posledním přípravám: kontrolovala prostírání, rozmísťovala květiny a zkoušela domácí audiosystém. Zvláštní pozornost věnovala reproduktorům v obývacím pokoji. Zvuk se musel dobře nést nejen domem, ale i na terasu.
Petr byl pořád nablízku.
— Ten stůl je luxusní! Úplná nádhera! — obdivoval, zatímco rovnal ubrousky.
— Miláčku, poprvé tady hostíme rodinu. Chci, aby všechno bylo dokonalé.
— Jasně. Nakonec je to náš dům, — řekl Petr tiše a potom hlasitěji dodal: — Samozřejmě, zlato. Jako vždycky máš pravdu.
Veronika se v duchu ušklíbla. Nemovitost koupila za své peníze ještě před svatbou. Petr však očividně počítal s tím, že po svatbě automaticky získal právo i na majetek své ženy.
Jako první přijeli Veroničini rodiče. Otec byl jako obvykle málomluvný, ale dům si pozorně prohlédl a uznale přikývl. Matka hned zamířila pomáhat dceři s posledními přípravami.
— Verunko, ty jsi tak šikovná, — říkala, když rovnala mísy s občerstvením. — Dům jako ze snu, pozorný manžel. Život se ti opravdu vydařil.
— Ano, mami, — odpověděla Veronika tiše. — Manžela mám opravdu velmi pozorného.
Potom přijela Klára s Martinem, po nich Michal s rodinou. Jako poslední dorazila Libuše. Vypadala skvěle: elegantní nové šaty a drahá kabelka.
Veronika si okamžitě všimla, že doplněk stál nejméně padesát tisíc korun. Zajímalo by ji, jestli byl koupený z peněz na neexistující artrózu, nebo měla tchyně ještě jiný zdroj příjmů.
— Verunko, moje drahá! — Libuše políbila snachu na obě tváře. — To je neuvěřitelně krásný dům! Péťa o něm hodně vyprávěl, ale vůbec jsem si nedokázala představit, že je to tady tak nádherné!
— Děkuji. Pojďte dál a chovejte se jako doma.
Večeře začala v příjemné rodinné atmosféře. Hosté chválili jídlo, interiér i vkus hostitelky. Petr předváděl mimořádnou galantnost: rozléval víno, vyprávěl zábavné historky a pečlivě ztvárňoval ideálního manžela i zetě. Jeho matka hrála svou roli stejně dobře. Vyptávala se Veroničiných rodičů na zdraví, zajímala se o Klářinu práci a dojímala se nad chováním dětí.
— Víš, — promluvil Veroničin otec, když se na stole objevil dezert, — měl jsem trochu obavy, když se dcera rozhodla vdát tak rychle. Ale teď vidím, že se nespletla. Petře, ukázal ses jako dobrý rodinný člověk.
— Děkuji, pane Dvořáku, — pronesl zeť skromně. — Snažím se být vaší dcery hoden.
Pod stolem Veronika pevně sevřela ubrousek.
Hoden. Samozřejmě.
— Mně se tak líbí, jak se o sebe staráte, — přidala se matka. — Paní Libuše říkala, že Veronika pomáhá platit vaše léčení. To je nesmírně dojemné. Ne každá snacha by něco takového dokázala…
— To mi ani neříkejte! — tchyně rozhodila rukama. — Verunka je u nás opravdové zlato, ne žena. Tak hodná, citlivá a štědrá. Já ji prostě zbožňuju!
— A co přesně vás trápí? — zeptala se Klára. — Doufám, že to není nic nebezpečného?
— Obyčejné potíže věku, — odpověděla Libuše ledabyle. — Začínající artróza. Lékaři mi předepsali drahé procedury, ale co se dá dělat? Ještě že Verunka souhlasila, že mi pomůže.
— Artróza může být vážná věc, — zamračil se otec. — Léčbu je rozhodně potřeba dotáhnout do konce.
