Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přikovaná. Nedokázala odtrhnout oči od maličké plastové pásky, kterou měl novorozenec připnutou na ručce. Žárovka pod stropem se v průvanu nepatrně rozhoupala a v celém domě bylo tak ostré, napjaté ticho, že slyšela i těžký dech svého muže.
Znovu se sklonila k nápisu. V tu chvíli jí jako by někdo sáhl ledovou rukou na srdce.
— Ne… tohle přece není možné… — vydechla sotva slyšitelně.
Petr svraštil čelo.
— Co je tam napsáno?
Jana k němu pomalu zvedla oči. Byly v nich strach i nevěřícnost.
— Jméno matky… je tady jméno mojí sestry.
Petr na okamžik úplně ztuhl.
— Jaké sestry?
— Lenky…
Vzduch v kuchyni najednou zhoustl, jako by se stěny přisunuly blíž. Petr si to jméno pamatoval až příliš dobře. Lenka byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela za podivných okolností a nikdo ji už nikdy neviděl. Hledala ji celá vesnice: přijela policie, sousedé chodili k výslechu, prohledával se les i břeh řeky. Jenže po dívce jako by se slehla zem.
O měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Lenka utopila.
Jana se těžce posadila na židli.
— Je tady datum narození… dnešek… — řekla roztřeseným hlasem. — Jenže to nejde. Lenka zmizela před třemi lety…
Miminko tiše zaplakalo. Petr ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat, jako by se tím dalo utišit i všechno to šílenství kolem nich.
— Třeba je to jen shoda jmen.
Jana prudce zavrtěla hlavou.
— Ne. Je tu celé jméno: „Lenka Novotná“. To je ona.
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Petr rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nestál.
Jen vítr ohýbal větve staré jabloně.
— Tohle se mi vůbec nelíbí, — zamumlal tiše. — To dítě někdo nenechal na hřbitově jen tak.
Jana mlčela. V hlavě se jí začaly vracet obrazy staré tři roky. Lenka tehdy bývala úplně jiná — veselá, živá, hlučná. Chlapi z vesnice se za ní otáčeli a ztráceli kvůli ní rozum. Jednoho pozdního večera však přišla za Janou uplakaná a řekla větu, která jí od té doby nikdy úplně nezmizela z paměti:
„Jestli se mi něco stane, nikomu nevěř.“
Jana si tehdy myslela, že se sestra jen pohádala s nějakým nápadníkem.
Za týden Lenka zmizela.
Chlapec znovu tiše zakňoural. Jana ho opatrně převzala do náruče. U srdce ji bolestivě bodlo. Dítě se jí dívalo přímo do očí — soustředěně, vážně, skoro jako by chápalo všechno, co se kolem něj děje.
— Je jí tak strašně podobný… — zašeptala.
Petr vydechl, jako by ze sebe chtěl shodit tíhu celé noci.
— Musíme zavolat policii.
Jana však zareagovala nečekaně ostře:
— Ne!
Petr se na ni překvapeně otočil.
— Proč?
Zadrhla se jí slova v hrdle.
— Protože… jestli Lenka žije… možná ji hledají právě ti lidé, kterých se tehdy bála.
V tu chvíli se ozvalo prudké bušení na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Petr pomalu došel ke dveřím.
Bušení se zopakovalo.
A potom se za nimi ozval chraplavý mužský hlas:
— Otevřete. Jdeme si pro dítě…
Kapitola 2. Ti, kteří přišli v noci
Domem se rozlilo těžké, dusivé ticho.
Petr stál u dveří a nedokázal se donutit ani sáhnout na kliku. Jana si přitiskla novorozeně pevněji k hrudi, jako by v tu chvíli cítila jedinou jistotu: jakmile ho vydá, stane se něco nenapravitelného.
Rány na dveře se ozvaly znovu.
Tentokrát pomaleji.
Tvrději.
— Otevřete po dobrém, — zazněl zvenčí zase ten sípavý hlas. — Víme, že to dítě máte u sebe.
Petr rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě ponořil do šera. Jen malá lampička u svatého obrázku v rohu slabě poblikávala načervenalým světlem.
— Ani slovo… — zašeptal.
Jana skoro přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo se pomalu pohyboval podél oken. Prkna na zápraží zaskřípala. Pak se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského skla.
