Rozloučila jsem se s tchyní a myslela si, že je po hovoru, jenže telefon zůstal zapnutý.
Veronika položila šálek heřmánkového čaje na nízký skleněný stolek a unaveně se opřela do křesla.
Po každém rozhovoru s tchyní v ní zůstávala podivná pachuť, i když Libuše Novotná mluvila vždycky tiše, jemně a téměř omluvně. I tentokrát, když znovu žádala o peníze, se omlouvala snad za každou druhou větou.
— Verunko, promiň mi, staré ženské, — naříkala provinile. — Vím, že tě otravuju až moc často. Jenže lékaři říkali, že se ta kúra nesmí přerušit. A z mého důchodu, sama víš…
Veronika soucitně přikývla, přestože ji žena na druhé straně hovoru nemohla vidět.
Před třemi měsíci jí Libuše se slzami v hlase oznámila diagnózu: začínající artróza a nutnost drahých procedur, aby se předešlo invaliditě. Veronika samozřejmě nedokázala odmítnout. Padesát tisíc korun měsíčně nebyla pro její podnikání částka, která by ji zlomila, a zdraví blízkého člověka jí připadalo důležitější než peníze.
— Paní Libuše, prosím vás, nestresujte se, — odpověděla laskavě. — Zítra vám pošlu potřebnou částku. A přestaňte se pořád omlouvat. Vždyť jsme teď jedna rodina.
— Ach, Verunko, ty jsi hotový poklad! Náš Péťa měl takové štěstí, že potkal právě tebe. Bože, čím jsem si takové štěstí zasloužila?
Veronika si vyslechla další proud vděčných slov, rozloučila se a stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. Na dlouhé prázdné řeči jí nezbýval ani kousek času.
Její značka dámského oblečení „VeroStyl“ vyžadovala neustálou pozornost. Další den ji čekala prezentace nové kolekce a hned poté důležité jednání s možným investorem. Ve svých osmadvaceti letech vedla tým třiceti lidí. Malý start-up, který kdysi pomohl rozjet její otec, se díky letům tvrdé práce proměnil ve vážně branou a dobře známou značku.
Už sahala po tabletu, aby zkontrolovala poslední návrhy, když nečekaně zaslechla známé hlasy. Nejdřív si myslela, že v sousedním pokoji běží televize, protože Petr si rád pouštěl různé diskusní pořady. Jenže jeden z těch hlasů až příliš připomínal její tchyni.
— Péťo, zase jsem měla kliku! Zítra mi tvoje žena znovu pozlatí ručičku! — rozesmála se Libuše vesele.
Veronika ztuhla.
Byla to opravdu tchyně. Ale odkud se její hlas ozýval? Podívala se na telefon a uviděla rozsvícený displej s aktivním hovorem. Tlačítko zřejmě při pokusu o ukončení nezareagovalo.
— Kolik z ní tentokrát dostaneš? — zeptal se Petr.
Veroničino srdce se prudce rozbušilo. Manžel měl být v kanceláři a pracovat na důležitém projektu nového webu. Proč tedy uprostřed pracovního dne seděl u matky?
— Padesát tisíc, jako vždycky. Je až dojemné sledovat, jak upřímně se bojí o moje zdraví.
Znovu zazněl smích. Spolu s tchyní se smál i Petr.
— Mami, ty jsi génius! A ta vymyšlená artróza, to byl naprosto skvělý nápad!
Veronika opatrně vzala telefon do ruky. Prsty se jí sotva znatelně chvěly.
Co znamená „vymyšlená“? Na vlastní oči přece viděla lékařské zprávy i doporučení, která jí Libuše ukazovala.
— Jakýpak génius! — odfrkla si tchyně. — Jen máš za ženu neuvěřitelně naivní husu. Zato štědrou, a to je důležitá vlastnost! Využívej příležitosti, synku. Jen si nenech ujít správný okamžik.
— Ten si nenechám. Chci nové auto ze salonu. A ne nějakou čínu, ale normální evropskou značku. Třeba Mercedes. A aby nestál míň než pět milionů.
— No teda! Ty máš ale nároky!
— A to mám celý život jezdit ve staré fabii? Nevzal jsem si bohatou ženskou jen tak pro nic za nic.
Vzít si bohatou ženskou. Využívat příležitosti.
Veronika se několikrát pomalu a zhluboka nadechla. Mysl odmítala přijmout to, co právě slyšela.
Tohle říkal její Petr. Ten lehký, okouzlující muž s úžasným smyslem pro humor, který ji dokázal pobláznit během několika týdnů. Petr, kterého potkala ve vlastní kanceláři a do kterého se zamilovala skoro jako školačka. Petr, který ji před půl rokem požádal o ruku se slzami v očích a mluvil o velké lásce i společné budoucnosti.
— Hlavně opatrně, aby jí nezačalo být něco divné, — varovala Libuše téměř šeptem. — Veronika je důvěřivá, ale úplně hloupá zase nebude, když dokázala vytáhnout takovou firmu.
— Mami, nemel nesmysly. Teď je do mě tak zamilovaná, že by mi v případě potřeby snesla hvězdu z nebe. Stačí jí to správně podat. Vysvětlím, že drahé auto potřebuju kvůli práci, image a schůzkám s klienty.
— Šikovný kluk! Já se tak bála, že si vybereš nějakou prázdnou fiflenu. A ty ses dokonce dokázal zamilovat správným směrem!
— Zamilovat? — zasmál se Petr jízlivě. — Mami, ty máš ale fantazii. Vypadám snad jako beznadějný romantik? Prostě jsem se dobře zařídil v osobním životě i v práci.
Veronika zavřela oči a snažila se zklidnit dech. Takže půl roku manželství, které považovala za nejšťastnější období svého života, bylo pro jejího muže jen výhodným obchodem. A neexistující nemoc jeho matky se ukázala jako pohodlný způsob, jak z ní pravidelně tahat peníze.
— Ale stejně mám trochu strach, — pokračovala Libuše. — Co když mě jednou bude chtít doprovodit k doktorovi?