Jana dokázala uspat Matýska až někdy před půl třetí odpoledne. Chlapeček svíral její prst rozpálenou dlaňičkou a pokaždé, když se jen nepatrně pokusila zvednout z postele, začal tiše a žalostně poplakávat. Bedra ji bolela tak, jako by jí někdo vyndal páteř, několikrát ji zkroutil a pak ji vrátil zpátky špatným směrem. Od těžkého porodu uplynul rok a teprve nedávno se jí začalo dařit spát v noci aspoň čtyři hodiny v kuse.
Vyšla z dětského pokoje tak opatrně, jako by podlaha pod ní byla ze skla, a v chodbě se na okamžik opřela ramenem o zeď. Ticho v bytě bylo křehké, tenké, sotva skutečné. Stačil by jeden nešikovný pohyb a rozsypalo by se na střepy. Jana došla do kuchyně a zapnula rychlovarnou konvici. Těch pár minut bývalo jedinou částí dne, kdy mohla jen stát, mlčet a vydechnout.
Ve stejnou dobu seděl na druhém konci města Petr v závodní jídelně u oběda s Michalem. Kolem nich hučely hlasy, voněly levné řízky z výdeje a někde od pultu se táhl pach trochu připáleného chleba.
„Víš, kolik si moje Eva minulý měsíc vydělala?“ Michal si rozbalil bagetu a spokojeně se opřel dozadu. „Víc než já. Dělá doma nehty, objednaná je na tři týdny dopředu. A to má malé dítě pořád za zadkem.“
„Fakt?“ Petr překvapeně zvedl obočí.
„Na vlastní oči,“ přikývl pak a zadíval se do svého talíře.
„A co ta tvoje Jana?“ zeptal se Michal úplně samozřejmě, jako by jen tak mezi řečí.
„Co by Jana,“ Petr odstrčil jídlo stranou. „Je doma. Dítě spí — ona spí. Dítě jí — ona jí. To je celý její režim.“
„Tak jí to řekni na rovinu. Jako chlap,“ pokrčil Michal rameny. „Eva taky nejdřív pořád naříkala, že je unavená, že dítě, že záda. Pak jsem jí vysvětlil: chceš, aby tě někdo bral vážně, tak vydělávej. A zabralo to.“
Petr neodpověděl. Jenže Michalova slova se mu zasekla v hlavě jako tříska pod nehtem. Převaloval je v sobě zbytek pracovní doby, potom celou cestu domů tramvají. A ve chvíli, kdy otočil klíčem v zámku, už v něm všechno vřelo.
Jana ho přivítala v kuchyni. Matýsek se v obýváku plazil po koberci a přitahoval se k noze gauče. Ona krájela zeleninu na dušené maso, pohyby rychlé a naučené: jedním okem sledovala sporák, druhým dveře, ve kterých se občas mihla světlá hlavička jejich syna.
„Ahoj,“ otočila se a unaveně se usmála. „Večeře bude za chvíli, tak za dvacet minut.“
„Sedni si,“ řekl Petr bez úsměvu. Zůstal stát ve dveřích s výrazem člověka, který si už cestou domů celý rozhovor několikrát přehrál.
„Stalo se něco?“ Jana položila nůž a utřela si ruce do utěrky.
„Stalo se to, že tuhle rodinu táhnu sám. Vstávám v šest ráno, vracím se skoro v sedm večer. Vydělávám peníze. A co děláš ty?“
„Petře, starám se o našeho syna. Je mu rok. Ještě ani pořádně nechodí.“
„A co jako? To je důvod celý den nic nedělat? Michalova Eva má stejně malé dítě a vydělává víc než její muž. Karlova žena peče dorty. A ty? Co děláš ty?“
Jana si pomalu sedla na židli. Podobné řeči už slyšela. Většinou to skončilo jeho brbláním a jejím mlčením. Dnes ale bylo v jeho hlase něco ostřejšího, těžšího, jako by nepřišel mluvit, ale soudit.
