Po třech schůzkách mě čtyřiapadesátiletý Jaroslav pozval na svou chatu. Teprve k večeru mi došlo, proč tam s sebou pozval i své známé.
Po třech setkáních mě čtyřiapadesátiletý Jaroslav zavolal k sobě na chatu. Až večer jsem pochopila, proč tam pozval ještě i kamarády.
Je mi jednapadesát. Člověk by řekl, že v tomhle věku už má žena dost rozumu, opatrnosti, životních zkušeností a nějaký vnitřní alarm na podivné lidi. Já jsem si aspoň myslela, že ten můj alarm funguje docela spolehlivě.
A pak jsem souhlasila, že pojedu s Jaroslavem na chatu.
Když si na to dnes vzpomenu, pořád se tomu divím. Ne proto, že by se stalo něco jako z nějakého thrilleru. Vůbec ne. Na celé té věci bylo nejhorší právě to, jak obyčejně všechno vypadalo. Žádný temný sklep, žádná sekera, žádné blesky za oknem. Jen dospělí lidé, volná sobota, domek za městem, jídlo na stole a běžné rozhovory. A uprostřed téhle normálnosti mi najednou naprosto jasně došlo, že mám strach.
Tak vlastně začalo naše psaní.
Jaroslav byl o tři roky starší než já. Čtyřiapadesát. Rozvedený, dospělá dcera už bydlela sama. Pracoval jako technik, nejspíš někde v projekci. Psal slušně, bez hloupého „ahoj, kočko“ a bez kytic ze smajlíků. Netlačil na mě. Hned se mi necpal do soukromí. Neříkal mi „holčičko“, a za to jsem mu byla skoro vděčná. V našem věku zní „holčičko“ od téměř cizího muže tak, jako by utekl buď z podivného kurzu sebevědomí, nebo z laciné romantické telenovely.
Často se ptal na knihy, na mou práci, na maminku. Tehdy jsem se o ni starala po operaci a on o tom mluvil nějak klidně, lidsky. Neodbyl mě prázdným „držte se“, ale napsal normálně: „To musí být těžké. Jen přitom nezapomínejte taky na sebe.“ A já si tehdy řekla: tak tohle je dospělý muž. Žádný kluk s větrem v hlavě. Žádný sebestředný žvanil. Žádný lovec zážitků. Jen klidný, spolehlivý člověk.
Po pár týdnech navrhl, abychom se sešli v kavárně. Seděli jsme asi hodinu. Přišel v čisté košili a voněl obyčejnou kolínskou, nijak sladce ani vtíravě. Mluvil tiše. Číšnici poděkoval normálně, bez povýšenosti. Pozorně poslouchal. Přistihla jsem se dokonce, že se vedle něj uvolňuju.
Potom přišla ještě dvě setkání. Procházka v parku, káva s sebou, povídání o chatě. Vyprávěl, že má kousek za městem starý domek po rodičích. Já mám k zemi dobrý vztah. Ne fanatický, samozřejmě, ale záhon okopat zvládnu docela ráda, pokud mě potom nikdo nenutí být na to hrdá. Jaroslav říkal, že pěstuje kopr, jablka a rybíz. Ukazoval mi fotky: dřevěná veranda, starý stůl, šeřík u plotu, sousedovic kocour na schodech.
A jednou řekl:
— Hano, přijeďte v sobotu. Jen si odpočineme na čerstvém vzduchu. Upeču rybu. Můžu vás vyzvednout u nádraží, odtud je to kousek.
Nepřikývla jsem hned. Přece jen chata. Muž. Za městem. Ano, je mi jednapadesát, ale nebezpečí se přece v občance nedívá na datum narození.
Řekla jsem:
— Rozmyslím si to.
Klidně se usmál:
— Samozřejmě. Chápu. Dneska je taková doba, že opatrnosti nikdy není nazbyt.