Veronika vstala od stolu.
— Promiňte, zkontroluju kávovar. A zároveň vám pustím něco zajímavého.
Vyšla do chodby, vytáhla telefon a našla správný zvukový soubor. Srdce jí bušilo tak silně, že cítila údery až ve spáncích. Připojila se k audiosystému a stiskla přehrávání.
Nejdřív se z reproduktorů ozval její vlastní hlas. Potom krátká pauza, šustění a veselý hlas tchyně:
— Péťo, zase jsem měla kliku! Zítra mi snacha znovu pozlatí ručičku!
Na terase i v obývacím pokoji okamžitě zavládlo mrtvé ticho. Veronika se vrátila ke stolu a klidně se posadila na své místo. Všichni přítomní na ni nechápavě hleděli. Jen Petr a jeho matka zběleli jako stěna.
— Kolik z ní tentokrát dostaneš?
— Padesát tisíc, jako vždycky. Je až směšné, jak upřímně se bojí o moje zdraví.
Na tváři Veroničiny matky se objevilo naprosté zmatení. Klára úžasem pootevřela ústa. Michal se zamračil a snažil se pochopit, co se děje.
— Mami, ty jsi génius! Ta historka s artrózou vyšla dokonale.
— Veroniko, — zeptal se otec tiše, — co je to za rozhovor?
Dcera však zvedla ukazováček. Ta nejdůležitější slova ještě nezazněla.
— Jakýpak génius, — pokračoval hlas Libuše. — Jen máš za ženu neuvěřitelně naivní husu. Zato hodně štědrou husu.
Michal prudce položil sklenku na stůl. Jeho žena si zakryla ústa dlaní. Veroničini rodiče ztuhli a nedokázali říct ani slovo.
— Nevzal jsem si bohatou ženskou jen tak pro nic za nic! — ozval se z reproduktorů jasně Petrův hlas.
— Petře, — zachraptěl jeho bratr, — co to má znamenat?
Muž však nedokázal odpovědět. Zaryl prsty do hrany stolu a s opravdovou hrůzou se díval na svou ženu.
— Proč myslíš, že jsem ji tak rychle požádal o ruku? Pochopil jsem, že taková ženská dlouho volná nezůstane: hezká, úspěšná a hodná. Druhá taková šance by se mi už nemusela naskytnout.
Veronika vzala ovladač a nahrávku zastavila.
— Myslím, že to stačí. I když dál je ještě nádherná pasáž o slepici, která snáší zlatá vejce.
Několik vteřin všichni mlčeli. Potom se najednou ozvalo několik hlasů.
— Petře, ty ses úplně zbláznil? — začal Michal.
— Jak jste tohle mohli udělat? — rozhořčila se Veroničina matka.
— Veru, já vůbec nic nechápu, — řekla zmateně Klára.
— Ticho! — požádala hlasitě hostitelka a všichni okamžitě umlkli. — Teď vám to vysvětlím. Před třemi měsíci mě moje drahá tchyně požádala o finanční pomoc. Tvrdila, že se u ní rozvíjí artróza a že potřebuje drahé procedury, aby neskončila invalidní. Já, jako ta důvěřivá husa, jsem jí uvěřila a každý měsíc posílala padesát tisíc.
— Za tři měsíce je to sto padesát tisíc, — spočítal pomalu otec.
— Přesně tak. Kromě toho mě předevčírem požádala ještě o deset tisíc údajně na další léky. A můj starostlivý manžel mezitím plánoval, jak mě přesvědčí, abych mu koupila auto za pět milionů. Samozřejmě výhradně kvůli práci.
Libuše se konečně vzpamatovala.
— Verunko, drahoušku, ty jsi to špatně pochopila! My jsme jen…
— Co přesně jsem pochopila špatně? — zeptala se snacha ledovým hlasem. — Že jste se synem tři měsíce hráli přede mnou divadlo? Že jste používali falešné lékařské zprávy? Nebo že jste mi za zády říkali naivní husa?