„Petře, tvoje výplata nám stačí. Nehladovíme. Nejsme v nouzi. Do práce půjdu, až Matýsek trochu povyroste.“
„Až povyroste, to je kdy? Za pět let? Za deset? Až k tomu gauči úplně přirosteš?“
„Je mi jednatřicet,“ zachvěl se jí hlas, ale ovládla se. „Rodila jsem před rokem. Měla jsem vážné komplikace. Teprve teď se začínám dávat dohromady.“
„Rodí všechny,“ odsekl Petr, jako by po ní hodil kamenem. „A všechny se z toho nějak dostanou. Jen ne každá se za to schovává celé roky.“
„Ty teď říkáš, že se schovávám za naše dítě?“
„Říkám věci pravým jménem. Zlenivěla jsi, Jano. Je ti pohodlné sedět mi na krku a tvářit se, že děláš hrdinství, protože se staráš o dítě.“
Jana se na něj dívala bez hnutí. Neplakala. Nekřičela. Jen už neměla sílu znovu vysvětlovat, že den s ročním dítětem není odpočinek. Že praní, vaření, krmení, koupání, probdělé noci a bolest v těle jsou také práce. Skutečná práce. Bez víkendů, bez dovolené a bez jediného poděkování.
„Dobře,“ řekla tiše.
„Co znamená dobře?“ zamračil se Petr.
„Dobře. Půjdu do práce. Zítra začnu hledat.“
Čekal hádku. Čekal slzy, výčitky, omluvy, vysvětlování. Místo toho slyšel jediné klidné slovo. A z nějakého důvodu mu nepřineslo vítězství, ale neklid.
„No výborně,“ procedil. „Už bylo načase.“
Jana vstala, znovu vzala nůž a pokračovala v krájení zeleniny. Za celý večer už neřekla ani slovo. Když Matýsek v pokoji zaplakal, vzala ho do náruče, pohoupala ho, políbila na teplé čelo a v duchu si řekla: Tak tedy tak. Dobře. Když takhle, tak takhle.
O čtyři dny později Jana oznámila:
„Našla jsem práci. Nastupuju v pondělí.“
„Kam?“ Petr odložil telefon.
„Do restaurace U Lípy. Pamatuješ, že jsem tam před porodem občas vypomáhala? Za barem. Vzali mě hned.“
„Počkej. To je restaurace. Tam jsou noční směny, ne?“
„Krátký a dlouhý týden. Ve všední dny do jedné ráno, o víkendu do tří.“
„Děláš si ze mě legraci?“ Petr vyskočil. „Ty chceš stát za barem do tří do rána, zatímco náš syn bude doma?“
„Chtěl jsi, abych pracovala,“ odpověděla Jana klidně. „Tak budu pracovat.“
„Myslel jsem normální práci! Přes den! Něco slušného!“
„Slušného jako nehty doma, co dělá Eva? Nebo dorty s kočárkem za zády jako Karlova žena? Petře, tohle je jediné místo, kde mě chtějí hned a kde mi normálně zaplatí. Nebo sis představoval, že půjdu rozdávat letáky u nádraží za pár korun?“
„Myslel jsem, že si najdeš něco… ne tak ostudného.“
„Ostudného,“ krátce se zasmála Jana. „Před týdnem jsem byla líná. Dneska jsem ostuda. Měl by ses rozhodnout.“
Petr zmlkl. Cítil, jak mu rozhovor vyklouzává z rukou. Jana mluvila pořád stejně tiše, ale v tom tichu se objevilo něco nového. Nebyl to strach. Nebyla to uraženost. Bylo to rozhodnutí.
„A kdo bude Matýska uspávat?“
„Když budu mít směnu, ty. Moje máma si ho bude brát přes den, abych se před prací mohla vyspat. Všechno je domluvené.“
„Takže ty už jsi rozhodla i za mě?“
„Ne, Petře. To ty jsi rozhodl za mě. Já jsem jen udělala to, co jsi po mně chtěl.“
První Janina směna byla pro Petra jako rána do břicha. Matýsek odmítal usnout bez mámy. Křičel, až chraptěl, prohýbal se, kopal nohama a shazoval peřinu. Petr ho čtyřicet minut nosil po bytě, dokud ho nezačala pálit ramena. Potom mu přebaloval plenu a syn mu přitom počůral ruku. Pak ohříval kaši, z níž polovina skončila na podlaze. O půlnoci seděl v kuchyni tak vyčerpaný, jako by celý večer vykládal vagony.