A právě tím „chápu“ si mě získal. Rozumíte? Neurazil se. Nezačal tlačit. Nezeptal se vyčítavě: „Vy mi snad nevěříte?“ A to je pro mě vždycky důležité znamení. Nejsem už holka, abych jezdila někam, kde mi hned na začátku někdo zkouší kroutit rukama pomocí vlastní dotčenosti.
Celý týden jsem váhala. Kamarádka Petra mi řekla:
— Pošli mi adresu. A zavolej, až dorazíš. A nepij.
Zasmála jsem se:
— Petro, já stejně skoro nepiju.
— Právě to „skoro“ vynech. My tyhle inteligenty známe. Nejdřív řeči o Hrabalovi a potom: „Ty si mě nevážíš?“
Mávla jsem nad tím rukou, ale adresu jsem jí poslala. A Jaroslavovo číslo taky.
V sobotu jsem se chystala dlouho. Vzala jsem si džíny, světlou halenku a lehkou bundu. Neoblékla jsem se slavnostně, ale ani tak, jako bych jela vyhrabávat brambory. V pekárně jsem koupila slaný koláč se zelím, protože chodit na návštěvu s prázdnýma rukama mi vždycky připadalo trapné. A to moje věčné „trapné“ později sehrálo svou roli. V životě jsem toho kvůli němu udělala hodně. Trapné odmítnout. Trapné odejít. Trapné říct, že je mi něco nepříjemné. Jen komu tím bylo pohodlně? Mně rozhodně ne.
Na nádraží jsem jela vlakem. Seděla jsem u okna, dívala se na květnovou zeleň a říkala si, že se možná zbytečně plaším. No tak jede dospělá žena k dospělému muži na chatu. Ne do hlubokého lesa bez signálu. Telefon nabitý. Den světlý. Lidé kolem jsou.
Jaroslav mě čekal u nádraží. Auto měl staré, ale čisté. Vystoupil, otevřel kufr a vzal ode mě tašku s koláčem.
— Dojela jste dobře?
— Dobře.
— Dnes vám to moc sluší.
Řekl to klidně. Bez lepkavosti. Dokonce jsem se trochu začervenala.
Jeli jsme asi patnáct minut. Nejdřív silnice vedla přes obec, potom podél lesa. Vyprávěl, že ráno byl pro chleba, že soused zase nakřivo opravil plot a že jabloň letos kvete úplně neuvěřitelně. Poslouchala jsem ho a myslela si: vždyť je to opravdu dobrý člověk. Tichý. Domácí.
První slabé varování zaznělo, když najednou řekl:
— Vyprávěl jsem o vás mamince. Určitě by vás schválila.
Chvíli jsem nevěděla, co na to říct. Viděli jsme se třikrát. Jaká maminka? Jaké schválila? Ale jen jsem se usmála:
— Doufám, že jste jí nevyprávěl moc podrobně.
Podíval se na mě o něco déle, než bylo příjemné.
— Já lidi dobře odhaduju. Vy jste správná žena.
Něco se ve mně sevřelo. Nemám ráda, když mi někdo říká, že jsem správná. Hned mám chuť udělat něco naprosto nesprávného. Ale rozhodla jsem se nebýt malicherná. Každý má přece svoje oblíbené obraty.
Chata byla přesně taková jako na fotografiích. Starší domek, veranda, šeřík, sud s vodou, záhony. Všechno trochu křivé, ale živé. Na stole už stály talíře, chleba, okurky, rajčata a bylinky. Zapnul konvici a šel mi ukázat zahradu.
— Tady jsou jahody. Tamhle brambory. Tady je kůlna, no, spíš dílna. A tamhle sauna, ale tu už jsem dlouho neroztápěl.
Dílna byla v menším přístavku. Otevřel dveře. Uvnitř bylo cítit dřevo, benzín a kov. Na stěnách viselo nářadí. Opravdu hodně nářadí. Pily, kladiva, sekery, nějaké háky a železné věci, jejichž účel jsem nepoznala. Chápu, chata je chata, bez nářadí to nejde. Přesto mi tam nebylo dobře. Možná proto, že Jaroslav stál ve dveřích tak, že jsem nemohla hned vyjít. Jako by náhodou. Ale všimla jsem si toho.
