Ve dvaatřiceti jsem si myslel, že už poznám průšvih dřív, než mi sedne naproti ke stolu a objedná si nejdražší položku z jídelního lístku.
Rád bych řekl, že u Kláry jsem to vycítil hned. Že jsem si všiml všech těch drobných varování, poskládal si je dohromady a včas se zachránil. Jenže pravda byla mnohem obyčejnější. Strašně jsem chtěl, aby ten večer dopadl dobře. A když člověk něco chce až moc, dokáže přehlédnout i věci, které mu blikají přímo před očima.
Na rande jsem nebyl dlouho. Můj poslední vážný vztah neskončil výbuchem, hádkou ani dramatickým rozchodem. Spíš dohořel potichu, jako svíčka zapomenutá v prázdném pokoji. Měsíce potom nebyly vyloženě osamělé. Jen utlumené. Chodil jsem do práce, večer si pouštěl seriály, které jsem znal skoro nazpaměť, a občas čekal na zprávu od přátel, kteří psali čím dál méně, protože všichni měli děti, svatby, hypotéky nebo všechno najednou.
Nakonec mě zpátky mezi lidi postrčila moje sestra Petra. Jednoho deštivého čtvrtka mi položila před nos telefon a oznámila: „Jsi moc slušný chlap na to, abys seděl doma a dělal, že ti to tak vyhovuje, Marku. Vrať se do hry. Není to konec světa.“
Seděli jsme u kuchyňského ostrůvku v jejím bytě na Vinohradech, pili čaj a ona mě donutila stáhnout si seznamovací aplikaci. Projížděli jsme profily, komentovali fotky a smáli se tak dlouho, až mě bolelo břicho.
„No teda,“ zvedla obočí Petra. „Ty ženy si o sobě opravdu nemyslí málo.“
„A ty chceš, abych s některou z nich začal konverzaci?“ zeptal jsem se. Napůl pobaveně, napůl vyděšeně.
„Ano. Přesně to chci. Není to apokalypsa, víš? Jen rande.“
Když mi aplikace ukázala shodu s Klárou, okamžitě vyčnívala. Byla sebejistá, hezká a psala způsobem, který měl jiskru. Její odpovědi byly pohotovější než moje, což mě trochu zneklidňovalo a zároveň bavilo.
Hned v první zprávě si rýpla do mojí profilové fotky, kde jsem držel rybu a tvářil se nepřiměřeně vážně na sobotní ráno.
„Velký úlovek, nebo krize středního věku?“
Odepsal jsem: „Proč by to nemohlo být obojí?“
Tím to začalo.
Několik dní jsme si psali sem a tam. Bylo to lehké, vtipné, nenucené. Klára uměla odpovědět tak, aby člověk chtěl pokračovat. A pak přišla s návrhem, že bychom mohli zajít na večeři.
„Udělejme něco trochu výjimečného. Život je krátký… člověk si ho má užít.“
Pamatuju si, že jsem se před odpovědí na chvíli zarazil. Už jsem zažil schůzky, kde se „něco trochu výjimečného“ proměnilo ve zvláštní hru na schovávanou s účtem. Nebo večery, kdy žena odešla na toaletu a už se nevrátila.
Tentokrát jsem se rozhodl být otevřený hned od začátku. Potřeboval jsem vědět, že neplýtvám časem, energií ani posledními zbytky odvahy.
Napsal jsem jí: „Jen abychom si to ujasnili předem — na prvním rande obvykle dělím účet. Přijde mi to férové a jednoduché. Aspoň víme, že jsme na stejné vlně.“
Odpověď přišla snad do minuty.
„Jasně, fér. S tím nemám problém.“
Díval jsem se na displej a skoro jsem si oddechl.
„Dobře, Marku,“ řekl jsem si pro sebe. „Třeba je to tentokrát normální.“
V ten večer jsem vyžehlil košili, kterou jsem neměl na sobě od Vánoc, a v koupelně si nanečisto zkoušel pár vět. Připomínal jsem si, že nejdu na pohovor ani do reality show, jen se sejdu s člověkem u večeře.