Jana se vrátila ve dvacet minut po jedné. Sundala si bundu, nakoukla do dětského pokoje — Matýsek spal napříč postýlkou. Přikryla ho, upravila mu deku a zamířila do koupelny. Petr stál v chodbě.
„Jak to šlo?“
„Dobře. Spropitné bylo slušné,“ odpověděla a zavřela za sebou dveře koupelny.
O týden později Petr zavolal Michalovi.
„Ona fakt pracuje do tří do rána,“ řekl unaveným hlasem. „Já jsem jak otrok. Přes den kancelář, večer pleny, lahve, brek bez konce. Připadá mi, že mám najednou dvě práce.“
„Tak jí to zakaž,“ pronesl Michal lehkovážně. „Jsi její muž. Řekni: dost, končíš.“
„Jenže já jsem ji tam poslal sám, Michale. Já.“
„No a co? Rozmyslel sis to. Na to máš právo.“
„Ty tomu nerozumíš. Ona je jiná. Už se neptá. Neradí se. Včera přišla a položila na stůl peníze. Svoje peníze. Řekla, že od tohohle měsíce máme oddělený rozpočet.“
„Oddělený rozpočet?“ hvízdl Michal.
„Úplně se přestala nechat živit. Sama si kupuje jídlo, oblečení, všechno, co potřebuje. A víš, co je na tom nejhorší? Stačí jí to. Se spropitným má skoro tolik jako já.“
„Hele, to už je…“
„To už není rodina, Michale. To je spolubydlení.“
Uběhl měsíc. Petr stál v ložnici a díval se, jak se Jana chystá na směnu. Nová halenka, upravené vlasy, tenký náramek na zápěstí — dárek, který si koupila sama z první výplaty. Pohybovala se po bytě lehce, jistě, jako by za poslední týdny vyrostla o několik centimetrů.
„Jani, počkej.“
„Za dvacet minut musím odejít.“
„Chci s tebou vážně mluvit.“
Zastavila se u zrcadla v předsíni a otočila se k němu. Nebyla rozzlobená. Nebyla podrážděná. Jen čekala.
„Vrať se,“ vydechl Petr. „Vrať se domů. Myslím… dej výpověď. Mýlil jsem se. Potřebuju ženu. Matýsek potřebuje mámu doma. Normálně, lidsky, jako dřív.“
„Jako dřív znamená jak? Když jsi mi říkal, že jsem líná?“
„Ujel jsem. Přiznávám.“
„Neujel jsi, Petře. Ty sis to myslel. Michal si to myslel taky. A celý ten váš obědový klub ukřivděných manželů si to myslel s vámi.“
„Odkud ty…“
„Myslíš, že jsem hluchá? Když si s Michalem telefonuješ přes zeď, slyším každé slovo.“
Petr zrudl. Jana si upravila náramek a podívala se mu přímo do očí.
„Nevrátím se. Poprvé po dvou letech je mi dobře. Vydělávám. Zase cítím, že jsem já, ne jen příslušenství ke sporáku, pračce a dětské postýlce. V práci si mě váží. Lidé mi říkají děkuju. Ty jsi mi to za celý rok neřekl ani jednou.“
„Dobře,“ polkl těžce. „Dobře. Chápu.“
Jana přikývla a otočila se ke dveřím. Petr se za ní díval a cítil, jak se mu pod nohama propadá zem. To její „dobře“ bylo stejné slovo jako tehdy v kuchyni. A znovu znamenalo: slyšela jsem tě. Nic víc.
O tři dny později začal Petr znovu. Tentokrát tvrději.
„Takhle žít nebudu. Vracíš se v noci, je z tebe cítit cizí kolínská, alkohol, a lehneš si vedle mě, jako by to bylo normální.“
„Pracuju za barem, Petře. Lidé si objednávají pití. Já jim ho připravuju. Vůně kolínské je vůně lokálu, ne jednoho konkrétního chlapa.“
„A já tomu mám věřit?“
Jana se k němu pomalu otočila.