— Mám rád pořádek, — řekl.
— To je vidět.
— U mě musí mít každá věc svoje místo.
Pronesl to tak, jako by nemluvil jen o nářadí.
Vyšla jsem ven jako první. Hned se mi dýchalo lehčeji.
Potom jsme seděli na verandě. Ryba už se pekla a voněla po citronu a česneku. Zavolala jsem Petře, jak jsem slíbila. Řekla jsem jí, že je všechno v pořádku. Jaroslav mezitím krájel bylinky. Všimla jsem si, že poslouchá. Ne otevřeně, ne okázale, ale poslouchá.
— Kamarádka má starost? — zeptal se, když jsem hovor ukončila.
— Samozřejmě. Já bych ji měla taky.
Lehce se uchechtl:
— Ženy jsou dnes všechny hrozně podezřívavé.
Odpověděla jsem:
— Spíš opatrné.
— No ano. I když to někdy urazí. Člověk se snaží, pozve někoho k sobě, a ten ho předem zařadí mezi zločince.
Tady jsem měla zpozornět víc. Protože klidný člověk se obvykle nehádá s cizím právem být opatrný. Jenže já jsem to zase zkusila uhladit.
— Jaroslave, vždyť jsem přijela.
— Přijela, — řekl a usmál se. — Takže mi věříte.
Nevím proč, ale mlčela jsem.
Najedli jsme se. Ryba byla skutečně dobrá. Nalil si víno a mně také nabídl. Odmítla jsem.
— Vůbec si nedáte?
— Vůbec. Budu se pak vracet domů.
— Můžu vás odvézt.
— Děkuju, pojedu vlakem.
Chvíli mlčel.
— Proč byste jela vlakem? Tlačenice, hluk. Řekl jsem, že vás odvezu.
Slova zněla starostlivě, ale uvnitř se mi něco pohnulo. Protože to neřekl jako nabídku, spíš jako rozhodnutí, které už padlo. Zasmála jsem se tím smíchem, kterým ženy často zkoušejí zjemnit nepříjemný rozhovor.
— Já mám vlaky ráda. Člověk kouká z okna a může si připadat jako hrdinka starého filmu.
Neusmál se.
— Vy pořád žertujete.
— A co jiného zbývá?
— Někdy je potřeba být vážná.
A znovu jsem měla pocit, že nejsem na návštěvě, ale u nějaké zkoušky.
Asi po hodině a půl, když jsem si už říkala, že se brzy začnu zvedat, Jaroslav najednou oznámil:
— Za chvíli dorazí naši.
Nejdřív mi ani nedošlo, koho tím myslí.
— Jací naši?
— No moji. Soused Karel s manželkou, Milan. Možná se staví ještě Pavel. Řekl jsem jim, že mám návštěvu.
Uvnitř se mi všechno nepříjemně propadlo.
— Jaroslave, o tom jste mi neřekl.
— A co je na tom? Normální lidi. Posedíme.
— Myslela jsem, že tu budeme sami.
Podíval se na mě s takovým údivem, jako bych po něm chtěla zbourat dům.
— Hano, vy jste proti lidem? Chtěl jsem, aby vám bylo veseleji.
A bylo to tady. „Aby vám.“ Jako by mi dal dárek a já teď rozmazleně frflala.
Řekla jsem:
— Ráda bych to věděla předem.
Opatrně položil nůž na prkénko, ale stejně to zaznělo ostře.
— Tak promiňte, že jsem vám nesestavil program.
A umlkl.
Bylo mi trapně. Opravdu. Přestože jsem se neměla za co stydět. Seděla jsem ale na cizí chatě, u cizího stolu, s jeho rybou na talíři a svým koláčem vedle, a najednou jsem si připadala jako rozmazlená žena, která kazí lidem den. Hloupý pocit. Jako bych tu oslavu pokazila já.