Petr opatrně odhrnul kousek záclony — a po zádech mu přeběhl mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden vysoký a vychrtlý, druhý podsaditější, s kšiltovkou staženou hluboko do čela. Tváře jim kvůli tmě nebylo možné rozeznat.
— Kdo to je?.. — hlesla Jana.
Petr zavrtěl hlavou.
Pak se mu však výraz v obličeji náhle změnil.
— Počkej…
— Co je?
— Myslím, že jednoho z nich znám.
Jana zbledla.
— Kterého?
Petr polkl naprázdno.
— Toho vysokého… vypadá jako Radek.
To jméno dopadlo do místnosti jako rána.
Radek Král býval kdysi místním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Lenkino zmizení. Ve vesnici ho tehdy lidé považovali za poctivého člověka. Jenže krátce nato z ničeho nic odešel od policie a zmizel.
Zvenčí se opět ozval hlas:
— Máte minutu. Pak půjdeme dovnitř sami.
Jana nervózně houpala dítě v náručí. Chlapec se najednou utišil a pozorně se zadíval ke dveřím. Drobnými prstíky pevněji sevřel rukáv jejího svetru.
— Petře… já se bojím…
Petr přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou pušku.
— Jestli sem vlezou, budeme se bránit.
— Zbláznil ses?!
— A co máme dělat? Dát jim to dítě?!
Vtom něco za oknem hlasitě narazilo do stěny domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A právě tehdy se z dvora ozval zvuk motoru.
Světla reflektorů prořízla tmu a zalila zahradu bledým svitem.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Felicie.
Dveře auta se otevřely a vystoupila z něj žena v dlouhém tmavém kabátu. Na hlavě měla šátek zmáčený deštěm.
Jana ztuhla.
Srdce se jí rozbušilo tak silně, až ji to bolelo.
Žena zvedla hlavu.
Petr pustil pušku na zem.
— Pane Bože… — vydechl.
Byla to Lenka.
Živá.
Jenže vypadala děsivě.
Vychrtlá tvář, propadlé tváře, pohaslé oči. Zdálo se, jako by během těch tří let zestárla o celé desetiletí. Pod levým okem se jí táhla stará tmavá jizva.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Lenka pomalu došla k oknu.
— Jano… — zachraptěla. — Nedávej jim mého syna…
Janě se podlomila kolena.
— Lenko?.. Jsi to opravdu ty?..
Sestra se však náhle vyděšeně otočila.
Z temné cesty od hřbitova se objevila další dvě auta.
A tehdy Lenka vykřikla s takovou beznadějí, že se Janě zastavila krev v žilách:
— Našli mě! Utečte, hned!
Kapitola 3. Tajemství ukryté tři roky
Petr otevřel dveře dřív, než Jana stačila cokoli říct. Dovnitř se vřítil studený noční vítr, promíchaný s pachem mokré hlíny a vlhkosti z nedalekého hřbitova.
Lenka se doslova zhroutila přes práh. Třásla se po celém těle a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou vteřinu někdo vstoupí.
— Zamkni! Rychle! — vydechla přidušeně.
Petr okamžitě otočil klíčem.
Zvenčí už doléhaly mužské hlasy a tlumené bouchání dveří aut.
Jana od sestry nedokázala odtrhnout pohled. Před ní stál jen stín té smějící se dívky, kterou si pamatovala. Lenka byla vyčerpaná, zlomená a k smrti unavená.
Nejhorší však byly její oči.
Bydlela v nich opravdová hrůza.
Miminko náhle přestalo plakat. Když Lenka spatřila dítě v Janině náruči, obličej se jí bolestně zachvěl. Opatrně přišla blíž a pohladila chlapce prsty po tvářičce.
— Můj chlapečku… — zašeptala se slzami v očích. — Bože… ty žiješ…
Jana to už nevydržela.
— Lenko, tak mi konečně řekni, co se děje! Kde jsi celé ty roky byla?!
Lenka pomalu zvedla oči.
A poprvé bylo v kuchyni takové ticho, že slyšeli, jak větev jabloně škrábe o stěnu domu.
— Drželi mě násilím, — pronesla tiše.
Jana zbledla.
— Kdo?!
Lenka se nervózně podívala k oknům.
— Lidé, kteří pracovali s Radkem.
Petr sevřel ruce v pěst.
— Ale proč?!