Do restaurace jsem dorazil dřív. Bylo to elegantní místo v centru, s tlumeným světlem, těžkými závěsy a sklenicemi seřazenými za barem tak dokonale, až jsem se bál dotknout se stolu.
Hosteska se usmála.
„Stůl pro dva, pane?“
„Ano, děkuji. Rezervace na jméno Marek.“
Usadila mě k baru, protože Klára ještě nedorazila. Předstíral jsem, že si pročítám vinný lístek, ale pokaždé, když se otevřely dveře, zvedl jsem hlavu.
Barman si toho všiml.
„Na někoho čekáte?“ zeptal se, zatímco leštil sklenici.
Přikývl jsem.
„První rande.“
Usmál se koutkem úst.
„Seznámili jste se online?“
„Je to až tak vidět?“
„Jen trochu. Kontrolujete mobil každých třicet vteřin.“
Než jsem stihl odpovědět, ozval se za mnou ženský hlas.
„Marku?“
Otočil jsem se. Stála tam Klára. Dlouhé upravené vlasy, červené šaty, sebevědomý úsměv, který jako by si byl jistý, že se za ním každý otočí. Na okamžik jsem měl pocit, že si jí všimla celá restaurace najednou.
Vyskočil jsem ze židle tak prudce, že jsem málem převrátil barovou stoličku.
„Ahoj, Kláro. Našla jsi to dobře?“
„Nebylo to těžké,“ odpověděla a rozhlédla se po sále. „Páni. Tady je to krásné.“
Pokrčil jsem rameny a cítil, jak se mi nervozita vrací do krku.
„To je tvoje zásluha. Ty jsi to místo vybrala.“
Zasmála se a vzala mě krátce za paži, právě když k nám přišla hosteska.
„To je pravda. Na krásná místa mám talent.“
Šli jsme mezi stoly. Její podpatky klapaly po podlaze s takovou jistotou, jako by přesně věděla, kam patří. U stolu si sedla první a rozhlédla se, jako by si chtěla zapamatovat každý detail.
„Dobré místo, viď?“ řekla a otevřela jídelní lístek. „Mají humra. Já humra miluju. Doufám, že na něj nejsi alergický, Marku.“
Řekla to žertovně, ale něco v tom tónu mě na vteřinu zarazilo.
„Ne, nejsem.“
„Tak vidíš. Bude se ti tu líbit.“
Když k nám přišla servírka, Klára už měla jasno.
„Já si dám humra,“ oznámila. „S máslovou omáčkou, prosím. A ještě jednu omáčku zvlášť.“
Servírka, drobná žena s jmenovkou Lucie, přikývla a zapsala si objednávku.
„Výborná volba. A vy, pane?“
„Lososa, prosím,“ řekl jsem. „A stačí mi voda.“
Klára se opřela dozadu a složila ruce před sebe.
„Takže,“ začala, „je to tvoje první rande přes aplikaci?“
„Ne první,“ přiznal jsem. „Ale první po delší době. A tvoje?“
Lehce pokrčila rameny.
„Pár jich bylo. Většina mužů je ale moc nervózní. Nebo moc lakomá.“ Usmála se. „Ty působíš klidně. To se mi líbí.“
Zasmál jsem se, i když ne úplně uvolněně.
„Snažím se. Před odchodem jsem si dokonce nacvičoval konverzaci v koupelně.“
Zvedla obočí.
„Opravdu? Tak mě ohrom.“
„Dobře… umím se jazykem dotknout nosu.“
Klára vyprskla smíchy.
„To je hrozné, Marku.“
„Možná. Ale prolomilo to ledy.“
Zavrtěla hlavou, pořád se usmívala.
„Dobře. Za snahu máš body.“
Když nám přinesli nápoje, vytáhla telefon.
„Snad ti to nevadí. Dokumentuju si svůj gastronomický zážitek.“
„Jistě. Moje voda nikdy nevypadala tak fotogenicky.“
Vyfotila nejdřív stůl, pak skleničky, potom nás dva.