Asi za dvacet minut přijeli „naši“.
Jako první se objevil Karel. Mohutný, červený v obličeji, v tílku, v ruce igelitku s lahvemi. Za ním vešla jeho žena Alena — unavená žena s krátkým sestřihem. Potom dorazil Milan, hubený, s hlasitým smíchem a neklidnýma očima, které pořád někam odbíhaly. Pavel nepřijel a já si pomyslela: aspoň někdo dnes udělal správné rozhodnutí.
— Á, tak taková vy jste! — zahlaholil Karel, když mě uviděl. — Ten náš Jarda je teda tajnůstkář.
Zdvořile jsem se usmála.
— Hana.
— My víme, my víme. Už nám o vás vypovídal díru do hlavy.
Podívala jsem se na Jaroslava. Stál tam spokojeně. Skoro pyšně. Jako by nepřivedl ženu, ale nějakou trofej.
Alena si sedla vedle mě a tiše řekla:
— Nevšímejte si jich. Jak se napijí, začnou si hrát na herce.
Napadlo mě, že je hodná. Anebo jen dávno zvyklá úplně na všechno.
Na stole se rychle objevily lahve. Jaroslav nalil mužům, Aleně i sobě. Mně znovu nabídl.
— Ne, děkuju.
Karel překvapeně zvedl obočí.
— Vy nepijete vůbec?
— Dnes ne.
— A pročpak? Na seznámení se přece musí.
— Na seznámení můžu i džusem.
Milan se rozesmál:
— Jardo, ty máš ale přísnou paní.
Jaroslav odpověděl:
— Ona je jen opatrná.
Bylo to řečeno jako žert, ale mně to bylo nepříjemné. Protože moji opatrnost už vytáhli na stůl jako další přílohu.
Pak se rozběhly rozhovory. Nejdřív obyčejné: práce, ceny, zdraví, sousedi. Potom Karel začal vyprávět oplzlé vtipy. Dívala jsem se na šeřík a počítala, kdy jede nejbližší vlak. Telefon ukazoval spoj za čtyřicet minut. Na nádraží autem patnáct minut. Pěšky možná přes hodinu. Nebo čtyřicet minut, kdyby člověk znal cestu. Já ji neznala.
Potichu jsem řekla Jaroslavovi:
— Budu muset brzy jet.
Ani se hned neotočil.
— Kam tak spěcháte?
— Domů. Musím zavolat mamince.
Nebyla to úplně lež. Maminka můj telefonát opravdu čekala. Jen ne tak naléhavě.
— Zavoláte jí odsud.
— Chtěla jsem stihnout vlak.
Podíval se na mě, jako bych ho zklamala.
— Hano, lidé přijeli. Bylo by trapné hned odcházet.
To slovo. Moje staré známé, prokleté. „Trapné.“
A já zůstala.
Půlhodina se protáhla v hodinu. Muži vypili další. Jaroslav taky. Ne že by byl opilý, ale změnil se mu obličej. Ztvrdl. Začal Aleně skákat do řeči. Potom ostře řekl Milanovi, že „mele nesmysly“. Pak spustil vyprávění o bývalé manželce. Nepříjemné vyprávění. Ne s bolestí, ne s lítostí, ale s jakýmsi zlým potěšením.
— Myslela si, že za ní budu běhat, — říkal. — Tak jsem jí sbalil věci a vyhodil je za dveře. Ať se učí.
Alena sklopila oči. Karel zabručel. Milan řekl:
— Správně. Ženské se občas musí srovnat do latě.
Cítila jsem, jak mi studí prsty.
Jaroslav se ke mně otočil:
— Že jo, Hano? Někdy člověk pochopí jen tvrdě.
Nechtěla jsem se hádat. Ale souhlasit jsem nemohla.
— Myslím, že s lidmi je lepší mluvit.
Ušklíbl se.
— Vy jste hodná. Dokud vás někdo pořádně nepodvedl.
— Podváděli mě.
