— Jano, tuhle mísu bych na tvém místě nechal být. Je tam bramborový salát s majonézou. Ty bys něco takového přece neměla, — utrousil Roman, aniž zvedl oči od masa na grilu. A hned se zasmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa u našeho domu. Grilované maso, které jsem od rána nakládala, hlídala a obracela sama. Marináda podle receptu, který jsem skoro tři roky ladila do poslední lžičky. A ten salát, mimochodem, byl také můj.
Sedm let se opakovalo totéž. Už od první chvíle, kdy mě Petr Romanovi představil. Roman si mě tehdy přeměřil od hlavy k patě, hvízdl a prohodil: „No, Péťo, koukám, že máš slabost pro ženské krev a mlíko.“ Usmála jsem se. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, hloupý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Petrem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Petr pracoval jako projektant v kanceláři, já už v té době otevřela druhou pobočku Sladké dílny. Síť cukráren. Moji. Vybudovanou od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem každou korunu vracela zpátky do podnikání. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich mám pět.
Roman byl Petrův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali ve stejné čtvrti, chodili spolu na hokej, každý podzim vyráželi na ryby. Pro Petra byl Roman skoro jako bratr. Chápala jsem to. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Petr o všem věděl. Sama jsem ho prosila, aby Romanovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jejich přátelství s prací. A Petr mlčel.
Roman si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední talíř — pečenou zeleninu — a sedla si vedle Petra. Roman už rozléval víno do sklenic. Jeho žena Eva seděla naproti a dívala se do talíře. Do talíře se dívala vždycky, když začínalo další manželovo vystoupení.
— Jani, do léta bys měla aspoň trochu shodit, — řekl Roman a podával někomu sklenku. — Plavky ještě oblékneš? Nebo se zase schováš do tuniky?
Nad stolem se rozlilo trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Petr mi položil dlaň na koleno. Ten jeho známý pohyb. „Vydrž to. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem sklenku. Podívala jsem se na Romana.
— Romane, víš, že tvoje agentura ještě pořád nedoplatila závazek za kanceláře? — zeptala jsem se klidně. Bez útoku. Jen jako by šlo o obyčejnou informaci. Věděla jsem to, protože se Klára jednou mimoděk zmínila, že zpožděné grafické návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Jeho úsměv se na okamžik zadrhl. Jen na vteřinu. Pak se znovu rozesmál.
— A odkud ty víš něco o mojí kanceláři? — zatočil sklenkou v ruce. — Péťa se prořekl? Ty mě bavíš, brácho.
Petr neřekl nic.
Dopila jsem víno. Roman okamžitě přeskočil jinam — fotbal, dovolená, auto. Všechno jako vždycky. A já si pomyslela: dobře. Není to poprvé. Ustojím i tohle.
Pozdě večer, když hosté odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Petr ke mně přišel zezadu a objal mě.
— Promiň mu to. On je prostě takový.
— Já přesně vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Petr mě políbil do vlasů a odešel spát. Já zůstala stát u dřezu. Horká voda mi stékala po prstech, ale necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Sedm let stejných Petrových omluv. Sedm let toho těžkého mlčení kolem stolu.
Za měsíc Roman zavolal. Zval nás na narozeniny. Slavil dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to bylo pošetilé. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovými ozdobami. Šest hodin práce. Zvlášť pusinky, zvlášť krém, zvlášť dekorace. Vážil skoro čtyři kila.
Petr nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— To je nádhera, — řekl. — Roman z toho spadne na zadek.
Roman opravdu zíral. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Roman zamluvil na celý večer. Dlouhý stůl, bílé ubrusy, živá hudba. Eva v nových šatech, tichá jako vždycky. Roman uprostřed všeho. Opálený, bělozubý, v košili za několik tisíc. Objímal příchozí, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruku. Velmi okouzlující člověk. Dokud ho člověk nepoznal zblízka.
Postavila jsem krabici na samostatný stolek. Zvedla víko. Dort se opravdu leskl. Karamelová vlákna krásně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Roman přistoupil. Nejdřív si prohlédl dort, potom mě.
— Jani, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen bys možná neměla tolik krému plýtvat mimo sebe, co? — zasmál se. Pak se otočil k hostům. — Naše Jana má sladké očividně moc ráda. Je to vidět, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul očima. Někdo ze sebe vymáčkl křečovitý úsměv. Eva studovala svou sklenici.
Ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo. Opravdu jen cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Romane, — řekla jsem naprosto rovně, — tenhle dort stojí tři a půl tisíce korun. Je v něm šest hodin mé práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl vlastnoručně udělaný dárek. Takže si ho beru zpátky.
A krabici jsem zavřela.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde za dveřmi kuchyně kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Roman.
— Víc než vážně.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Petr mě doběhl až na parkovišti.
— Jano, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť on to neudělal schválně. On jenom…
— Petře, — položila jsem krabici na kapotu. — On „jenom“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Druhý den ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Petr mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Venku bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela o tom, že tři a půl tisíce není tak závratná částka. Ani šest hodin není celý život. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správnou věc. Ale záda jsem měla rovná. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později Roman zavolal, jako by se nikdy nic nestalo. Zval nás na zahradní oslavu u bazénu. A ještě zavtipkoval: „Tentokrát prosím bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Petrovi, že nejdu. Přikývl. Jenže za pár dní přece jen nadhodil:
— Jani, budou tam Marek s Lucií. A Pavel taky. Neviděli jsme je snad sto let. Nechci po tobě, aby ses s Romanem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá hloupá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Romanem potkali přibližně šedesátkrát. Osm až deset setkání za rok. A ani jedno se neobešlo bez poznámky o mojí váze, jídle, postavě nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Petr pak vždycky řekl: „On to přece nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Roman měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, pergolu s grilem. Všechno krásné, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval předvádění: podívejte se, kam jsem to dotáhl. Bílá lehátka, podsvícená voda, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, druhou ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem silná žena. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdu dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Ne jeho věc.