„Usměj se. Kamarádky budou chtít důkaz, že existuješ.“
Usmál jsem se do objektivu.
„Řekni jim, že jsem přežil první kolo.“
Mrkla na mě.
„Na to je ještě brzo.“
Připili jsme si. Kolem nás hučely hlasy, příbory cinkaly o talíře a konverzace najednou plynula tak snadno, až jsem se přistihl, že se uvolňuju. Mluvili jsme o práci, o Praze, o cestování, o trapných rodinných historkách. Na chvíli jsem si pomyslel, že jsem ji možná odhadl špatně. Třeba byla prostě jen výrazná. Sebejistá, ne náročná. Otevřená, ne vypočítavá.
Humr přišel na velkém talíři, nádherně naaranžovaný, s lesklou omáčkou a miskou másla navíc. Klára z něj měla upřímnou radost. Fotila ho z několika úhlů, smála se a působila, jako by večer běžel přesně podle jejích představ.
Když jsme dojedli a Lucie odnesla talíře, skoro jsem si dovolil uvěřit, že se mi konečně povedlo normální rande.
Potom přinesli účet.
Položila ho doprostřed stolu. Klára po něm ani nesáhla.
Nejdřív jsem se podíval na ni, potom na účtenku. Jen její humr stál tři a půl tisíce korun. K tomu víno, dezert, přílohy a omáčka navíc. Její část byla znatelně vyšší než moje.
Vytáhl jsem kartu.
„Dobře,“ řekl jsem klidně. „Rozdělíme to, jak jsme se domluvili, ano?“
Klára se opřela dozadu a usmála se, jako bych právě nepochopil nějaký vtip.
„Já platit nebudu.“
Čekal jsem, že se rozesměje. Že dodá, že si dělá legraci.
„Co prosím?“
Pokrčila rameny.
„Ty jsi muž. Muži platí, ne? U mě to tak vždycky bylo.“
V uších mi začalo hučet. Ne vztekem tak prudkým, že bych křičel. Spíš takovým tím horkem, které člověku stoupá po krku, když se cítí zaskočený a zároveň ponížený.
„Ale ty jsi souhlasila, že účet rozdělíme.“
Vzala telefon a lhostejně přejela prstem po displeji.
„Ano… ale nemyslela jsem, že to bereš vážně. Chlapi to obvykle neříkají doopravdy.“
Mezi námi se rozlilo ticho. Všechno, co bylo před chvílí lehké, se náhle změnilo v něco tvrdého a studeného.
Ozvalo se ve mně něco starého a nepříjemně známého. Vzpomínky na chvíle, kdy mě někdo přiměl cítit se malý. Jako by moje hranice byly trapné. Jako bych se měl omlouvat za to, že čekám upřímnost.
Ale tentokrát jsem neuhnul.
„Myslel jsem to vážně,“ řekl jsem tiše.
Klára protočila oči a její úsměv se zúžil do tenké linky.
„Ty se vážně chceš kvůli účtu ztrapňovat u večeře? Před všemi těmi lidmi?“
„Proč bych se měl stydět za to, že chci dodržet naši dohodu?“
Zasmála se. Lehce, skoro soucitně.
„Bože, ty jsi ale tvrdohlavý.“
Položil jsem příbor.
„Domluvili jsme se, že účet rozdělíme.“
Dívala se před sebe, jako by hledala nejrychlejší cestu ven, ale žádná se jí neotevírala.
„No… možná jsem si to rozmyslela.“
V tu chvíli se k našemu stolu znovu přiblížila Lucie. V jedné ruce držela několik talířů, ale zastavila se, jako by napětí vycítila ještě dřív, než uslyšela slova.
„Je všechno v pořádku?“
Klára k ní okamžitě zvedla obličej a nasadila sladký úsměv.
„Ano, samozřejmě. Jen malé nedorozumění kvůli účtu.“
Podíval jsem se Lucii do očí.