— Veroniko, — ozval se Petr, — já ti to můžu vysvětlit.
— Žádné vysvětlení už nepotřebuju.
Žena vytáhla z kabelky předem připravené papíry.
— Tady jsou výpisy z účtu. Tady kopie vašich falešných zpráv. A tady úplný přepis telefonní nahrávky. Mám pro vás dvě zprávy: jednu špatnou a jednu dobrou. Kterou začneme?
Petr ani jeho matka neodpověděli.
— Tak začnu tou špatnou. V pondělí podávám žádost o rozvod. Petře, ještě dnes si sbalíš věci a opustíš můj dům.
— A ta dobrá zpráva? — zeptal se manžel sotva slyšitelně.
— Zatím nechci spojovat své jméno s trestním řízením, takže na policii nepůjdu okamžitě. Máte přesně jeden týden na to, abyste vrátili získané peníze v dvojnásobné výši. Tři sta dvacet tisíc korun. Tu částku navíc můžete brát jako náhradu za lež a morální újmu.
— Tři sta dvacet tisíc?! — vypískla Libuše. — Kde máme vzít takové peníze?
— To už není moje starost. Vezměte si půjčku, půjčte si od známých nebo si je vydělejte. Pokud do sedmi dnů peníze nepřijdou na účet, nahrávka i dokumenty půjdou na policii. Podvod a padělání lékařských zpráv nejsou maličkosti. Petře, na slušnou pověst v IT oboru můžeš po záznamu v trestním rejstříku zapomenout. Který zaměstnavatel bude chtít webdesignéra s takovou minulostí?
Michal pomalu vstal od stolu.
— Petře, ty jsi úplně ztratil svědomí? Jak jsi něco takového mohl udělat?
— Michale, počkej…
— Nechci nic slyšet! — Bratr se otočil k Veronice. — Promiň. Netušil jsem, že je něčeho takového schopný. Jano, děti, oblékejte se. Stydím se být s nimi pod jednou střechou.
Michalova rodina odešla jako první. Hned po nich se zvedli Veroničini rodiče.
— Verunko, — matka dceru pevně objala, — děláš správnou věc. Taková zrada se odpustit nedá.
— Kdybys potřebovala pomoc, hned zavolej, — dodal otec stručně. — Chceš, abych si to s nimi vyřídil sám?
— Děkuju, tati, ale ne. Zvládnu to.
Klára s manželem odešli poslední, ale ještě před odchodem řekli Petrovi i jeho matce všechno, co si mysleli o zradě a skutečných rodinných hodnotách.
V domě zůstali jen tři.
— Veroniko, — začal znovu Petr, — pojďme si o tom promluvit v klidu, bez emocí.
— Nemáme už o čem mluvit. Sbal si věci a odjeď se svou matkou.
— Ale já to opravdu dokážu vysvětlit…
— Co přesně? Že sis mě vzal kvůli penězům? Že jsi chtěl dál využívat moji důvěru? Ani teď nechápeš, jak hluboko jsi klesl.
Za hodinu Petr i Libuše odjeli. Veronika zůstala v prostorném domě sama. Místo očekávané prázdnoty však cítila zvláštní úlevu. Jako by konečně shodila z ramen obrovskou tíhu lží, podvodů a nekonečného předstírání.
O pět dní později dorazilo na její bankovní účet tři sta dvacet tisíc korun. Libuše kvůli tomu musela sáhnout na své úspory.
Petr jí dál volal, prosil o schůzku a přísahal, že ji opravdu miluje, ale Veronika už neodpovídala.
Mezitím značka „VeroStyl“ představila novou kolekci, která se stala nejúspěšnější v celé historii firmy. A sama Veronika konečně pochopila, že samota a svoboda nejsou totéž.
A svoboda se jí líbila mnohem víc.