Lenka se hořce ušklíbla.
— Protože jsem se dozvěděla příliš mnoho.
Za oknem přejel pruh světla z reflektorů. Někdo znovu obcházel dům.
Lenka pokračovala ještě tišeji:
— Pamatujete si starou porodnici za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.
Jana se zamračila.
— Jaké věci?
Lenka se křečovitě nadechla.
— Prodávali tam děti.
V místnosti jako by došel vzduch.
Petr pomalu klesl na stoličku.
— Cože?..
— Novorozence prodávali bohatým lidem na falešné doklady. Některé matky ani netušily, že jejich děti zůstaly naživu. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.
Janě se zatočila hlava.
— To není možné…
— Je, — odpověděla Lenka tiše. — Náhodou jsem to slyšela. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
— Otevřete! — zařval muž venku.
Lenka si zakryla tvář rukama.
— Nenechají nás žít…
Petr prudce vstal.
— Teď všechno řeknete policii.
Lenka se trpce usmála.
— Policii? Petře… půlka z nich ten obchod kryla.
Jana se podívala na dítě.
— A on?..
Lenka se rozplakala.
— Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na starém statku u lesa. Celé ty roky.
— Bože můj… — zašeptala Jana.
— Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u maminčina hrobu… věděla jsem totiž, že po směně půjdeš domů přes hřbitov…
Petr na ni ohromeně pohlédl.
— Ty jsi nás sledovala?
Lenka mlčky přikývla.
A právě v tu chvíli se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem roztříštilo.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Petr ho zvedl třesoucíma se rukama.
Na zmuchlaném kousku papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u zdi a tiskla si miminko k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak silně, že dítě sotva udržela. Chlapec tiše oddechoval, jako by vůbec nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Petr si lístek ještě jednou přečetl a potom pomalu zvedl pohled k Lence.
— Jestli tady zůstaneme, zabijí nás.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim kořist už nemá kam utéct.
Lenka náhle přistoupila k Petrovi a chytila ho za ruku.
— Jeden člověk by nám mohl pomoct.
— Kdo?
— Bývalý vyšetřovatel z okresu. Miroslav Černý. Kdysi se pokusil řešit zmizení těch dětí, ale případ rychle zavřeli. Pak ho vyhodili.
Petr se zamračil.
— A kde je teď?
— Bydlí u nádraží. Ve staré hájovně.
Jana vstala.
— Tak tam musíme jet hned.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Prkna zapraskala.
— Už není čas, — zašeptala Lenka.
Petr rychle zhasl i poslední zbytky světla. Dům se propadl do tmy.
— Přes kůlnu, — řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváře. Vítr kvílel tak silně, že téměř pohlcoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly stíny mužů.
Petr vedl obě ženy přes zahradu a snažil se, aby nedělali žádný hluk. Bláto se jim lepilo na boty, mokré větve šlehaly do obličejů. Jana se sotva držela na nohou.
Pak se však miminko rozplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
— Jsou vzadu! Chyťte je!
Začal útěk.
Petr popadl Janu za ruku a rozběhli se přes pole k lesu. Za nimi se nesly výkřiky, štěkot psů a řev motorů.
Lenka se náhle zastavila.
— Ne… já je zdržím.
Jana se k ní zděšeně otočila.
— Co to říkáš?!
— Jinak nás dostanou všechny.
Petr ji chytil za rameno.
— Na to ani nemysli!
Lenka se však najednou usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
— Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.
Něžně se dotkla synovy tváře.
A pak se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
O minutu později rozťal tmu strašlivý kovový náraz a vzápětí zaskřípaly brzdy.
Potom všechno ztichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Petr ji však táhl dál.
Do domu bývalého vyšetřovatele dorazili až za úsvitu. Miroslav Černý je beze slova vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými dávnými známými na kraji.
O dva dny později začalo zatýkání.
Vyšla najevo děsivá pravda: síť, která prodávala děti, skutečně fungovala dlouhé roky. Do případu byli zapletení lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Radka chytili při pokusu o útěk.
Lenčino tělo našli u mostu.
Zachránila syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Matěj říkal Janě maminko a Petrovi tatínku. Celou pravdu mu nikdy neřekli.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
— Nevrátila ses zbytečně, Leni…
A za oknem šuměl vítr, jako by někdo neviditelný jejich dům pořád hlídal.