„Domluvili jsme se, že účet rozdělíme. Teď říká, že platit nebude.“
Klára si odfrkla a otočila se k servírce.
„Upřímně, dělá z ničeho scénu. Muži za rande platí. Tak se to prostě dělá.“
Lucie na okamžik ztichla. Pak se na Kláru podívala pozorněji. Už se neusmívala zdvořile jako předtím.
„Promiňte,“ řekla pomalu, „ale myslím, že si vás pamatuju. Nebyla jste tady asi před dvěma týdny? U stejného stolu, jen s jiným mužem?“
Kláře ztuhly rysy.
„Cože? Ne. To jsem nebyla já.“ Hlas jí najednou zněl níž.
Lucie ani nemrkla.
„Tehdy jste si taky objednala humra, že? A rozhovor o účtu byl velmi podobný. Váš doprovod tehdy zaplatil svoji část a odešel. Vy jste svou část nezaplatila.“
U okolních stolů se hluk ztišil. Nikdo nás vyloženě neokukoval, ale všichni poslouchali. Bylo to cítit v každé pauze, v každém odloženém příboru.
Viděl jsem, jak se Klářina jistota poprvé zachvěla.
„Možná si mě s někým pletete.“
Lucie zavrtěla hlavou.
„Nepletu. Obličeje si pamatuju.“ Na vteřinu se odmlčela. „Dejte mi prosím chvilku. Zavolám vedoucího.“
Klára se narovnala.
„To není nutné.“
Luciin hlas zůstal klidný, ale pevný.
„Je to nutné. A máme kamerový záznam.“
O minutu později přišel muž v černé košili. Vypadal unaveně, ale ne překvapeně.
„Dobrý večer,“ řekl a podíval se nejdřív na mě, potom na Kláru.
Lucie mu tiše vysvětlila situaci.
„Už tu jednou byla. Stejný scénář.“
Vedoucí přikývl a obrátil se ke Kláře.
„Madam, dnes bude potřeba, abyste uhradila svou část účtu. A navíc u vás evidujeme nezaplacený zbytek z minulé návštěvy.“
Klářina tvář jako by se vyprázdnila.
„To je směšné.“
Nepohnul ani brvou.
„Můžete to samozřejmě rozporovat. Ale než opustíte restauraci, musíme situaci vyřešit.“
Teprve tehdy se mi do hrudi dostavila úleva. Ne vítězná, ne škodolibá. Spíš tichá. Jako když vám někdo potvrdí, že nejste blázen.
„Já bych prosil zaplatit zvlášť,“ řekl jsem. „A rád bych nechal spropitné pro vás, Lucie.“
Klára se krátce a ostře zasmála.
„Ty to fakt uděláš?“
Nikdo jí neodpověděl.
Lucie přikývla.
„Jen chci, aby to bylo vůči všem spravedlivé. Hned se vrátím s oddělenými účty.“
Klára začala nervózně prohledávat kabelku.
„Mohl jsi to prostě zaplatit, Marku. Vážně. Teď je to celé trapné.“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nejde o peníze, Kláro. Jde o lež.“
Zmlkla a zadívala se do telefonu, jako by se za jeho displejem mohla schovat.
„Vy dva jste z toho nemuseli dělat divadlo,“ zamumlala.
Když se Lucie vrátila, podal jsem jí svou kartu. Klára jí podala svou s pevně sevřenou čelistí.
Lucie odešla k terminálu. Vrátila se o chvíli později s výrazem, ve kterém bylo trochu lítosti a trochu nevyhnutelnosti.
„Je mi líto,“ řekla tiše. „Ale karta byla zamítnuta.“
Vedoucí stál opodál.
„Budeme potřebovat jiný způsob platby.“
Klára zbledla. Začala se přehrabovat v peněžence.
„To je jen problém banky,“ zašeptala tak hlasitě, aby to slyšeli i lidé kolem. „To se občas stává.“
Ruce se jí třásly, když vytáhla další kartu. Tentokrát platba prošla. Jenže škoda už byla hotová. Ta dokonale sebevědomá žena v červených šatech najednou působila menší, křehčí a hlavně rozzlobená, že ji někdo viděl bez masky.
