Byla to Klára.
Živá.
Ale vypadala děsivě.
Propadlá tvář, vpadlé tváře, zhaslý pohled. Jako by za ty tři roky zestárla nejméně o deset let. Pod levým okem se jí táhla stará jizva.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Klára pomalu došla k oknu.
— Jano… — zachraptěla. — Nedávej jim mého syna…
Janě se podlomila kolena.
— Klárko?.. Jsi to opravdu ty?..
Sestra se však náhle vyděšeně ohlédla.
Ze tmy hřbitovní cesty se vynořila světla dalších dvou aut.
A tehdy Klára vykřikla tak zoufale, až Janě ztuhla krev v žilách:
— Našli mě! Utečte, hned!
Kapitola 3. Tajemství ukryté na tři roky
Pavel rozrazil dveře dřív, než Jana stačila cokoliv říct. Do domu vpadl studený noční vítr, nesoucí pach mokré hlíny a vlhkosti ze hřbitova.
Klára se doslova zhroutila dovnitř. Celá se třásla a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou vteřinou někdo vstoupí.
— Zamkni! Rychle! — vydechla přerývaně.
Pavel okamžitě otočil klíčem.
Zvenčí už bylo slyšet mužské hlasy a bouchání dveří aut.
Jana z Kláry nedokázala spustit oči. Před ní nestála ta veselá dívka, kterou si pamatovala, ale jen její vyčerpaný stín. Klára působila zlomeně, zničeně a smrtelně unaveně.
Nejhorší však byly její oči.
Byl v nich skutečný strach.
Miminko náhle přestalo plakat. Když Klára zahlédla dítě v sestřině náručí, zachvěla se jí tvář. Opatrně přistoupila blíž a prsty pohladila malou tvářičku.
— Můj chlapečku… — zašeptala skrz slzy. — Bože… ty žiješ…
Jana už to nevydržela.
— Kláro, řekni mi konečně, co se děje! Kde jsi celé ty roky byla?!
Klára pomalu zvedla oči.
A poprvé nastalo v místnosti takové ticho, že bylo slyšet, jak se větev staré jabloně škrábe o zeď domu.
— Drželi mě násilím, — řekla tiše.
Jana zbledla.
— Kdo?!
Klára nervózně pohlédla k oknům.
— Lidé, kteří pracovali s Radimem.
Pavel sevřel ruce v pěst.
— Ale proč?!
Klára se hořce pousmála.
— Protože jsem se dozvěděla příliš mnoho.
Za oknem přejel záblesk reflektorů. Někdo znovu chodil po dvoře.
Žena pokračovala ještě tišeji:
— Pamatujete si na tu starou porodnici za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.
Jana se zamračila.
— Jaké věci?
Klára prudce vtáhla vzduch.
— Prodávaly se tam děti.
Jako by z pokoje zmizel veškerý kyslík.
Pavel se pomalu posadil na stoličku.
— Cože?..
— Novorozence prodávali bohatým lidem na falešné doklady. Některé matky vůbec netušily, že jejich děti žijí. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.
Jana ucítila, jak se jí podlamují nohy.
— To přece nemůže být pravda…
— Může, — odpověděla Klára tiše. — Slyšela jsem to náhodou. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
— Otevřete! — zařval muž zvenčí.
Klára si zakryla obličej rukama.
— Nenechají nás naživu…
Pavel prudce vstal.
— Teď všechno řeknete policii.
Klára se hořce usmála.
— Policii? Pavle… polovina z nich ten obchod kryla.
Jana se podívala na miminko.
— A on?..
Klára se rozplakala.
— Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na staré farmě u lesa. Celé ty roky.
— Bože… — zašeptala Jana.
— Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u mámina hrobu… protože jsem věděla, že po směně půjdeš přes hřbitov domů…
Pavel na ni ohromeně pohlédl.
— Ty jsi nás sledovala?
Klára beze slova přikývla.
A právě v tu chvíli se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem rozletělo na střepy.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Pavel ho zvedl třesoucími se prsty.
Na zmuchlaném papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě — a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u stěny a tiskla si chlapce k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak prudce, že dítě sotva udržela. Malý tiše oddechoval, jako by nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Pavel si lístek přečetl ještě jednou a pomalu zvedl oči ke Kláře.
— Jestli tu zůstaneme, zabijí nás.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Klidné.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim oběť nemá kam utéct.
Klára najednou přistoupila k Pavlovi a chytila ho za ruku.
— Je jeden člověk… Ten by mohl pomoct.
— Kdo?
— Bývalý vyšetřovatel z okresu. Karel Beneš. Kdysi se pokusil vyšetřovat zmizení novorozenců, ale případ rychle zavřeli. Potom ho propustili.
Pavel se zamračil.
— A kde je teď?
— Bydlí u nádraží. Ve starém domku po hajném.
Jana vstala.
— Tak musíme jet hned.
V tu chvíli někdo znovu udeřil do dveří.
Prkna zapraskala.
— Nemáme čas, — zašeptala Klára.
Pavel rychle zhasil poslední světlo. Dům se ponořil do tmy.
— Přes kůlnu, — řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváře. Vítr hučel tak silně, že skoro přehlušoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly siluety mužů.
Pavel vedl obě ženy přes zahradu a snažil se nedělat hluk. Bláto se lepilo na boty, mokré větve je šlehaly do obličeje. Jana se sotva držela na nohou.
Jenže náhle se dítě rozplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
— Jsou vzadu! Chyťte je!
Začal hon.
Pavel popadl Janu za ruku a všichni se rozběhli přes pole k lesu. Za nimi zněly výkřiky, štěkot psů a burácení motorů.
Klára se najednou zastavila.
— Ne… já je zdržím.
Jana se v hrůze otočila.
— Co to říkáš?!
— Jinak nás doženou všechny.
Pavel ji chytil za rameno.
— Ani na to nemysli!
Klára se však usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
— Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.
Něžně se dotkla synovy tváře.
A pak se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
Po minutě prořízl tmu strašlivý zvuk nárazu kovu a hned potom skřípění brzd.
Pak všechno utichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Pavel ji však táhl dál.
K domu bývalého vyšetřovatele dorazili až nad ránem. Karel Beneš je mlčky vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými starými známými na kraji.
Za dva dny začalo zatýkání.
Ukázalo se něco strašného: síť na prodej dětí skutečně existovala dlouhé roky. Zapletení byli lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Radima zadrželi při pokusu o útěk.
Klářino tělo našli u mostu.
Zachránila syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Matěj říkal Janě maminko a Pavlovi tatínku. Celou pravdu mu nikdy neřekli.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
— Nevrátila ses tehdy zbytečně, Klárko…
A za oknem šuměl vítr, jako by jejich dům dodnes hlídal někdo neviditelný.