První hodinu byl klid. Roman se točil u grilu a bavil nové hosty. Seděla jsem na lehátku, pila domácí limonádu a mluvila s Lucií. Lucii jsem měla ráda. I ona byla plnější žena a i ona od Romana občas slýchala svoje „vtipy“, jen méně často — viděli se jen párkrát do roka.
Pak přišel Roman. Se sklenkou v ruce. S tím svým nacvičeným úsměvem. Opálený, pevný, sebejistý. Zastavil se vedle mě.
— Jani, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale no tak! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče přes okraj?
Někdo vyprskl. Dva, možná tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Lucii a pokračovala v hovoru. Myslela jsem si, že teď už odejde. Jako obvykle. Řekne hnusotu, já budu mlčet, večer skončí a pojedeme domů.
Jenže Roman neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby to slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Právě jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem u samého okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlór v nose. Tunika se okamžitě nasákla a táhla mě dolů. Vynořila jsem se a chytila se okraje. V uších mi hučelo. Nahoře jsem viděla Romana — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Petr běžel od grilu ke mně. Eva stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi přilepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse byl mrtvý okamžitě. Osmadvacet tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Překvapilo mě to.
— Romane, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmadvacet tisíc. Peníze čekám do zítřka.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si zase nasadil úsměv.
— Jani, prosím tě. To byl fór. Kup si novej.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Romane. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. Dokonce i hudba jako by ztišila.
Petr stál vedle mě. Také mokrý — skočil za mnou, ale já už byla venku.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nedodal obvyklé „on nechtěl“.
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nepálil. Byl studený. Jasný. Jako mrazivé ráno.
Roman peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Petrovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec by měla být ráda, že ji na našich akcích ještě snáším.“
Petr mi zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem si ji. A něco ve mně se definitivně posunulo. Nezlomilo. Právě posunulo. Jako páka, která dlouho nedosedala na místo, a teď konečně zapadla.
Za týden jsme doma pořádali večeři. Částečně pracovní. Já pozvala dva možné partnery pro franšízu. Petr své kolegy. A Roman se pozval sám. Zavolal Petrovi: „Slyšel jsem, že u vás něco je. Dorazím s Evou.“ Petr se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývák, ten samý jako vždycky. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Romanovi. Protože mezi hosty byli pan Novotný a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Roman dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pět stovek a Evu. Objal Petra, mně kývl a usadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce jsem si na chvíli pomyslela, že ho příhoda s bazénem možná přece jen něco naučila.
Ne.
Když došlo na dezert — podávala jsem tartaletky s malinovým krémem, také ruční práce — Roman se rozvalil na židli. V ruce červené víno, pohled už těžký a mastný.
— Naše Jana mimochodem nejen výborně vaří, ale taky výborně jí, — obrátil se na pana Novotného. — Péťo, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Dvořáková položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou tartaletka. Malinový krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo ticho. Ne vztek. Ticho. Přesně to ticho, které přijde vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo utopeného. Osmadvacet tisíc z mojí kapsy, protože Roman neposlal ani korunu.
— Kláro, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichli. — Tady Jana. Ano, vím, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s Bříza Media. Všech. Grafika, sociální sítě, sezonní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Romana.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tak, jako se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Jano, — řekl, — co to sakra děláš?
— Romane, — odpověděla jsem, — Cukrářství Plus je moje firma. Sladká dílna je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Jeden a půl milionu korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění tvář. Pěkně po krocích. Nejdřív nechápavost. Potom horečný výpočet. Pak pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — odložil sklenku a víno šplíchlo na ubrus. — Cukrářství Plus jsi ty? Klára je od tebe?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Romana dívala pohledem, který jsem až příliš dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který se objeví v talíři.
— Jano, počkej, — Roman vyskočil. Ruce se mu třásly. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je přece práce. Netahej do toho osobní věci. My jsme s Petrem kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že Cukrářství Plus jsem já, — přikývla jsem. — Ale velmi dobře jsi věděl, že jsem člověk. A na tom ti nezáleželo.
Eva seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Petr se na mě díval. A nezastavil mě. Poprvé za osm let mě nezastavil.
— Jano, — Roman ke mně udělal krok, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. To je moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem tartaletku. Ukousla jsem si. Malinový krém byl bezchybný — vanilka, kyselost malin, dokonale vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Roman stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu potřísněného vínem, s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pak se otočil a odešel. Eva vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu se rozhostilo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Jano, — řekl, — ta vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Petrem ze stolu. Mlčel. Potom přece jen promluvil:
— Víš, že mi teď bude volat každý den?
— Vím.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Petr položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to patří k celému tomuhle příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Roman přišel o moje smlouvy. Jeden a půl milionu korun ročně je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Potom se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Petr — pořád za ním jezdil jednou za dva týdny.
Prý teď Roman všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila vhodnou chvíli“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svoji klientku do bazénu.
Petr za Romanem občas jezdí dál sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Roman už nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé za sedm let opravdu klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem před jeho partnery ukončila smlouvy? Nebo k tomu sám kráčel celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste udělali vy?