„Pamatujete, jak jsme se poznaly?“ zeptala se Lucie a vzpomněla si na kolejní chodbu, Terezu s kytarou a Kláru s obrovským plyšovým medvědem.
„A já se třemi kufry oblečení!“ rozesmála se Monika. „Myslely jste si, že jsem rozmazlená princezna.“
„A nakonec se ukázalo, že jsi jen závislá na nakupování,“ dodala Tereza.
„Díky Monice jsme ale pořád chodily v něčem jiném,“ připomněla Klára. „Náš legendární výměnný systém!“
Večer plynul dál. Hudba, karty, „pravda nebo úkol“.
„Dáme ‚Nikdy jsem‘,“ navrhla Lucie.
Hra se rozjela vesele. „Nikdy jsem se nelíbala s holkou.“ „Nikdy jsem nic neukradla v obchodě.“ „Nikdy jsem nesnila o svatbě.“ Dokonce i Tereza, která se většinou držela zpátky, občas zvedla kelímek.
Otázky byly čím dál osobnější a u jedné z nich se Monika náhle rozplakala.
„Moni, co je?“ zeptala se Lucie vyděšeně.
„Promiň,“ vzlykla. „Já už nemůžu…“
„Možná už bys neměla pít,“ navrhla Barbora.
„Ne!“ odstrčila ji Monika. „Musím to říct. Už to v sobě nedokážu držet!“
Místnost náhle ztichla.
„Lucie,“ zvedla Monika uplakanou tvář. „Já… já čekám dítě s Petrem. S tvým snoubencem.“
Všechny ztuhly.
„Co je to za nesmysl?“ vydechla Lucie. „Jsi opilá, nebo ses úplně pomátla?“
„Je to pravda,“ utřela si Monika slzy. „Stalo se to před měsícem a půl, když jsi jela za tetou do Brna. Přišla jsem k vám donést ty doklady k vízu a Petr byl doma sám…“
„Drž hubu!“ vykřikla Lucie a převrhla skleničku. Červené víno se rozlilo po koberci jako krev. „Neopovažuj se v té lži pokračovat!“
„Nelžu,“ vytáhla Monika telefon a ukázala těhotenský test i zprávy.
Lucie se odtáhla, jako by se bála telefonu dotknout, ale nakonec se podívala.
„Tady nic takového není,“ řekla po chvíli. „Obyčejné zprávy. ‚Ahoj, jak se máš.‘ ‚Kdy se stavíš.‘“
„On volal,“ zašeptala Monika. „Nechtěl nic psát do zpráv.“
„To se hodí,“ poznamenala Klára.
Lucie listovala dál a náhle se zarazila. Na displeji byla Moničina fotografie. Polonahá, v posteli, kterou Lucie okamžitě poznala jako jejich ložnici s Petrem.
„Kdy to bylo?“ zeptala se Tereza.
„Ten den, kdy jsi odjela do Brna,“ odpověděla Monika. „Patnáctého dubna.“
„Já jsem v Brně nebyla,“ řekla Lucie. „Cestu jsem zrušila. Teta skončila v nemocnici a já s Petrem jsme zůstali doma.“
Monika se pokusila odporovat a znovu strkala ostatním před oči fotografii.
Lucie si ji pozorně prohlédla a najednou se rozesmála tak ostře, až to všechny zaskočilo.
„Bože můj, to není naše ložnice. To je tvůj byt! Na stěně visí obraz s labutěmi, který sis přivezla od rodičů.“
„A datum fotky je patnáctého února, ne patnáctého dubna,“ dodala.
V místnosti se rozhostilo těžké ticho.
„Tak co to znamená?“ zeptala se Tereza pomalu. „Lhala jsi nám všem?“
„Já…“ Monika si zakryla tvář rukama. „O těhotenství nelžu. Test je pozitivní.“
„Ale Petr otcem není, že?“ zeptala se Lucie tiše.
Monika mlčela. Potom sotva slyšitelně přiznala:
„Nevím, kdo je otec. Po rozvodu jsem se vídala s několika muži, a když jsem zjistila, že jsem těhotná, vyděsila jsem se. Nikdo z nich nechtěl nic vážného. Viděla jsem, jak je Petr hodný, jak se o tebe stará, jak tě miluje, a napadlo mě, že by byl dobrý táta…“
„Tak sis prostě řekla, že bude otcem, a vymyslela sis lež,“ dopověděla Barbora. „A kvůli tomu jsi chtěla zničit jejich vztah.“
„Ty jsi mě zradila,“ zašeptala Lucie a v hlase měla bolest, která se nedala ničím zakrýt. „Já tě měla za jednu z nejbližších kamarádek.“
„Byla jsem zoufalá,“ sklonila Monika hlavu. „Po rozvodu jsem zůstala sama s dítětem a teď ještě tohle… Nevěděla jsem, co dělat.“
Tereza těžce vydechla.
„Mohla jsi prostě požádat o pomoc. Pomohly bychom ti.“
Lucie mlčky začala sbírat své věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se Tereza. „Je pozdě, zůstaň aspoň do rána.“
„Nemůžu tady zůstat,“ řekla Lucie a po tvářích jí tekly slzy. „Zavolám si taxi a pojedu domů.“
„Pojedu s tebou,“ rozhodla Tereza. „Nenechám tě samotnou.“
Monika seděla se sklopenou hlavou.
„Lucko, prosím, odpusť mi. Záviděla jsem ti tvoje štěstí… Promiň.“
Lucie se zastavila ve dveřích a otočila se.
„Nezničila jsi jen naše přátelství. Zničila jsi i kus mojí důvěry v lidi. Nevím, jestli ti to někdy dokážu odpustit.“
V taxíku, který se řítil noční silnicí, Lucie mlčela a dívala se na světla míjející za oknem.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ prolomila nakonec ticho. „Na okamžik jsem jí uvěřila. Zapochybovala jsem o Petrovi. O nás.“
„To je lidské,“ odpověděla Tereza měkce. „Když někdo řekne něco takového, zaváhal by skoro každý.“
„Ale já jsem neměla!“ vyhrkla Lucie a udeřila pěstí do kolena. „Znám Petra čtyři roky. Nikdy mi nedal jediný důvod mu nevěřit.“
„Jen tě to srazilo,“ řekla Tereza a položila jí ruku na rameno. „Teď už je všechno jasné. Pravda je venku.“
„Ano,“ přikývla Lucie hořce. „Ale moje kamarádka se proměnila v člověka, který byl schopný zničit moje štěstí, jen aby zachránil sám sebe.“
„Monika udělala hroznou věc,“ povzdechla si Tereza. „Ale byla zoufalá, těhotná a sama.“
„Ty ji omlouváš?“ otočila se na ni Lucie.
„Ne,“ odpověděla Tereza pevně. „Jen se snažím pochopit.“