„Ty mi nevěříš?“
„A jak mám věřit ženské, která do tří do rána obsluhuje opilé chlapy?“
Facka byla krátká a ostrá. Jana ho udeřila otevřenou dlaní — jednou, přesně, bez zbytečného rozmáchu. Petrova hlava se škubla stranou. Chytil se za tvář a zůstal stát, oči doširoka otevřené.
„Tohle si nedovoluj. Ani v hlavě si to nedovoluj,“ stála před ním Jana a hlas se jí netřásl. „Snášela jsem, když jsi mi říkal líná. Snášela jsem, když jsi shazoval každý můj den s naším synem. Snášela jsem, když jsi mě porovnával s cizími ženami. Ale obviňovat mě z něčeho takového? Ne. To ti nedovolím.“
Petr mlčel. Tvář ho pálila. Chtěl něco říct, ale nemohl. Slova mu uvázla někde mezi uražeností a studem.
„Jdu na směnu,“ vzala Jana kabelku. „Matýsek jedl, kaše je v lednici. Pleny jsou na poličce v koupelně. Poradíš si.“
Dveře se zavřely.
Petr zůstal několik minut stát v chodbě. Potom vytáhl telefon a vytočil Michala.
„Michale, ona mě uhodila.“
„Cože?“
„Do obličeje. Dlaní.“
„No snad si nenecháš od ženské…“
„Zasloužil jsem si to,“ řekl Petr tiše a sám se té větě podivil. „Řekl jsem jí hnusnou věc. Obvinil jsem ji, že si v práci s někým začala.“
„A co teď?“
„Teď chápu, že jsem ji ztratil. A nevím, jestli se to vůbec dá vrátit.“
Michal chvíli mlčel.
„Hele, možná bys měl odejít. Na čas. Ať si zkusí být sama a pochopí, jaké to je bez tebe. Bez tvé výplaty to neutáhne. A s klukem jí taky pomáháš.“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý. Ženské se rychle proberou, když doma najednou není chlap. Týden a sama tě bude volat zpátky.“
Petr o tom přemýšlel dva dny. Třetí den začal balit věci.
Skládal košile do sportovní tašky, když se Jana vrátila z procházky s Matýskem. Chlapeček seděl v kočárku, tváře růžové od větru, dudlík v puse. Jana uviděla tašku a zastavila se ve dveřích ložnice.
„Odcházíš?“
„Ano,“ Petr zapnul zip. „Budu nějakou dobu u Michala.“
„Dobře.“
„Zase dobře? Ty vůbec něco cítíš?“
„Cítím. Ale přemlouvat tě nebudu. Jsi dospělý člověk.“
„Tobě je to jedno?“ zvýšil hlas. „Já odcházím a ty na to ani nereaguješ?“
„Petře, ty neodcházíš ode mě. Utíkáš před situací, kterou sis sám vytvořil. Chtěl jsi, abych pracovala — pracuju. Chtěl jsi, abych vydělávala — vydělávám. A teď se ti nelíbí, že to zvládám? Že nepláču a neprosím tě, abys zůstal?“
„Já chci normální rodinu!“
„A já chci normálního manžela. Takového, který neponižuje, nezlehčuje a neutíká, když je jeho žena silnější, než se mu hodí.“
Petr popadl tašku.
„Beze mě to nezvládneš. Byt, nájem, energie, dítě. Uvidíme, jak budeš mluvit za týden.“
Jana se nepatrně usmála, jen koutky rtů.
„Petře. Tenhle byt je tátův. Je napsaný na něj. Vždycky byl. Ty jsi tady bydlel, protože jsem ho o to požádala.“
Petr ztuhl na místě.
