— Marie, tuhle misku bych být tebou radši nechal být. Je v tom majonéza. Víš přece, že tohle bys neměla, — prohodil Tomáš, aniž by zvedl oči od masa na grilu. A hned se zasmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa u našeho domu. Krkovice a špízy, které jsem od rána nakládala a pak sama hlídala nad ohněm. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát jsem mimochodem připravovala taky já.
Sedm let pořád totéž. Od první chvíle, kdy ho Petr přivedl, abychom se seznámili, a Tomáš si mě přeměřil od hlavy k patě, hvízdl a zahlásil: „No, Petře, koukám, že ty máš slabost pro ženské krev a mlíko.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to jen vtip. Hrubý, ale pořád vtip.
Jak strašně jsem se mýlila.
S Petrem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu třicet osm. Pro oba to bylo druhé manželství. Petr pracoval jako inženýr v projekční kanceláři a já už jsem v té době otevírala druhou pobočku svého „Sladkého kousku“. Síť cukráren. Moji. Vybudovanou od nuly, bez půjček a bez cizí pomoci. Tři roky jsem do podniku vracela každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich je pět.
Tomáš byl Petrův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali spolu, sloužili spolu na vojně, každý podzim jezdili na ryby. Pro Petra byl Tomáš skoro jako bratr. A já to chápala. Asi právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Petr o všem věděl. Sama jsem ho požádala, aby Tomášovi nic neříkal. Nechtěla jsem motat jeho přátelství do práce. A Petr mlčel.
Tomáš si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terase položila na stůl poslední talíř — pečenou zeleninu — a sedla si vedle Petra. Tomáš už rozléval víno. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Do talíře se dívala vždycky, když se její muž chystal na další představení.
— Marie, do léta bys mohla aspoň trochu shodit, — řekl Tomáš a podával někomu skleničku. — Vlezeš se ještě do plavek? Nebo se zase schováš do šátku až po kotníky?
Nad stolem zůstalo viset trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Petr mi položil ruku na koleno. Ten jeho známý pohyb. „Vydrž. Vždyť to nemyslí zle.“
Vzala jsem do ruky sklenku a podívala se na Tomáše.
— Tomáši, ty víš, že tvoje agentura pořád nedoplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez tlaku. Jen jako prostý fakt. Věděla jsem to, protože se o tom Veronika jednou mezi řečí zmínila, když zpoždění s návrhy vysvětlovala problémy s nájmem.
Jeho úsměv se na okamžik zachvěl. Opravdu jen na vteřinu. Pak se znovu rozesmál.
— A ty víš o mojí kanceláři odkud? — zatočil sklenkou v prstech. — Petr ti to vykecal? No teda, brácho.
Petr neřekl nic.
Dopila jsem víno. Tomáš okamžitě přeskočil jinam — fotbal, dovolená, auto. Všechno jako vždycky. A já si pomyslela: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když už všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Petr ke mně přišel zezadu a objal mě.
— Odpusť mu to. On je prostě takový.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je prostě takový“ není omluva.
Petr mě políbil do vlasů a šel spát. Já zůstala stát u dřezu, horká voda mi tekla po prstech a necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Stejných Petrových omluv. Stejného těžkého mlčení kolem stolu.
O měsíc později Tomáš zavolal. Zval nás na své narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to byla hloupost. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, politý čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krém, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Petr nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Tomáš z toho spadne.
Tomáš z toho opravdu spadl. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Bylo tam asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Tomáš pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždycky. Tomáš uprostřed pozornosti. Opálený, s bílými zuby, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Pokud ho člověk neznal zblízka.
Položila jsem krabici na samostatný stolek a zvedla víko. Dort se opravdu leskl. Karamelové nitky nádherně chytaly světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Tomáš. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marie, — pronesl, — dort je samozřejmě parádní. Jen bys tolik krému nemusela plýtvat sama na sebe, ne? — zasmál se a otočil se k hostům. — Naše Marie má sladké očividně hodně ráda. Je to vidět, co?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, který jsem dělala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul očima. Někdo ze sebe vytlačil nervózní úsměv. Lenka zkoumala svou skleničku.
Uvnitř mě něco cvaklo. Nevybuchlo. Přesně cvaklo. Jako když zapadne zámek.