Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přimrazená a nedokázala odtrhnout oči od drobného plastového štítku připnutého k ručce novorozeněte. Žárovka pod stropem se lehce houpala v průvanu a v domě panovalo tak ostré ticho, že bylo slyšet i Pavlovo těžké dýchání.
Znovu se zadívala na nápis — a najednou jí v nitru všechno zledovatělo.
„Ne… tohle přece není možné…“ vydechla sotva slyšitelně.
Pavel se zamračil.
„Co je tam napsané?“
Jana pomalu zvedla k manželovi oči plné strachu.
„Jméno matky… je tu jméno mojí sestry.“
Muž ztuhl.
„Jaké sestry?“
„Lenky…“
V místnosti jako by se najednou nedalo dýchat. Pavel si to jméno pamatoval až příliš dobře. Lenka byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela beze stopy za podivných okolností. Hledala ji celá vesnice: přijeli policisté, vyslýchali sousedy, procházeli les i břeh řeky. Jenže dívka jako by se vypařila.
A o měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Lenka utopila.
Jana se těžce sesunula na židli.
„Je tu datum narození… dnešek…“ pronesla rozechvělým hlasem. „Ale to nejde. Lenka zmizela před třemi lety…“
Miminko tiše zaplakalo. Pavel ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat.
„Možná je to jen shoda jmen?“
Jana prudce zavrtěla hlavou.
„Ne. Je tu celé jméno: ‚Lenka Nováková.‘ To je ona.“
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Pavel rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nebyl.
Jen vítr kýval starou jabloní.
„Tohle se mi vůbec nelíbí,“ zamumlal potichu. „To dítě nenechali na hřbitově náhodou.“
Jana mlčela. Vzpomínky ji vtáhly zpět do doby před třemi lety. Lenka tehdy bývala úplně jiná — veselá, zářivá, hlučná. Muži ve vsi kvůli ní ztráceli hlavu. Jenže jednoho pozdního večera přišla za Janou uplakaná a řekla zvláštní větu:
„Jestli se mi něco stane — nikomu nevěř.“
Jana si tehdy myslela, že se sestra jen pohádala s dalším nápadníkem.
O týden později Lenka zmizela.
Dítě znovu slabě zakňouralo. Jana si ho opatrně vzala do náruče. Srdce se jí bolestně sevřelo. Chlapec se jí díval přímo do očí — pozorně, vážně, jako by chápal všechno, co se kolem něj děje.
„Je jí tak podobný…“ zašeptala.
Pavel vydechl ztěžka.
„Musíme zavolat policii.“
Jana však nečekaně ostře odpověděla:
„Ne!“
Muž se na ni překvapeně podíval.
„Proč?“
Zarazila se.
„Protože… jestli Lenka žije… možná ji hledají právě ti lidé, kterých se bála.“
V tu chvíli se ozvalo prudké zaklepání na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Pavel pomalu přistoupil ke dveřím.
Klepání se ozvalo znovu.
A pak za dveřmi zazněl chraplavý mužský hlas:
„Otevřete. Přišli jsme si pro dítě…“
Kapitola 2. Ti, kteří přišli v noci
Domem se rozlilo těžké, dusivé ticho.
Pavel stál u dveří a neodvažoval se ani dotknout kliky. Jana k sobě přitiskla miminko ještě pevněji, jako by cítila, že pokud ho vydá, stane se něco strašného.
Rány na dveře se opakovaly.
Tentokrát pomaleji.
Tvrději.
„Otevřete po dobrém,“ ozval se znovu sípavý hlas. „Víme, že to dítě máte.“
Pavel rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě ponořil do šera. Jen lampička u svatého obrázku v rohu slabě poblikávala načervenalým plamínkem.
„Potichu…“ zašeptal.
Jana skoro přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo pomalu obcházel okna. Prkna na zápraží zavrzala. Potom se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského skla.
Pavel opatrně poodhrnul záclonu — a po zádech mu přeběhl mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden vysoký a vyhublý, druhý podsaditý, s kšiltovkou staženou skoro až k očím. Ve tmě jim nebylo vidět do tváře.
„Kdo to je?..“ zeptala se Jana téměř neslyšně.
Pavel zavrtěl hlavou.
Pak se mu však změnil výraz.
„Počkej…“
„Co je?“
„Mám pocit, že jednoho z nich znám.“
Jana zbledla.
„Koho?“
Pavel těžce polkl.
„Toho vysokého… Vypadá jako Roman.“
To jméno dopadlo mezi ně jako rána.
Roman Král býval dřív místním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Lenčino zmizení. Ve vesnici ho tehdy považovali za poctivého člověka. Potom ale znenadání odešel od policie a ztratil se.
Zvenčí se znovu ozval hlas:
„Máte minutu. Pak půjdeme dovnitř sami.“
Jana nervózně houpala dítě v náručí. Chlapec najednou ztichl a upřeně se zadíval ke dveřím. Malými prstíky pevně sevřel rukáv jejího svetru.
„Pavle… já se bojím…“
Muž rychle přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou pušku.
„Jestli se sem budou dobývat, budeme se bránit.“
„Zbláznil ses?!“
„A co mám dělat? Dát jim dítě?!“
V té chvíli cosi za oknem hlasitě narazilo do stěny domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A náhle se ze dvora ozval zvuk motoru.
Světla reflektorů ozářila pozemek.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Škoda Niva.
Dveře se otevřely a z auta vystoupila žena v dlouhém tmavém kabátě. Na hlavě měla šátek promáčený deštěm.
Jana ztuhla.
Srdce se jí zběsile rozbušilo.
Žena zvedla hlavu.
Pavelovi vypadla puška z ruky.
„Panebože…“ vydechl.
Byla to Lenka.
Živá.
Ale vypadala děsivě.
Propadlá tvář, vyhublé líce, vyhaslý pohled. Zdálo se, že za ty roky zestárla nejméně o deset let. Pod levým okem měla tmavou starou jizvu.