— Tak asi málo.
Podívala jsem se na něj a poprvé úplně jasně pochopila: přede mnou nesedí klidný muž. Přede mnou sedí člověk, který výborně drží tvář jen do chvíle, dokud všechno běží podle jeho scénáře.
Vstala jsem.
— Půjdu si do domu pro kabelku.
— Proč?
— Už pojedu.
U stolu se rozhostilo ticho. Dokonce i Karel přestal žvýkat.
Jaroslav vstal také.
— Odvezu vás později.
— Děkuju, zavolám si taxi.
— Sem taxíky nejezdí.
— Ověřím si to.
Udělal krok ke mně.
— Hano, nedělejte scénu.
A tehdy jsem se doopravdy lekla. Ani ne tolik toho kroku. Spíš té věty. Žádná scéna se neděla. Jen jsem chtěla odjet. A on tomu už říkal scéna. Znamenalo to, že v jeho hlavě už jsem byla vinná.
Alena najednou řekla:
— Jaroslave, nech ji jet, když potřebuje.
Prudce se k ní otočil.
— Tebe se nikdo neptal.
Karel se zasmál, ale nejistě.
Šla jsem do domu. Ne rychle, abych neprozradila paniku. Kabelka ležela na židli v předsíni. Vytáhla jsem telefon. Ruce se mi třásly tak, že jsem aplikaci na taxi otevřela až napotřetí. V okolí nebylo žádné auto. Ani jedno. Otevřela jsem mapy. Na nádraží pěšky pět kilometrů. Cesta přes obec, potom kolem pásu stromů.
Napsala jsem Petře: „Je mi tady nepříjemně. Odcházím. Jestli do 20 minut nezavolám, volej mi.“
Odpověď přišla okamžitě: „Volej hned.“
Stiskla jsem volání. A v tu chvíli se ve dveřích objevil Jaroslav.
— Komu voláte?
— Kamarádce.
— Proč?
— Protože chci.
Řekla jsem to a sama se tomu podivila. Hlas zněl klidně. Asi se ve mně konečně probudila jiná Hana. Ne ta zdvořilá žena s koláčem, ale žena, která se moc chce vrátit domů živá a celá. Vřele doporučuju tuhle ženu v sobě neztratit. Objevuje se zřídka, ale přesně ve chvíli, kdy je nejvíc potřeba.
Petra zvedla telefon.
— Hani?
Nahlas jsem řekla:
— Petro, teď odcházím od Jaroslava. Adresu máš. Když neseženu auto, půjdu na nádraží pěšky.
Jaroslav zbledl.
— Proč to takhle říkáte?
Dívala jsem se přímo na něj.
— Aby to věděla.
Petra v telefonu řekla:
— Zapni polohu. Zůstávám na lince. Nezavěšuj.
Zapnula jsem ji. Jaroslav stál ve dveřích a nehýbal se.
— Hano, vy mě urážíte.
— Ne. Odcházím.
— Přijela jste ke mně domů, jedla u mého stolu a teď ze mě děláte nějakého blázna?
— Neřekla jsem, že jste blázen.
— Ale chováte se přesně tak.
A tehdy mi najednou došlo, jak pohodlně je to celé zařízené: nejdřív je člověku trapné odmítnout, potom trapné odejít, potom trapné se bránit. Všechno stojí na cizím studu. Na touze vypadat jako hodná.
Vzala jsem kabelku a obešla ho bokem. Nechytil mě. Nezastoupil mi cestu. Ale šel za mnou.
Na verandě všichni mlčeli. Alena se na mě dívala tak, jako by chtěla něco říct, ale neodvažovala se. Oblékla jsem si bundu.
— Děkuju za oběd, — řekla jsem. Hloupé, že? I v takové chvíli — děkuju. Ale co se dá dělat, výchova se mi někdy zapíná rychleji než zdravý rozum.
Jaroslav tiše pronesl:
— Ještě toho budete litovat. Ne proto, že bych něco udělal. Ale proto, že jste ztratila normálního chlapa.
