— Jano, tuhle mísu bych na tvém místě nechal být. Je tam bramborový salát s majonézou. Ty bys něco takového přece neměla, — utrousil Roman, aniž zvedl oči od masa na grilu. A hned se zasmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa u našeho domu. Grilované maso, které jsem od rána nakládala, hlídala a obracela sama. Marináda podle receptu, který jsem skoro tři roky ladila do poslední lžičky. A ten salát, mimochodem, byl také můj.
Sedm let se opakovalo totéž. Už od první chvíle, kdy mě Petr Romanovi představil. Roman si mě tehdy přeměřil od hlavy k patě, hvízdl a prohodil: „No, Péťo, koukám, že máš slabost pro ženské krev a mlíko.“ Usmála jsem se. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, hloupý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Petrem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Petr pracoval jako projektant v kanceláři, já už v té době otevřela druhou pobočku Sladké dílny. Síť cukráren. Moji. Vybudovanou od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem každou korunu vracela zpátky do podnikání. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich mám pět.
Roman byl Petrův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali ve stejné čtvrti, chodili spolu na hokej, každý podzim vyráželi na ryby. Pro Petra byl Roman skoro jako bratr. Chápala jsem to. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Petr o všem věděl. Sama jsem ho prosila, aby Romanovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jejich přátelství s prací. A Petr mlčel.
Roman si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední talíř — pečenou zeleninu — a sedla si vedle Petra. Roman už rozléval víno do sklenic. Jeho žena Eva seděla naproti a dívala se do talíře. Do talíře se dívala vždycky, když začínalo další manželovo vystoupení.
— Jani, do léta bys měla aspoň trochu shodit, — řekl Roman a podával někomu sklenku. — Plavky ještě oblékneš? Nebo se zase schováš do tuniky?
Nad stolem se rozlilo trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Petr mi položil dlaň na koleno. Ten jeho známý pohyb. „Vydrž to. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem sklenku. Podívala jsem se na Romana.
— Romane, víš, že tvoje agentura ještě pořád nedoplatila závazek za kanceláře? — zeptala jsem se klidně. Bez útoku. Jen jako by šlo o obyčejnou informaci. Věděla jsem to, protože se Klára jednou mimoděk zmínila, že zpožděné grafické návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Jeho úsměv se na okamžik zadrhl. Jen na vteřinu. Pak se znovu rozesmál.
— A odkud ty víš něco o mojí kanceláři? — zatočil sklenkou v ruce. — Péťa se prořekl? Ty mě bavíš, brácho.
Petr neřekl nic.
Dopila jsem víno. Roman okamžitě přeskočil jinam — fotbal, dovolená, auto. Všechno jako vždycky. A já si pomyslela: dobře. Není to poprvé. Ustojím i tohle.
Pozdě večer, když hosté odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Petr ke mně přišel zezadu a objal mě.
— Promiň mu to. On je prostě takový.
— Já přesně vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Petr mě políbil do vlasů a odešel spát. Já zůstala stát u dřezu. Horká voda mi stékala po prstech, ale necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Sedm let stejných Petrových omluv. Sedm let toho těžkého mlčení kolem stolu.
Za měsíc Roman zavolal. Zval nás na narozeniny. Slavil dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to bylo pošetilé. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovými ozdobami. Šest hodin práce. Zvlášť pusinky, zvlášť krém, zvlášť dekorace. Vážil skoro čtyři kila.
Petr nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— To je nádhera, — řekl. — Roman z toho spadne na zadek.
Roman opravdu zíral. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Roman zamluvil na celý večer. Dlouhý stůl, bílé ubrusy, živá hudba. Eva v nových šatech, tichá jako vždycky. Roman uprostřed všeho. Opálený, bělozubý, v košili za několik tisíc. Objímal příchozí, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruku. Velmi okouzlující člověk. Dokud ho člověk nepoznal zblízka.
Postavila jsem krabici na samostatný stolek. Zvedla víko. Dort se opravdu leskl. Karamelová vlákna krásně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Roman přistoupil. Nejdřív si prohlédl dort, potom mě.
— Jani, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen bys možná neměla tolik krému plýtvat mimo sebe, co? — zasmál se. Pak se otočil k hostům. — Naše Jana má sladké očividně moc ráda. Je to vidět, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul očima. Někdo ze sebe vymáčkl křečovitý úsměv. Eva studovala svou sklenici.
Ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo. Opravdu jen cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Romane, — řekla jsem naprosto rovně, — tenhle dort stojí tři a půl tisíce korun. Je v něm šest hodin mé práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl vlastnoručně udělaný dárek. Takže si ho beru zpátky.