Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přimražená a nedokázala spustit oči z drobné plastové pásky na zápěstí novorozeného chlapce. Žárovka pod stropem se v průvanu sotva znatelně houpala a v domě bylo tak ticho, až slyšela Pavlovo těžké dýchání.
Znovu se zadívala na nápis — a v těle jí jako by se zastavila krev.
— Ne… tohle přece není možné… — vydechla téměř neslyšně.
Pavel svraštil čelo.
— Co je tam?
Jana k němu pomalu zvedla vyděšený pohled.
— Jméno matky… je tady napsané jméno mojí sestry.
Muž ztuhl.
— Jaké sestry?
— Kláry…
Vzduch v kuchyni náhle zhoustl, jako by se stěny přisunuly blíž. Pavel si to jméno pamatoval velmi dobře. Klára byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela za podivných okolností a nezůstala po ní jediná jistá stopa. Hledala ji celá vesnice: přijela policie, vyslýchali se sousedé, pročesával se les i břeh řeky. Jenže dívka jako by se propadla do země.
A o měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Klára utopila.
Jana se ztěžka sesunula na židli.
— Je tu datum narození… dnešní den… — řekla roztřeseným hlasem. — Ale to nedává smysl. Klárka zmizela před třemi lety…
Miminko tiše zakňouralo. Pavel ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat.
— Třeba je to jen shoda jmen.
Jana prudce zavrtěla hlavou.
— Ne. Je tu celé jméno: „Klára Novotná“. To je ona.
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Pavel rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nebyl.
Jen vítr rozhoupával starou jabloň.
— Tohle se mi vůbec nelíbí, — zamumlal tiše. — To dítě na hřbitově nenechali náhodou.
Jana mlčela. V mysli se jí jeden po druhém vracely obrazy z doby před třemi lety. Klára tehdy bývala úplně jiná — veselá, zářivá, hlučná. Muži ve vsi se za ní otáčeli, jako by kolem nich prošlo slunce. Jenže jednou pozdě večer přišla za Janou celá uplakaná a pronesla větu, která jí dodnes zněla v hlavě:
„Kdyby se mi něco stalo, nevěř nikomu.“
Jana si tenkrát myslela, že se sestra jen pohádala s nějakým nápadníkem.
O týden později Klára zmizela.
Chlapec se znovu tiše ozval. Jana si ho opatrně převzala do náruče. U srdce ji bolestně sevřelo. Dítě se jí dívalo přímo do očí — vážně, soustředěně, skoro jako by rozumělo všemu, co se kolem něj děje.
— Je jí tak podobný… — zašeptala.
Pavel těžce vydechl.
— Musíme zavolat policii.
Jana však nečekaně ostře vyhrkla:
— Ne!
Pavel se na ni překvapeně podíval.
— Proč?
Zarazila se.
— Protože… jestli Klára žije… možná po ní jdou právě ti lidé, kterých se bála.
V tu chvíli někdo zabouchal na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Pavel se pomalu přiblížil ke dveřím.
Klepání se ozvalo znovu.
A pak za dveřmi zazněl chraplavý mužský hlas:
— Otevřete. Přišli jsme si pro dítě…
Kapitola 2. Ti, kdo přišli v noci
Domem se rozlilo hutné, dusivé ticho.
Pavel stál u dveří a neodvažoval se ani sáhnout na kliku. Jana k sobě přitiskla miminko ještě pevněji, jako by v hloubi duše cítila, že jakmile ho vydá, stane se něco strašného.
Rány se ozvaly znovu.
Tentokrát pomaleji.
Tíživěji.
— Otevřete dobrovolně, — promluvil zvenčí tentýž sípavý hlas. — Víme, že to dítě máte u sebe.
Pavel rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě propadl do šera. Jen malá svíčka u svatého obrázku v koutě slabě poblikávala načervenalým plamínkem.
— Ani slovo… — zašeptal.
Jana téměř přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo pomalu obcházel okna. Prkna na zápraží tiše zapraskala. Potom se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského okna.
Pavel opatrně nahlédl škvírou mezi záclonami — a po zádech mu přeběhl ledový mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden byl vysoký a vyzáblý, druhý zavalitější, s čepicí staženou téměř do očí. Ve tmě jim nebylo vidět do tváře.
— Kdo to je?.. — zeptala se Jana sotva slyšitelně.
Pavel zavrtěl hlavou.
Pak se mu ale změnil výraz.
— Počkej…
— Co je?
— Myslím, že jednoho z nich znám.
Jana zbledla.
— Kterého?
Pavel těžce polkl.
— Toho vysokého… Připadá mi jako Radim.
To jméno dopadlo do místnosti jako rána.
Radim Král býval kdysi obvodním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Klářino zmizení. Ve vesnici ho tehdy považovali za poctivého člověka. Jenže potom zničehonic odešel od policie a zmizel.
Zvenčí znovu zazněl hlas:
— Máte minutu. Pak vejdeme sami.
Jana nervózně houpala chlapce v náručí. Dítě najednou utichlo a zadívalo se směrem ke dveřím. Drobnými prstíky sevřelo rukáv jejího svetru.
— Pavle… já se bojím…
Muž přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou brokovnici.
— Jestli sem vlezou, budeme se bránit.
— Zbláznil ses?!
— A co mám dělat? Předat jim dítě?!
Vtom za oknem cosi hlasitě narazilo do zdi domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A najednou se na dvoře ozval motor.
Světla reflektorů zalila zahradu.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Felicie.
Dveře se otevřely a z auta vystoupila žena v dlouhém tmavém kabátě. Na hlavě měla šátek promočený deštěm.
Jana strnula.
Srdce se jí divoce rozbušilo.
Žena zvedla hlavu.
Pavlovi vypadla brokovnice z rukou.
— Pane Bože… — vydechl.