Už jsem scházela ze schodů.
— Tak to mám štěstí, že jsem ho ztratila tak rychle.
Možná to byla moje nejodvážnější věta za poslední rok. Možná za posledních pět.
Šla jsem k brance. Za zády Karel řekl:
— Ale no tak, Jardo. Ženské jsou dnes všechny přecitlivělé.
A najednou Alena ostře odsekla:
— Drž hubu, Karle.
Na vteřinu jsem se zastavila. Od ní jsem to nečekala. Pak jsem šla dál.
Za brankou vedla prašná cesta s výmoly. Slunce už klesalo, ale pořád bylo světlo. Petra zůstávala celou dobu na telefonu.
— Jdi podle mapy. Nikam neodbočuj. Mluv se mnou.
Šla jsem a povídala nějaké nesmysly. Že tam zůstal koláč. Že tenisky se zdály pohodlné, ale teď se ukázalo, že tak moc ne. Že jsem dospělá ženská a utíkám z chaty jako školačka z nepovedené oslavy.
Petra řekla:
— Ty neutíkáš. Ty odcházíš.
Z nějakého důvodu mě po těch slovech pálily oči.
Asi po deseti minutách se zezadu ozvalo auto. Ustoupila jsem ke kraji silnice. Srdce mi okamžitě vyskočilo až do krku. Auto se pomalu srovnalo vedle mě. Byl to Jaroslav.
Stáhl okénko.
— Nastupte si. Odvezu vás.
— Ne.
— Nebuďte hloupá. Na nádraží je to daleko.
— Dojdu.
— Hano, chováte se ošklivě.
Málem jsem se zasmála. Opravdu. Ne veselím, samozřejmě. Jen ta věta byla na té prázdné silnici tak absurdní. Jdu sama s telefonem v ruce, on jede vedle mě a přemlouvá mě, abych nasedla k němu do auta, a ošklivě se z nějakého důvodu chovám já.
— Jaroslave, jeďte pryč.
— Mám starost.
— Nemusíte.
— Vy jste si to vsugerovala. To ta kamarádka vám popletla hlavu.
Mlčela jsem.
— Později pochopíte, že jste všechno pokazila.
— Možná.
— A ani se neomluvíte?
Zastavila jsem se. Podívala jsem se na něj a velmi klidně řekla:
— Ne.
Jedno krátké slovo. Tak malé. A pocit byl takový, jako bych odtlačila těžkou skříň od zamčených dveří.
Díval se na mě několik vteřin. Potom prudce sešlápl plyn a odjel. Za autem se zvedl prach a já se rozkašlala.
Petra se v telefonu zeptala:
— Odjel?
— Ano.
— Jdi dál.
Na nádraží jsem dorazila za pětačtyřicet minut. Celá zpocená, rozzlobená, s roztřesenými koleny. Vlak měl přijet za dvanáct minut. Koupila jsem si v kiosku láhev vody, sedla si na lavičku a teprve tehdy jsem si všimla, že jsem celou dobu tak křečovitě svírala popruh kabelky, až mi na dlani zůstaly červené pruhy.
Ve vlaku mě to začalo pouštět. Ne hned. Nejdřív jsem se dívala z okna a myslela si: co když jsem to vážně přehnala? No tak přijeli kamarádi. No tak se napili. No tak řekl pár nepříjemných vět. Vždyť se mě nedotkl. Možná jsem měla jen klidně vydržet do večera a on by mě odvezl domů.
Přesně takhle se mozek snaží vrátit nás do známého pohodlného obrázku. Protože je děsivé přiznat si: sama ses ocitla někde, kde ti není dobře. Sama jsi přehlédla první signály. Sama jsi seděla a usmívala se, i když jsi chtěla vstát a odejít.
Doma jsem zavolala mamince. Řekla jsem, že jsem unavená. Všechno jsem jí nevyprávěla. Maminka by se okamžitě začala bát, tlak, prášky, „já jsem říkala, že všichni chlapi jsou divní“. I když to neříkala, určitě by řekla, že to říkala.
