„Čekám dítě s tvým mužem.“
„Čekám dítě s tvým mužem.“
„Jsem těhotná s tvým nastávajícím!“ prohlásila nejlepší kamarádka přímo na rozlučce se svobodou.
„Ty ses zbláznila! Vždyť ty šaty stojí skoro jako ojetá škodovka!“ Tereza hleděla na kamarádku a pořád nemohla uvěřit částce na cedulce.
„Ne, ty ses zbláznila, jestli si myslíš, že se vdám v něčem, co Petra nepřinutí zapomenout, jak se dýchá!“ Lucie se otáčela před zrcadlem a opatrně přidržovala nádhernou vlečku. „Svatba je jednou za život!“
„Doufejme,“ zamumlala Tereza a znovu se podívala na cenovku. „Ale vážně, Lucko, proč takové výdaje? Petr miluje tebe, ne tvoje šaty.“
Lucie se najednou přestala točit. Její hlas ztěžkl.
„Víš, když ti odejdou rodiče, pochopíš, jak vzácné jsou některé chvíle. Chci, aby ten den byl dokonalý. Aby se mamka s tátou mohli shora dívat a být na mě hrdí.“
Tereza okamžitě zjihla a zalitovala, že něco takového řekla. Před třemi lety zahynuli Luciini rodiče při autonehodě a od té doby Lucie schovávala bolest za úsměvy a vtípky.
„Promiň,“ přistoupila k ní Tereza a objala ji tak opatrně, aby drahou látku nepomačkala. „Jestli jsou tyhle šaty to, co potřebuješ, pak za to stojí.“
„Víš, co je na tom vtipné?“ Lucie se pousmála a odhrnula si pramínek vlasů z obličeje. „Petr sám navrhl, abychom si vzali peníze z našeho účtu na dovolenou. Řekl, že cesta na Lipno nám neuteče, ale nevěsta v dokonalých šatech bude jen jedna.“
Tereza se usmála, když si Petra vybavila: vysoký, klidný muž s laskavýma očima a trochu stydlivým úsměvem. On a Lucie byli jako den a noc. Ona zářivá, výbušná, plná emocí. On rozvážný, pevný a tichý.
„Terezko, já jsem tak šťastná,“ zašeptala Lucie, když prodavačka odešla pro závoj. „Někdy nemůžu uvěřit, že Petr je to nejlepší, co mě v životě potkalo.“
„Hned po mně, samozřejmě,“ rýpla si Tereza a Lucie se rozesmála.
„Samozřejmě! A mimochodem, probereme rozlučku? Zbývají už jen dva týdny.“
„Všechno je zařízené,“ ujistila ji Tereza, která si organizaci vzala na sebe. „Menší chata za městem, bazének, sauna, karaoke a sedm tvých nejlepších kamarádek. Žádní striptéři, přesně jak sis přála.“
„To je možná škoda,“ mrkla Lucie. „Kvůli Monice. Od rozvodu jako by ani nežila.“
„Neboj, pro Moniku mám zvláštní překvapení,“ usmála se Tereza.
Prodavačka se vrátila s krajkovými závoji a rozhovor se stočil k délce, stylu a tomu, jak ho nejlépe připnout.
Tereza dorazila domů unavená, ale spokojená. Lucie si konečně vybrala šaty i doplňky, zbývalo doladit poslední svatební detaily. Dopřála si horkou koupel a myslela na víkendovou rozlučku, kterou plánovala už několik týdnů.
Když vyšla z vany, našla zprávu od Lenky. Nepřijede, syn dostal horečku.
„To je škoda,“ zamumlala Tereza a poslala jí přání, ať se malý brzy uzdraví. Brzy se ukázalo, že ani Jana nedostane v práci volno.
„Netrap se,“ uklidňovala ji Tereza po telefonu. „Hlavní je, že se všechny uvidíme na svatbě.“
V pátek večer vyrazilo její SUV, naložené jídlem a pitím, směrem ven z Prahy. Ze sedmi pozvaných kamarádek nakonec zůstaly jen čtyři: Tereza, Monika, Klára a Barbora. Lucie si z toho ale těžkou hlavu nedělala.
„Míň lidí, víc vzduchu,“ prohlásila, když si sedala vedle Terezy. „A víc prosecca na každou!“
Monika, rozvedená kamarádka, už otevírala lahev šumivého vína a rozlévala ho do plastových kelímků.
„Na nevěstu!“ zvolala. „Na nejkrásnější, nejšťastnější a největší šťastlivkyni!“
„A na jejího úžasného ženicha!“ přidala se Klára, která pracovala s Petrem ve stavební firmě. „Takového chlapa by si přála každá ženská.“
„Já jsem takové štěstí neměla,“ povzdechla si Monika. „Můj bývalý se ukázal jako hajzl.“
„Ne všichni muži jsou stejní,“ namítla tiše Tereza. „Petr takový není.“
„Přesně,“ přikývla Lucie. „Někdy mám pocit, že si ho ani nezasloužím. Včera jsem přišla domů, a on měl uvařenou večeři, zapálené svíčky, otevřené víno a řekl: ‚Tolik se dřeš se svatbou, dneska si odpočiň.‘“
„To je teda chlap,“ pronesla Barbora s lehkou závistí. „Ten můj za tři roky neusmažil ani vajíčka.“
Hovor se přelil k mužským slabostem, a když auto zastavilo před dvoupatrovou chatou u rybníka, lahev už byla prázdná, ale nálada zůstávala skvělá.
Chata, kterou Tereza pronajala, byla prostorná. V přízemí kuchyň propojená s obývákem a vstupem na terasu, venku vyhřívaná káď, nahoře tři ložnice a sauna.
„Páni!“ vydechla Lucie a rozhlížela se po místnostech. „Překonala ses, holka!“
Tereza se jen usmála. Téměř měsíc vybírala místo, kde by rozlučka mohla být opravdu krásná: les, voda, možnost grilování a hlavně úplné soukromí.
Večer začal vařením. Saláty, grilované maso, pečené brambory. Monika, která obvykle mluvila nejhlasitěji ze všech, byla tentokrát nezvykle tichá a pořád kontrolovala telefon.
„Stalo se něco?“ zeptala se jí Tereza potichu, když ostatní vyšly na terasu.
„Ne, jen jsem unavená,“ odpověděla Monika. „V práci blázinec a doma malý pořád zlobí.“
„Kdybys chtěla mluvit, jsem tady,“ stiskla jí Tereza ruku a Monika se na ni slabě usmála.
U večeře se nálada zvedla. Začaly se vytahovat staré historky z kolejí.