„Už dost toho vysedávání na mateřské, zítra si začneš hledat práci,“ přikázal jí manžel — Jana jen klidně přikývla, ale Petr tehdy netušil, jak draze ho její souhlas vyjde

Jana dokázala uspat Matýska až někdy před půl třetí odpoledne. Chlapeček svíral její prst rozpálenou dlaňičkou a pokaždé, když se jen nepatrně pokusila zvednout z postele, začal tiše a žalostně poplakávat. Bedra ji bolela tak, jako by jí někdo vyndal páteř, několikrát ji zkroutil a pak ji vrátil zpátky špatným směrem. Od těžkého porodu uplynul rok a teprve nedávno se jí začalo dařit spát v noci aspoň čtyři hodiny v kuse.

Vyšla z dětského pokoje tak opatrně, jako by podlaha pod ní byla ze skla, a v chodbě se na okamžik opřela ramenem o zeď. Ticho v bytě bylo křehké, tenké, sotva skutečné. Stačil by jeden nešikovný pohyb a rozsypalo by se na střepy. Jana došla do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici. Těch pár minut bývalo jedinou částí dne, kdy mohla jen stát, mlčet a vydechnout.

Ve stejnou dobu seděl na druhém konci města Petr v závodní jídelně u oběda s Michalem. Kolem nich hučely hlasy, voněly levné řízky z výdeje a někde od pultu se táhl pach trochu připáleného chleba.

„Víš, kolik si moje Eva minulý měsíc vydělala?“ Michal si rozbalil bagetu a spokojeně se opřel dozadu. „Víc než já. Dělá doma nehty, objednaná je na tři týdny dopředu. A to má malé dítě pořád za zadkem.“

„Fakt?“ Petr překvapeně zvedl obočí.

„Na vlastní oči,“ přikývl pak a zadíval se do svého talíře.

„A co ta tvoje Jana?“ zeptal se Michal úplně samozřejmě, jako by jen tak mezi řečí.

„Co by Jana,“ Petr odstrčil jídlo stranou. „Je doma. Dítě spí — ona spí. Dítě jí — ona jí. To je celý její režim.“

„Tak jí to řekni na rovinu. Jako chlap,“ pokrčil Michal rameny. „Eva taky nejdřív pořád naříkala, že je unavená, že dítě, že záda. Pak jsem jí vysvětlil: chceš, aby tě někdo bral vážně, tak vydělávej. A zabralo to.“

Petr neodpověděl. Jenže Michalova slova se mu zasekla v hlavě jako tříska pod nehtem. Převaloval je v sobě zbytek pracovní doby, potom celou cestu domů tramvají. A ve chvíli, kdy otočil klíčem v zámku, už v něm všechno vřelo.

Jana ho přivítala v kuchyni. Matýsek se v obýváku plazil po koberci a přitahoval se k noze gauče. Ona krájela zeleninu na dušené maso, pohyby rychlé a naučené: jedním okem sledovala sporák, druhým dveře, ve kterých se občas mihla světlá hlavička jejich syna.

„Ahoj,“ otočila se a unaveně se usmála. „Večeře bude za chvíli, tak za dvacet minut.“

„Sedni si,“ řekl Petr bez úsměvu. Zůstal stát ve dveřích s výrazem člověka, který si už cestou domů celý rozhovor několikrát přehrál.

„Stalo se něco?“ Jana položila nůž a utřela si ruce do utěrky.

„Stalo se to, že tuhle rodinu táhnu sám. Vstávám v šest ráno, vracím se skoro v sedm večer. Vydělávám peníze. A co děláš ty?“

„Petře, starám se o našeho syna. Je mu rok. Ještě ani pořádně nechodí.“

„A co jako? To je důvod celý den nic nedělat? Michalova Eva má stejně malé dítě a vydělává víc než její muž. Karlova žena peče dorty. A ty? Co děláš ty?“

Jana si pomalu sedla na židli. Podobné řeči už slyšela. Většinou to skončilo jeho brbláním a jejím mlčením. Dnes ale bylo v jeho hlase něco ostřejšího, těžšího, jako by nepřišel mluvit, ale soudit.

„Petře, tvoje výplata nám stačí. Nehladovíme. Nejsme v nouzi. Do práce půjdu, až Matýsek trochu povyroste.“

„Až povyroste, to je kdy? Za pět let? Za deset? Až k tomu gauči úplně přirosteš?“

„Je mi jednatřicet,“ zachvěl se jí hlas, ale ovládla se. „Rodila jsem před rokem. Měla jsem vážné komplikace. Teprve teď se začínám dávat dohromady.“

„Rodí všechny,“ odsekl Petr, jako by po ní hodil kamenem. „A všechny se z toho nějak dostanou. Jen ne každá se za to schovává celé roky.“

„Ty teď říkáš, že se schovávám za naše dítě?“

„Říkám věci pravým jménem. Zlenivěla jsi, Jano. Je ti pohodlné sedět mi na krku a tvářit se, že děláš hrdinství, protože se staráš o dítě.“

Jana se na něj dívala bez hnutí. Neplakala. Nekřičela. Jen už neměla sílu znovu vysvětlovat, že den s ročním dítětem není odpočinek. Že praní, vaření, krmení, koupání, probdělé noci a bolest v těle jsou také práce. Skutečná práce. Bez víkendů, bez dovolené a bez jediného poděkování.

„Dobře,“ řekla tiše.

„Co znamená dobře?“ zamračil se Petr.

„Dobře. Půjdu do práce. Zítra začnu hledat.“

Čekal hádku. Čekal slzy, výčitky, omluvy, vysvětlování. Místo toho slyšel jediné klidné slovo. A z nějakého důvodu mu nepřineslo vítězství, ale neklid.

„No výborně,“ procedil. „Už bylo načase.“

Jana vstala, znovu vzala nůž a pokračovala v krájení zeleniny. Za celý večer už neřekla ani slovo. Když Matýsek v pokoji zaplakal, vzala ho do náruče, pohoupala ho, políbila na teplé čelo a v duchu si řekla: Tak tedy tak. Dobře. Když takhle, tak takhle.

O čtyři dny později Jana oznámila:

„Našla jsem práci. Nastupuju v pondělí.“

„Kam?“ Petr odložil telefon.

„Do restaurace U Lípy. Pamatuješ, že jsem tam před porodem občas vypomáhala? Za barem. Vzali mě hned.“

„Počkej. To je restaurace. Tam jsou noční směny, ne?“

„Krátký a dlouhý týden. Ve všední dny do jedné ráno, o víkendu do tří.“

„Děláš si ze mě legraci?“ Petr vyskočil. „Ty chceš stát za barem do tří do rána, zatímco náš syn bude doma?“