Martina zůstala ještě několik dlouhých vteřin sedět za volantem. Prsty měla sevřené kolem volantu tak pevně, až jí zbělely klouby. Srdce jí tlouklo nepravidelně — ne strachem, ale tím těžkým, nepojmenovatelným tušením, které se nedá vysvětlit, jen cítit někde hluboko pod žebry. Petrovo auto stálo přímo u brány. Zablácené celé od kol až po prahy, jako by nepřijel před chvílí, ale už někdy včera. Na kapotě se ještě leskly drobné kapky po nedávném dešti.
— To je divné… — vydechla sotva slyšitelně.
Vždyť jí přece tvrdil, že v práci nestíhá ani dýchat. Naléhavé podklady, důležité porady, uzávěrky, kvůli kterým se vrátí bůhvíkdy v noci. Dokonce ještě ráno, když už se Martina chystala vyrazit, jí zavolal a unaveným hlasem řekl:
— Ty si tam odpočiň, ty šťastná. Já budu v kanceláři sedět nejspíš až do noci.
A teď jeho vůz klidně stál před plotem jejich chaty.
Martina pomalu vystoupila. Vzduch voněl mokrou hlínou a čerstvou jarní trávou. Někde opodál se ozval krátký, neklidný ptačí křik. Všude kolem panoval tak obyčejný mír, že to, co viděla před sebou, působilo ještě nesmyslněji. Ještě víc špatně.
Branka byla pootevřená.
— Petře? — zavolala, když vstoupila na dvůr.
Nikdo se neozval.
Na verandě ležela dámská kabelka. Cizí. Malá, světlá, očividně drahá. Martina se zastavila tak prudce, jako by narazila do neviditelné stěny.
Tu věc nikdy předtím neviděla.
Hrudníkem se jí rozlil ledový chlad.
A v tu chvíli se z domu ozval smích. Ženský.
Martina měla pocit, že se v ní všechno utrhlo a propadlo někam dolů.
Instinktivně ustoupila o krok, ale hned nato se zarputile narovnala a vystoupala po schůdcích na verandu. Ruce se jí třásly tak, že jí klíče vyklouzly z prstů a cinkly o dřevěnou podlahu.
Smích okamžitě umlkl.
Dveře se otevřely téměř vzápětí.
Na prahu stál Petr.
Zbledl tak náhle, že Martina pochopila všechno dřív, než spatřila ženu za jeho ramenem.
Mladou.
Kolem třiceti.
S dlouhými tmavými vlasy a v jejím, Martinině, domácím županu.
Několik vteřin mlčeli všichni.
Jen vítr lehce nadzvedával starou záclonku u okna.
— Martino… proč jsi přijela? — dostal ze sebe nakonec Petr.
Ta otázka zabolela víc než facka.
— Od kdy se musím ptát na dovolení, abych směla přijet na vlastní chatu? — odpověděla tiše.
Žena za Petrovými zády si nervózně přitáhla župan těsněji k tělu.
— Petře, já asi radši půjdu… — zamumlala.
— Zůstaň! — vyštěkl prudce, ale hned ztichl, jako by se sám polekal vlastního hlasu.
Martina se na manžela dívala, jako by toho člověka viděla poprvé v životě.
Dvacet let.
Dvacet let manželství se jí právě teď rozpadalo před očima.
V hlavě se jí začaly samy od sebe vynořovat drobnosti, kterým dřív nepřikládala význam: pozdní návraty, náhlé služební cesty, jeho podráždění pokaždé, když navrhla, aby spolu jeli na chatu. I ty neustálé řeči o tom, že by pozemek měli prodat, najednou získaly úplně jiný smysl.
On tu chatu nikdy nenáviděl.
Jen si tady uvolňoval prostor pro jiný život.
— Kdo to je? — zeptala se Martina nečekaně klidným hlasem.
Petr si přejel dlaní po tváři.
— To je… Lenka.
— Jak dlouho?
Neodpověděl.
A jeho mlčení znělo hůř než jakákoli věta.
Martina pomalu vešla dovnitř. Na stole stály dva hrnky, láhev vína a talíř s nakrájeným sýrem. Přes opěradlo židle visel dámský svetr.
Cizí život.
Na její chatě.
V její kuchyni.
V jejím tichu.
Najednou si vzpomněla, jak sama vybírala tyhle záclony. Jak pod okna sázela pivoňky. Jak si představovala, že právě tady budou s Petrem jednou stárnout.
Směšné.
— Já tě opravdu milovala, Petře, — řekla tiše, aniž se otočila.
Za jejími zády se usadilo těžké mlčení.
A pak Petr pronesl slova, která už z ní nikdy nikdo nevymaže:
— Martino… už dlouho jsem ti to chtěl říct. Odcházím.
Martina se nerozplakala.
Ani v první chvíli, ani o minutu později, ani tehdy, když Petr sklopil oči, jako by se za vlastní přiznání styděl. Uvnitř jí cosi ztuhlo na kámen. Zvláštní stav — když je bolest tak silná, že ji tělo prostě odmítne pustit dovnitř.
Ticho jako první přerušila Lenka.
— Nevěděla jsem, že přijedete… — řekla tiše a neodvážila se Martině podívat do očí.
Martina se k ní pomalu obrátila. Mladá žena působila zaskočeně, ale ne provinile. A právě to pálilo nejvíc.
Takže už se tu cítila jako doma.
— Řekl ti, že tahle chata patří jeho ženě? — zeptala se Martina vyrovnaně.
Lenka zbledla a očima sklouzla k Petrovi.
Ten podrážděně vydechl:
— No tak, Martino. Hlavně tady teď nedělej scény.
— Scény? — v jejím hlase poprvé zazněla ocel. — Přivezl sis milenku do mého domu a ještě mi budeš vykládat něco o scénách?
Petr nervózně cukl ramenem.
— Už jsem unavený z tohohle dvojího života. Stejně k tomu všechno dávno směřovalo.
— Dávno? — Martina se křivě pousmála. — A já si toho, představ si, vůbec nevšimla. Dvacet let jsem žila vedle člověka a nepoznala jsem, kdy se z něj stal cizinec.
Došla k oknu. Za sklem tmavla zahrada, kterou tolik let pěstovala vlastníma rukama. Jabloně už se chystaly rozkvést. Večerní vítr tiše hýbal větvemi šeříku.