Oženil jsem se s Áňou, protože jsem zoufale potřeboval místo, kde bych mohl spát, pocit bezpečí a budoucnost, kterou jsem si spojoval s jejím domem. Dlouhé měsíce jsem tomu říkal přežití. Znělo to snesitelněji než pravda.
Anežce bylo jednasedmdesát. Byla vdova — tichá, laskavá, taková žena, vedle které se lidé mimoděk narovnali a zklidnili. Mně bylo pětadvacet, neměl jsem ani korunu, dluhy se mi lepily na paty a noci jsem trávil ve staré dodávce za supermarketem, kde se noční vedoucí tvářil, že mě nevidí. Když mi tedy Áňa navrhla, abychom se vzali, řekl jsem ano. Ne z lásky. Řekl jsem ano, protože u ní doma bylo teplo, lednice nebyla prázdná a já už nedokázal snést další ráno, kdy jsem si před pracovním pohovorem myl obličej na toaletě u čerpací stanice.
První, komu jsem to řekl, byl Jirka — bývalý kolega, který po dvou pivech dokázal i tu nejhnusnější myšlenku podat jako vtip. Seděli jsme v hospodě, když jsem pronesl: „Jirko, budu se ženit.“ Málem se zakuckal. „S kým?“ — „S Áňou.“ — „S tou starou vdovou z modrého domku?“ Okřikl jsem ho, ať mluví tišeji, jenže on se jen ušklíbl. „Marku, to není manželství. To je bydlení s příslušenstvím.“ Zamumlal jsem, že potřebuju hlavně střechu nad hlavou. Jirka se ke mně naklonil a dodal: „A když vydržíš dost dlouho, může ti jednou patřit všechno.“ Měl jsem vstát a odejít. Místo toho jsem zíral do piva a opakoval, že už mám dost zimy, telefonátů od vymahačů a zápachu levného mýdla z benzínky.
Všichni jí říkali Anežka, ale mně dovolovala říkat jí Áňa, protože se pak prý cítila mladší. Taková byla. Vnášela do každé místnosti teplo, i když já jsem se většinou tvářil, že si toho nevšímám. Všímal jsem si jiných věcí: spíže plné jídla, měkkých ručníků, lahviček s léky v koupelně a termínů u lékařů zapsaných v kalendáři vedle lednice. Každá návštěva ordinace mě bodla do pozornosti. Každá nová krabička prášků ve mně vyvolala stejnou myšlenku: kolik času jí asi zbývá?
A přesto se ke mně Áňa chovala lépe, než jsem si zasloužil. Jedno odpoledne nechala u dveří nové boty. O týden později tam visel teplý kabát. „Nepotřebuju milodary,“ řekl jsem. Odpověděla klidně: „Tak to ber jako péči o dům. Nemám ráda špinavé podlahy.“ Když jsem namítl, že kabát si můžu koupit sám, jen se tiše zeptala: „Opravdu můžeš?“
V bistru na náměstí znaly Áňu všechny servírky jménem. Nenáviděl jsem to místo, protože ji tam měli rádi, a pokaždé, když se podívali na mě, cítil jsem v jejich očích nevyřčené otázky. Jednou míchala lžičkou cukr v čaji a zeptala se: „Proč ztichneš pokaždé, když je na mě někdo hodný?“ Pokusil jsem se to obrátit v žert, ale ona pokračovala. Řekla, že klepu prsty o stůl tak, jako bych počítal, kdo jí věří a kdo se jednou bude cítit podvedený. Pak se dotkla rukávu mého nového kabátu a pronesla: „Když si všimnu, že něco potřebuješ, tváříš se zahanbeně.“ Začal jsem odporovat, ale ve chvíli, kdy mě jemně oslovila jménem, byl jsem to já, kdo jako první uhnul pohledem.
Áňa po mně nikdy nechtěla přiznání. Jen nechávala dveře pootevřené a čekala, jestli najdu odvahu vejít. Já ji nikdy nenašel.
Jedné noci jsem ji našel sedět na spodním schodu. Jednou rukou se opírala o zeď, jako by ji držela před pádem. Tvrdila, že je v pořádku, ale já jí stejně pomohl vstát. Na krátký okamžik se o mě opřela celou vahou, pak se hned odtáhla. V kuchyni jsem se jí snažil uvařit čaj, jenže jsem zapomněl nejdřív dát vařit vodu. Tiše se zasmála a na pár minut se dům změnil v téměř obyčejný domov — jako bych byl opravdu její manžel, a ne jen muž, který se schovává pod její střechou.
Potom mi zavibroval telefon. Zpráva od Jirky: „Jak se má tvůj důchodový plán?“ Áňa se usmívala na hrnek, který jsem před ni položil. Když se zeptala, jestli je všechno v pořádku, řekl jsem, že Jirka zase mele hlouposti. A pak jsem mu odepsal: „Všechno jde skvěle. Až tu nebude, budu za vodou.“ Nenáviděl jsem se přesně dvě vteřiny. Pak jsem zamkl obrazovku a předstíral, že dvě vteřiny studu stačí.
Krátce po třetí ráno Áně upadla lžička na kuchyňskou podlahu. Otočil jsem se od sporáku a uviděl, jak se oběma rukama chytila okraje linky. Rty se jí hýbaly, ale žádný hlas z nich nevycházel. „Hej. Podívej se na mě,“ řekl jsem. Podlomila se jí kolena a já ji zachytil dřív, než by dopadla na zem. V nemocnici mě na chodbě našel lékař s unavenýma očima a řekl, že její srdce to nevydrželo. Jediné, co jsem dokázal zašeptat, bylo: „Vždyť jen jedla marmeládu.“
Pohřeb se konal za tři dny. Vzal jsem si kabát, který mi koupila. Klára, Ánina neteř, si toho všimla okamžitě. „Samozřejmě že jsi přišel zrovna v něm,“ řekla. Odpověděl jsem, že venku je zima. Zavrtěla hlavou. „Ne. Ty ji pořád umíš používat.“ Řekl jsem, že jsem byl její manžel, ale Klára procedila: „Byl jsi její projekt.“ Zabolelo to víc, než kdyby mě nazvala zlatokopem, protože nějaká část mého já věděla, že má pravdu. A přesto se pod vrstvou hanby neodbytně prodírala jediná myšlenka: závěť.