Petře jsem potom pověděla všechno. Poslouchala mlčky, jen občas se zeptala:
— Aha. A on co?
Když jsem skončila, řekla:
— Hani, byla jsi dobrá.
— Jaká dobrá. Jela jsem kdovíkam.
— Dobrá ne proto, že jsi jela. Ale proto, že jsi odešla.
Druhý den Jaroslav napsal. Dlouhou zprávu. Začínala slovy: „Celou noc jsem přemýšlel.“ Pak psal o tom, že jsem urazila jeho důvěru, že mě chtěl seznámit s blízkými lidmi, že v mém věku bych už měla umět rozeznat péči od kontroly, že jsem dovolila kamarádce zasahovat tam, kde neměla co dělat. A ještě napsal: „Nejsem kluk, abych běhal za ženou, která si vymýšlí zkoušky.“
Přečetla jsem si to a neodpověděla.
Za hodinu přišla druhá zpráva:
„Mlčení je taky odpověď.“
Potom třetí:
„Škoda. Myslel jsem, že jste jiná.“
To „jiná“ mě skoro pobavilo. Jaká jiná? Pohodlná? Vděčná? Taková, která sedí u stolu a snáší všechno jen proto, že kolem jsou lidé a odejít by bylo jaksi neslušné?
Zablokovala jsem ho.
Zdánlivě tím všechno skončilo. Žena se projela na chatu, zjistila, že muž pro ni není, vrátila se domů. Dalo by se udělat tečku a jít vařit pohanku. Jenže tečka v téhle historii nebyla tak jednoduchá.
Za týden mi zavolala Alena. Ta Karlova žena. Nejdřív jsem ani nechápala, odkud má moje číslo. Ukázalo se, že Jaroslav naši konverzaci před všemi ukazoval, když se chlubil, že se mu „rýsuje vážná známost“. Číslo si zapamatovala z horní řádky chatu. Úžasná ženská paměť. Hlavně když je potřeba.
Řekla:
— Hano, promiňte, že volám. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste tehdy dojela v pořádku.
— Ano. Děkuju.
Chvíli mlčela.
— Udělala jste dobře, že jste odešla.
Nevěděla jsem, co odpovědět.
Alena mluvila tiše. Jako by byla ve vedlejší místnosti.
— Nedělá to poprvé. Ne zrovna s vámi. Obecně. Pozve ženu a pak pozve nás. Jako: podívejte se, jaká je. A když se jí to nelíbí, potom říká, že je divná. Nebo namyšlená. Nebo že to nemá v hlavě v pořádku.
Přejel mi mráz po zádech.
— Proč to dělá?
— Nevím. Líbí se mu, když se člověk ztratí. Když neví, jak se má chovat. Pak si připadá jako hlavní.
Seděla jsem v kuchyni, dívala se na svůj hrnek s oprýskanou kopretinou a myslela na to, že svět je někdy uspořádaný velmi jednoduše a velmi nepříjemně.
— A proč mi voláte? — zeptala jsem se.
Alena vydechla.
— Protože jsem tehdy skoro celou dobu mlčela. A měla jsem něco říct dřív. Když oznámil, že přijedou chlapi, viděla jsem váš obličej. Vy jste hned pochopila, že něco není v pořádku.
— Ne hned.
— Hned. Jen jste si nevěřila.
Ta věta mě pak ještě dlouho doháněla.
Mluvily jsme ještě chvíli. Řekla, že ani s Karlem to nemá jednoduché. Nevyptávala jsem se. Každý má svoje dveře, které musí jednou otevřít zevnitř.
A za měsíc jsem Jaroslava náhodou potkala u trhu. Kupovala jsem jahody a vybírala ty, které nevypadaly úplně jako z plastu. On stál u stánku s bylinkami. Uviděl mě první.
Cítila jsem, jak si tělo vybavilo všechno dřív než hlava. Ramena se mi napjala, prsty sevřely sáček. Ale on ke mně přišel klidně.