Sebrala kabelku tak prudce, až se řetízek zachytil o opěradlo židle. Nevzhlédla ke mně, když ho vytrhla zpět.
Podíval jsem se na Lucii. Ona mi beze slov krátce přikývla. Byl to drobný, lidský projev podpory, o kterém jsem netušil, jak moc ho potřebuji.
„Nenechte se tím odradit od dalších schůzek,“ řekla tiše. „Dobře?“
Usmál jsem se unaveně.
„Děkuju. Za všechno.“
Vtom se ozval vedoucí a podíval se na Kláru.
„A kdyby se příště stalo, že nebudete mít čím zaplatit, můžeme to vyřešit i mytím nádobí. Jen upozorňuju, že ty krásné nehty by to nemusely přežít.“
Klára sebou trhla, jako by ji uhodil. Neřekla už nic.
Venku byl studený vzduch a světla města se odrážela v mokré dlažbě. Měl jsem původně jet domů, ale nohy mě samy zanesly k Petřině domu. Zazvonil jsem. Zvedla to napodruhé.
„Ahoj,“ řekl jsem. „Jsi vzhůru?“
„Máš divný hlas. Bylo to rande tak strašné?“
„Ne strašné. Spíš… příběh. Můžu nahoru?“
Její hlas okamžitě změkl.
„Samozřejmě. A mám zmrzlinu.“
O deset minut později jsem seděl na barové stoličce v její kuchyni, zatímco Petra lovila něco v mrazáku.
„Tak ven s tím,“ řekla a postavila přede mě krabici vanilkové zmrzliny, čokoládovou polevu a misku jahod. „Byla aspoň podobná fotkám, nebo šlo o případ falešného profilu?“
„Byla podobná,“ přiznal jsem. „A ze začátku jsem si dokonce myslel, že by to mohlo být dobré.“
Petra přede mě položila misku s kopečkem zmrzliny, čokoládou a jahodami.
„Říkáš to tak, že za tím slyším obrovské ‚ale‘ velké jako Brno.“
Usmál jsem se a začal vyprávět. O restauraci, humrovi, účtu, odmítnutí platit i o tom, jak ji Lucie poznala.
Petřiny oči se během vyprávění zúžily.
„Ty jsi za ni nezaplatil, že ne?“
„Ne.“ Nabral jsem si lžičku zmrzliny a cítil zvláštní směs chladu v ústech a úlevy v hrudi. „Servírka ji prokoukla. Ukázalo se, že Klára už to tam jednou zkusila.“
„Počkej, vážně?“ Petra se narovnala. „Ona je jako sériová podvodnice s humry?“
Odfrkl jsem si.
„Něco takového. A její karta byla zamítnutá. Nikdy v životě jsem nebyl vděčnější za trapné ticho.“
Petra zavrtěla hlavou a lehce mě šťouchla do ramene.
„Jsem na tebe pyšná, Marku. Konečně ses naučil postavit sám za sebe.“
Podíval jsem se do misky a chvíli míchal zmrzlinu, než se začala rozpouštět.
„Je to zvláštní,“ řekl jsem. „Poprvé po dlouhé době mám pocit, že mě někdo respektoval. Teda… aspoň já sám sebe.“
Petra cinkla svou lžičkou o moji.
„To je nakonec to nejdůležitější. A teď jez, než se ti to rozpustí.“
Oba jsme se zasmáli. Ne nahlas, ne divoce. Byl to ten tichý smích, který se usadí někde v hrudi a na chvíli udělá svět snesitelnější.
Když jsem od Petry ten večer odcházel, déšť už skoro ustal. Šel jsem pomalu a cítil jsem se klidnější než předtím. Ne proto, že by rande dopadlo dobře. Nedopadlo. Ale protože jsem si poprvé po dlouhé době připomněl, že úcta — zvlášť ta k sobě samému — nikdy není přehnaný požadavek.