Janě se podařilo uspat Matěje až někdy před půl třetí odpoledne. Chlapeček jí horkou dlaňkou pevně svíral prst a pokaždé, když se opatrně pokusila zvednout, začal žalostně popotahovat. Bedra ji bolela tak, jako by jí někdo páteř vytáhl, zkroutil ji v rukou a vrátil zpátky trochu nakřivo. Od těžkého porodu uběhl rok a teprve v poslední době dokázala v noci spát aspoň čtyři hodiny v kuse.
Vyšla z dětského pokoje tak tiše, že se ani podlaha pod jejími kroky neozvala. Na okamžik se opřela v chodbě o zeď. Ticho v bytě bylo tenké a křehké, jako sklo, které se může roztříštit při jediném neopatrném pohybu. Jana došla do kuchyně a zapnula konvici. Byla to jediná půlhodina za celý den, kdy si mohla jen sednout a vydechnout.
Ve stejnou chvíli seděl Martin na druhém konci města v závodní jídelně na obědové pauze s Petrem. Kolem nich hučely hlasy, ve vzduchu se mísila vůně sekané z výdeje a lehce připálených rohlíků.
„Slyšels, že moje Eva si za minulý měsíc vydělala víc než já?“ Petr rozbalil obložený chléb a spokojeně se opřel o židli. „Dělá doma nehty, objednávky má na tři týdny dopředu. A to má malý dítě pořád za zády.“
„Fakt?“ Martin překvapeně zvedl obočí.
„Jo, viděl jsem to,“ přikývl Martin a zadíval se do svého talíře.
„A co tvoje Jana?“ zeptal se Petr jen tak, jako by šlo o počasí.
„Co by Jana,“ odstrčil Martin jídlo. „Sedí doma. Dítě spí, ona spí. Dítě jí, ona jí. To je celý její denní plán.“
„Tak jí to řekni rovnou. Jako chlap,“ pokrčil Petr rameny. „Eva taky nejdřív pořád naříkala: jsem unavená, dítě, bolí mě záda. Pak jsem jí vysvětlil, že jestli chce, aby si jí člověk vážil, musí vydělávat. A zabralo to.“
Martin neodpověděl, ale Petrova slova mu zůstala v hlavě jako tříska pod kůží. Převaloval je v sobě po zbytek pracovní doby a potom ještě celou cestu metrem domů. Než otočil klíčem v zámku, vařilo to v něm tak, že byl připravený vybuchnout.
Jana ho přivítala v kuchyni. Matěj lezl po koberci v obýváku a přidržoval se nohy pohovky. Ona krájela zeleninu na dušenou večeři, pohybovala se rychle a naučeně: jedním okem hlídala sporák a druhým dveře, v nichž se každou chvíli mihla synova světlá hlavička.
„Ahoj,“ otočila se a unaveně se usmála. „Večeře bude za chvíli, tak za dvacet minut.“
„Sedni si,“ řekl Martin bez náznaku úsměvu. Stál ve dveřích s výrazem člověka, který si tenhle rozhovor předem nacvičil.
„Stalo se něco?“ Jana položila nůž a otřela si ruce do utěrky.
„Stalo se to, že tuhle rodinu táhnu sám. Vstávám v šest ráno, vracím se skoro v sedm večer. Já nosím domů peníze. A co děláš ty?“
„Martine, starám se o našeho syna. Je mu rok. Vždyť ještě ani pořádně nechodí.“
„A co jako? To je důvod celý den nic nedělat? Petrova Eva vydělává s úplně stejně malým dítětem víc než její muž. Karlova žena peče dorty. A ty? Co děláš ty?“
Jana se pomalu posadila na židli. Podobné řeči už znala. Většinou skončily jeho brbláním a jejím mlčením. Jenže dnes v jeho hlase znělo něco jiného.
„Martine, z tvé výplaty vyjdeme. Nemáme hlad, nejsme na ulici. Do práce půjdu, až Matěj trochu povyroste.“
„Až povyroste, to znamená kdy? Za pět let? Za deset? Až definitivně přirosteš ke gauči?“
„Je mi jednatřicet,“ hlas se Janě zachvěl, ale ovládla se. „Rodila jsem před rokem. Měla jsem těžké komplikace. Teprve teď se začínám dávat dohromady.“
„Rodí každá,“ odhodil Martin tvrdě, jako kámen. „A každá se z toho nějak dostane. Jen ne každá se za to schovává roky.“
„Ty teď říkáš, že se schovávám za naše dítě?“
„Říkám věci pravým jménem. Zpohodlněla jsi, Jano. Vyhovuje ti viset mi na krku a tvářit se jako hrdinka, protože se staráš o dítě.“
Jana na něj hleděla bez hnutí. Neplakala. Nekřičela. Už jen neměla sílu vysvětlovat. Neměla sílu pořád dokazovat, že den s ročním dítětem není odpočinek. Že praní, vaření, krmení, koupání, probdělé noci a nepřestávající bolest v těle jsou také práce. Skutečná práce. Bez víkendů, bez dovolené a bez jediného poděkování.
„Dobře,“ řekla tiše.
„Co znamená dobře?“ zamračil se Martin.
„Dobře. Půjdu do práce. Zítra začnu hledat.“
Martin čekal hádku. Čekal slzy, výmluvy, výčitky. Místo toho uslyšel jedno klidné slovo. A z nějakého důvodu mu nepřineslo uspokojení, ale neklid.
„No výborně,“ procedil. „Už bylo na čase.“
Jana vstala, znovu vzala nůž a pokračovala v krájení zeleniny. Za celý večer už neřekla ani slovo. Když Matěj v pokoji zaplakal, zvedla ho do náruče, pohoupala ho, políbila na teplé čelo a pomyslela si: „Tak takhle. No dobře. Tak takhle.“
O čtyři dny později Jana oznámila:
„Našla jsem práci. Nastupuju v pondělí.“
„Kam?“ Martin odložil telefon.
„Do restaurace U Lípy. Pamatuješ, že jsem tam před porodem brigádně dělala? Za barem. Vzali mě hned.“
„Počkej. To je restaurace. Tam jsou noční směny?“
„Krátký dlouhý týden. Ve všední dny do jedné, o víkendu do tří ráno.“
„Děláš si legraci?“ Martin vyskočil. „Ty chceš stát za barem do tří do rána, zatímco náš syn bude doma?“
„Chtěl jsi, abych pracovala,“ odpověděla Jana vyrovnaně. „Tak budu pracovat.“
„Myslel jsem normální práci! Přes den! Něco slušného!“