— Dobrý den, Hano.
— Dobrý den.
— Jak se máte?
— Dobře.
Kývl.
— Chtěl jsem se omluvit.
Tady mi málem vypadly jahody z ruky. Protože tohle jsem nečekala.
— Za co přesně? — zeptala jsem se.
Podíval se na mě tím samým měkkým úsměvem, který se mi kdysi líbil.
— Za to, že jste se cítila nepříjemně.
A to bylo všechno. Ne za to, že pozval lidi bez varování. Ne za nátlak. Ne za to, že jel vedle mě autem. Ale za to, co jsem cítila já. Jako by problém byl v mém vnímání, ne v jeho chování.
Najednou jsem pochopila, že přede mnou zase stojí ten muž z kavárny. Zdvořilý. Čistá košile. Klidný hlas. Inteligentní vzhled. Kdybych nevěděla, co se stalo na chatě, znovu bych si pomyslela: dobrý člověk.
Řekla jsem:
— Takovou omluvu nepřijímám.
Lehce přimhouřil oči.
— Jste pořád stejně ostrá.
— Ne. Jen jsem přesnější.
Ušklíbl se, otočil se a odešel.
Koupila jsem jahody. Doma jsem je umyla a půlku snědla rovnou u dřezu jako člověk bez pevné vůle a bez chuti to skrývat. A víte co? Bylo mi dobře.
Pak jsem na tu cestu ještě často myslela. Ne každý den, samozřejmě. Život běží dál: maminka, práce, složenky, sousedovic kočka, která z nějakého důvodu považuje moji rohožku za své osobní lázně. Ale občas si vzpomenu.
Na takových příbězích je nejhorší, že v nich není velké červené tlačítko s nápisem „nebezpečí“. Všechno se skládá z maličkostí. Nevhodná věta. Příliš dlouhý pohled. Vtip s ostnem. Rozhodnutí udělané místo vás. Slova „to by bylo trapné“. A vy sedíte a přemlouváte samu sebe: no co, vážně to přeháním? Člověk se snažil. Pozval mě. Nakrmil. Vlastně se nic hrozného nestalo.
A pak pochopíte: děsivé věci nepřicházejí vždy s křikem. Někdy mluví potichu, krájí bylinky na verandě a tváří se, že se starají.
Nechci teď žít v neustálé podezíravosti. To taky není život, ale nepřetržitá hlídka u vlastní duše. Setkávám se s lidmi, chodím na návštěvy, občas dokonce souhlasím s kávou s mužem. Ale teď mám jednoduché pravidlo: když je mi někde špatně, nejsem povinná zůstat až do konce jen ze slušnosti.
Dá se odejít uprostřed večeře.
Dá se odmítnout sklenka.
Dá se zavolat taxi, i když se hostitel urazí.
Dá se zavolat kamarádce a mluvit nahlas.
Dá se být „jiná“.
Někdy je být jiná vůbec to nejužitečnější.
A otevřený konec je v tomhle. Nedávno mi Petra poslala screenshot z té samé místní skupiny. Jaroslav tam komentoval příspěvek jedné ženy o sazenicích. Psal velmi mile. O rajčatech, o starých filmech, o tom, že mu teď na chatě kvete šeřík.
Protože cizí život nemůžete odvést za ruku z cizí chaty. Můžete jen varovat: dívej se pozorněji. Nezrazuj samu sebe kvůli trapnosti. A když uvnitř tiše cvakne malý zámek, netvař se, že jsi nic neslyšela.
Tehdy jsem zhasla displej. A za minutu ho zase rozsvítila.
Napsala jsem jí jen jednu větu:
„Dobrý den. Jestli pojedete k Jaroslavovi na chatu, dejte vědět někomu blízkému a mějte nabitý telefon.“
Přečetla si to téměř hned.
Tři tečky odpovědi blikaly dlouho.
Hodně dlouho.
A potom zmizely.