„Cože?“
„Byt patří mému otci. Nechal si ho napsat na sebe ještě před naší svatbou, když jsme spolu teprve chodili. Neříkala jsem ti to, protože nebyl důvod. Teď důvod je.“
„Ty… ty jsi to přede mnou schválně tajila? Nastražila jsi to?“
„Ne. Jen jsem před tebou nikdy nevyložila všechny karty. A ty ses nikdy neptal.“
Petr stál s taškou v ruce a všechna jeho jistota se z něj začala drolit jako stará omítka. Byl přesvědčený, že odchází jako vítěz. Myslel si, že Jana za ním poběží, bude volat, plakat a prosit ho, aby se vrátil. Jenže ona stála před ním s ročním synem v náručí a dívala se klidně. Bez vzteku. Bez hysterie. S tím samým klidem, který si tak dlouho pletl s lhostejností, a který se ve skutečnosti ukázal být silou.
„Matýskovi budeš chybět,“ řekla mu do zad, když udělal krok ke dveřím. „Choď za ním, kdy budeš chtít. Je to tvůj syn. To se nemění.“
Dveře se za Petrem zavřely.
Sešel po schodech, vyšel na dvůr a teprve tam si uvědomil, že si oblékl bundu naruby. Převlékl se, zapnul zip a zavolal Michalovi.
„Michale, můžu k tobě?“
„Jasně. Tak co, zabralo to?“
„Ne. Byt je jejího otce. Ani mi nepomohla sbalit kufr.“
Michal dlouho mlčel. Potom řekl:
„No… přijeď. Nějak to vymyslíme.“
Jenže už nebylo co vymýšlet. Jana nevolala. Nepsala. Neprosila ho, aby se vrátil. Hned další den našla chůvu — starší paní ze sousedního domu, která za rozumné peníze souhlasila, že bude u Matýska sedět během jejích směn. Peněz bylo dost. Spropitné rostlo, v restauraci si Jany vážili za rychlost, pečlivost a úsměv, který z ní nezmizel ani ve tři hodiny ráno.
Petr chodil za Matýskem dvakrát týdně. Pokaždé si všiml něčeho nového: hračky, kterou nekoupil on, knížky, kterou nevybral on, nové malé lampičky u postýlky. Jana ho vítala klidně, nabídla mu čaj, nekladla zbytečné otázky. A pokaždé se cítil jako návštěva v životě, který kdysi patřil i jemu — a který si vlastníma rukama rozbil.
Uběhlo osm měsíců.
Petr seděl v Michalově kuchyni. Eva odešla ke kamarádce a Michal smažil míchaná vejce.
„Slyšel jsi tu novinku?“ zeptal se Michal, aniž se otočil od sporáku.
„Jakou?“
„Tu tvoji Janu povýšili. Teď je zástupkyně provozního U Lípy. Eva to od někoho slyšela, všechny holky už to probírají.“
Petr položil vidličku na stůl.
„Zástupkyně provozního?“
„Jo. V té samé restauraci, kde začínala za barem. Za rok z barmanky na zástupkyni. Eva říkala, že prý dostala i služební auto.“
Petr se opřel o židli a zadíval se do stropu.
„Ty jsi říkal, že bez chlapa nevydrží,“ pronesl bez zloby, spíš s hořkým pousmáním.
„No… spletl jsem se,“ pokrčil Michal rameny. „To se stává. Ženské jsou různé.“
„Stává,“ zopakoval Petr.
Petr zaklapl telefon a položil ho displejem dolů. Ještě dlouho seděl před talířem s vejci, která nedokázal spolknout, v cizím bytě, v cizím životě, který se teď stal jeho jediným.
Jana se toho večera vrátila domů — do bytu svého otce — a dlouho stála u postýlky už většího Matýska. Chlapeček spal s rozhozenýma rukama a ve spánku se usmíval. Naklonila se k němu, políbila ho na spánek a tiše zašeptala:
„Zvládli jsme to, broučku. My dva jsme to zvládli.“
A poprvé po roce a půl už neměla potřebu komukoli cokoli dokazovat. Nemusela se obhajovat, vysvětlovat, snášet ponižování ani prosit o pochopení. Roztáhla křídla — a už je nemínila nikdy složit zpátky.
A Petr? Petr zůstal sedět v Michalově kuchyni. Muž, který po své ženě žádal nemožné, nakonec dostal přesně to, co si zasloužil. Prázdno. A studená míchaná vejce na talíři.