Druhý den ráno jsem seděl naproti JUDr. Karáskovi, Áninu právníkovi. Oznámil mi, že dům připadne Kláře. Úspory půjdou farnímu dobročinnému fondu. Sevřelo se mi hrdlo. „Mně nenechala nic?“ Karásek si upravil brýle. „Zanechala vám jednu osobní věc.“ — „Šek?“ vyhrkl jsem. „Krabici od bot,“ odpověděl.
Položil na stůl starou lepenkovou krabici. Na víku bylo Ániným pečlivým písmem napsané moje jméno. Když jsem se zeptal, co je uvnitř, Karásek řekl: „Požádala mě, abych vám vyřídil, že je to přesně to, co jste ve skutečnosti chtěl.“ Prsty mi ztuhly, když jsem zvedl víko. Navrchu ležel složený vytištěný list. Byla na něm slova, která jsem kdysi poslal Jirkovi: „Všechno jde skvěle. Až tu nebude, budu za vodou.“
V kanceláři se kolem mě rozprostřelo ticho. Karásek mi vysvětlil, že můj telefon se tehdy rozsvítil na kuchyňském stole, když byla Áňa poblíž. Viděla dost. Opsala si ta slova a požádala ho, aby je uschoval právě pro tuhle krabici. Nechtěla se mnou udělat scénu. Chtěla zjistit, co udělám, když mě nikdo nepřistihne.
Pod zprávou ležela hromádka účtenek: boty, kabát, oprava auta, návštěva zubaře a dvě splátky kreditních karet. Na každé z nich byly její rukou psané poznámky. „Tady jsi lhal.“ „Za tohle jsi mi poděkoval.“ „Tady jsi mi skoro řekl pravdu.“ Poslední účtenka patřila ke kabátu, který jsem měl na jejím pohřbu. Vedle ní stálo: „Tvářil ses zahanbeně, když jsem si všimla, že ti je zima, Marku. Byl to první upřímný výraz, který jsem na tvém obličeji viděla.“
Přitiskl jsem si dlaň na ústa. „Měl to být trest?“ Karásek zavrtěl hlavou a podal mi obálku. Uvnitř byl Ánin dopis.
Psala, že si nejspíš myslím, že mi nenechala vůbec nic. Ve skutečnosti mi prý zanechala pravdu, protože je to jediné, co nedokážu prodat. Věděla, proč jsem si ji vzal. Věděla to ještě před budovou radnice. Věděla to, když jsem se až příliš ochotně usmíval na její sousedy a sledoval, jak přibývají lahvičky s léky. Věděla i o mé zprávě. Ale viděla také, jak jsem paní Novotné opravil zábradlí na verandě a odmítl si vzít peníze. Viděla, jak jsem s ní sedával v čekárnách u lékařů, i když mě nemocnice znervózňovaly. Viděla, jak jsem jí vařil příšerný čaj, když se jí ruce třásly tak moc, že neudržela konvici.
„Nebyl jsi ke mně laskavý,“ napsala. „Ne úplně. Ne poctivě. Ale nebyl jsi prázdný.“ Psala, že ona potřebovala lék na samotu a já člověka, který se o mě postará, jenže ne za takovou cenu. Potom mi dala na výběr: vzít krabici a zmizet, nebo se postavit před lidi, kteří ji milovali, a říct pravdu. „Nežádám je, aby ti odpustili,“ stálo v dopise. „Žádám tebe, abys přestal lhát.“
Následující den jsem vešel do farního sálu, kde se konal oběd na podporu fondu, který Áňa založila. Klára mě spatřila a celá ztuhla. „Nepřišel jsem si nic vzít,“ řekl jsem jí. JUDr. Karásek nahlas přečetl Áninu poslední poznámku. Fond, psala, má pomáhat lidem, kterým stačí jeden špatný měsíc, aby se proměnili v někoho, koho sami přestanou poznávat. Pak se všechny tváře obrátily ke mně.
Vstal jsem dřív, než jsem stačil utéct. „Ona to věděla,“ řekl jsem. „Vzal jsem si Áňu, protože jsem byl chudý, vyděšený a sobecký. Myslel jsem si, že její dům bude moje úniková cesta.“ Někdo mi řekl, ať si sednu, ale já zůstal stát. Přiznal jsem zprávu, kterou jsem poslal Jirkovi. Přiznal jsem, že ji Áňa viděla, a přesto mi dala možnost říct pravdu sám.
Potom jsem se otočil na Karáska. „Ten fond nemůže nést moje jméno.“ Připomněl mi, že si to Áňa přála. Zavrtěl jsem hlavou. „Takovou čest jsem si ještě nezasloužil. Pojmenujte ho po ní. Moje jméno může počkat, dokud nezačne něco znamenat.“
O šest měsíců později jsem za kostelem vykládal bedny s konzervami, když ke mně Klára přišla s tabletem v ruce. Podal jsem jí obálku. Byla v ní moje první splátka za boty, kabát a opravu auta. Řekla, že Áňa po mně nic takového nechtěla. „Já vím,“ odpověděl jsem. „Právě proto musím.“
Ten večer jsem přišel k Áninu hrobu s vytištěnou zprávou v kapse. Roztrhal jsem ji na drobné kousky a sevřel je v pěsti. „Nenechám tady svůj stud,“ řekl jsem. „Ty už jsi toho nesla až příliš.“
Vzal jsem si Áňu, protože jsem chtěl její život. Nakonec mě donutila zasloužit si vlastní.